Kritický pohled na brazilskou velkou strategii

4. 1. 2011

Brands uznává - a jinak ani nemůže - že Brazílie v uplynulých dvaceti letech dosáhla mimořádných úspěchů při rozvoji pluralitní demokracie a tržní ekonomiky, i při posilování mezinárodního postavení, zejména ve vlastním regionu. Zároveň se však při bližším pohledu na tyto úspěchy objevuje i řada vážných problémů, které polulovské Brazílii pokračování ve stávajícím kursu nepochybně výrazně zkomplikují. Brandsova studie identifikuje čtyři hlavní strategická dilemata.

Za prvé, přetrvávající vnitřní problémy jako špatná infrastruktura, masívní zločinnost a vysoká míra zdanění a regulace překáží silnému ekonomickému růstu a (??? - pozn. KD) sociální soudržnosti nutné k udržení ambiciózního strategického projektu, tvrdí Brands. Jihoamerický ekonomický obr mezi lety 1987-1997 dosahoval 1,9% ekonomického růstu, a v další dekádě to bylo 2,8%. To je ovšem spíše na úrovni západních zemí než zemí rychle se rozvíjejících, které velmi rychle dohánějí náskok někdejší dominantní oblasti světového systému. Vláda v porovnání s jinými zeměmi spotřebovává výrazně větší podíl HDP, než je jinde běžné, ale přitom vzdělávací programy nedrží krok s ostatními sociálními programy ani s potřebami rozvíjející se ekonomiky. Podnikatelské prostředí v Brazílii je v mezinárodních průzkumech z hlediska byrokratické a daňové zátěže hodnoceno velmi nepříznivě (aktuálně 129. pozice - a tendence je sestupná) a značnou část zejména drobných a středních podnikatelů tyto podmínky vedou k odchodu do černé ekonomiky. Prognózy, které řadí zemi kolem roku 2050 mezi pět největších ekonomik světa, vycházejí z předpokladu, že se dlouhodobý trend pomalého růstu nyní rapidně změní; to však navzdory optimismu Brazilců není tak docela jasné, protože ani objev ropy v pobřežních vodách neznamená sám o sobě automatické odstranění výše jmenovaných dlouhodobých potíží. Stručně řečeno, podle Brandse jsou brazilské velmocenské ambice vzhledem k dostupným ekonomickým zdrojům poněkud předčasné a již v této fázi paradoxně hrozí "overstretch", jímž se zpravidla vyznačují mocnosti nacházející se teprve v sestupné fázi.

Za druhé, ve vztahu k jihoamerické integraci, kterou Brasília velmi rozhodně prosazuje, existuje rozpor mezi ambicemi politické třídy (brazilští poslanci jsou již dnes lépe placeni než poslanci američtí nebo europoslanci - pozn. KD) zaujmout pozici regionálního hegemona, a její neochotou sdílet moc nebo ekonomické výhody se sousedy. Mnohé z těchto zemí proto brazilskou zahraniční politiku považují za jednostranně dominantní a obchodní politiku zaměřenou na udržení vlastních přebytků ve vzájemné obchodní bilanci za sobeckou. Brazilci sice hodně a rádi hovoří o výhodách spolupráce, její výhody si však hodlají převážně rezervovat pro sebe a nehodlají do integračních projektů investovat vlastní zdroje. Proto Lulovy mezinárodní ambice nebyly zdaleka tak úspěšné, jak by si exprezident přál; a ačkoliv je Brazílie obecně vnímána coby politicky kultivovanější než Venezuela, Chavézova petrodolarová diplomacie díky své štědrosti sklízí poměrně značné úspěchy a úsilí o brazilskou dominanci v regionu výrazně podkopává. Skutečnost, že významné latinskoamerické země nepodporují brazilské ambice usednout v křesle stálého člena Rady bezpečnosti OSN, jen dokresluje, jak je dominantní diplomacie Brazilců v regionu vlastně vnímána.

Za třetí, na globální úrovni existují důvody pochybovat o dlouhodobé soudržnosti různých Lulových mezinárodních integračních projektů. Spolupráce s Íránem na jaderném programu je vysoce problematická a patrně kontraproduktivní; v rámci BRIC vstupují do hry vzájemné rivality tří dalších zemí, které leží v sousedství a přirozeně si konkurují o zdroje, moc i mezinárodní prestiž. Jak budou tyto země sílit, budou se ve větší míře než dosud chovat spíše sobecky asertivně, než aby investovaly úsilí do integračních projektů, jejichž cílem bylo především vyvážit upadající moc hegemonních USA, tvrdí Brands.

Za čtvrté, i když Lula udržoval s Washingtonem dobré vztahy, jeho velká strategie nevyhnutelně zvyšuje riziko konfliktu ohledně íránské otázky, obchodní politiky, nebo diplomatické a vojenské role USA v Latinské Americe. Na jedné straně Brazílie vystupuje jako určitý obhájce zájmů Spojených států v regionu, a i pod touto záminkou se snaží omezovat vliv konkurujících radikálů typu Cháveze; na druhé straně její rostoucí asertivnost a důsledné odmítání vojenských projektů Washingtonu v regionu znamenají sledování trajektorie, která míří ke vzájemné konfrontaci, upozorňuje Brands.

Účinnost brazilské velké strategie bude napříště záviset na tom, jak úspěšně se současné prezidentce Dilmě Rousseff podaří vyřešit zmíněná dilemata, která Lula za osm let ve funkci nevyřešil.

Vytisknout