Marxismus jako porouchaný mlýnek na společenskovědní teorii

3. 1. 2011 / Milan Neubert

Předesílám, že část mého okolí mne za marxistu považuje, naopak druhá část má s takovou klasifikací problém, a to nejen z toho důvodu, že jsem původem přírodovědec, ale někteří také proto. S touto výhradou nechť čte Boris Cvek mou odpověď.

Snad bychom se mohli s Cvekem snadno shodnout na tom, že vědu -- jak je dnes povětšinou chápána -- charakterizuje soustavné využívání vědecké metody, což je především tvorba falzifikovatelných predikcí (hypotéz), které jsou testovány empiricky, a systém hodnocení vědecké práce jednotlivce jinými lidmi, kteří jsou experty ve stejném oboru (peer review) a kteří dohlížejí na vnitřní integritu teorií a na jejich soulad s empirickými daty.

Z tohoto pohledu musí mít marxismus stejné problémy jako všechny ostatní společenské vědy. Složitost předmětu zkoumání, těžká využitelnost principu ceteris paribus, mnohdy chybějící vypovídající empirická data a téměř nemožnost připravovat řízené experimenty (často "zaplať marx") vedou k situaci, že se společensko-vědní teorie potvrzují, resp. vyvracejí poměrně složitě. Díky tomu se také určité proudy společenských věd dostávají často do role služek panujících režimů a podílejí se na udržování falešných ideologií, jejichž úkolem je zajišťovat setrvačnost stávajících společenských systémů.

Tento osud potkal v plném rozsahu marxismus, zejména jeho marx-leninskou odnož, která postupně ztrácela znaky vědy a přijímala atributy státního náboženství. Věda stejně jako náboženství je sice budována na určitých elementech víry, na určitých axiomech, ale základním příkazem vědy je jejich neustálé zpochybňování. Jakmile toto vědomé zpochybňování umírá, umírá i věda sama. Proč by měl být marxismus nějakou výjimkou?

Po převratu v roce 1989 mne v této oblasti snad nejvíc fascinovalo, jak rychle se mnozí marxističtí filozofové přeorientovali, jak bezproblémově konvertovali marxističtí politekonomové k dnešnímu ekonomickému mainstreamu. Proto mne trochu děsí představa, jak je to vlastně s vědeckostí společensko-vědních disciplín dnes.

Vraťme se ale k marxismu. Já sám si myslím, že navazovat na marxismus a rozvíjet ho jinak než se snahou o budování vědeckého přístupu k realitě kolem nás by bylo zvrhlostí a popřením toho nejpozitivnějšího, co nám Karel Marx i jeho souputník Fridrich Engels zanechali. Pro marxisty dnes podle mne není jiné cesty než jednoznačné vnitřní přijetí všech výsledků zejména experimentálních věd. Klíčové jsou skutečně ty mezioborové, které Cvek zmiňuje a s nimiž mají problémy i jiné současné společenské vědy.

Rány na marxistickém světonázorovém proudu se ale ještě úplně nezacelily, odborná komunita nutná pro úspěšný peer-review se podstatně zúžila a pro její fungování neexistuje přílišné společenské pochopení a podpora. Některé marxistické směry dokonce samospádem pokračují ve zmíněné quazináboženské tradici. Kdybych měl využít název Cvekova zmíněného článku, řekl bych, že marxismus je dnes tak trochu porouchaný mlýnek na společenskovědní teorii. Ale zas bych ho tak moc nezatracoval, řada lidí ho v metodické rovině stále považuje za vhodný nástroj k uchopení reality.

Takže na závěr -- marxismus jako celek, jako úplný souhrn proudů, vycházejících z Marxe, dnes za vědu nepovažovat nemohu. Rozhodně si ale myslím, že se vědou může stát. Jsem v tomto ohledu optimista. Existují totiž lidé, kteří o to docela vážně usilují.

Vytisknout