Novoroční lhaní v Lánech 2011

4. 1. 2011 / Josef Brož

Jistě, cyniky to už asi neudiví, že politici lžou. Kdo z nás by někdy nezalhal, že? Jaký národ, takoví politici, viďte paní Müllerová? Chtěl bych tu odvážně, ale zase ne tolik (jenom trochu), pro nějaké hnidopichy úvodem předeslat, že v textu nehodlám vystupovat ani jako důsledný mravokárce nebo snad dokonce nějaký stoupenec "klubu pravdoláskařů", ale ani jako jejich vědomý odpůrce.

Pouze jsem si jako mnoho občanů této země pustil po méně slavnostním obědě záznam, který je k dispozici na stránkách České televize ZDE, a rád bych se tu podělil s některými dojmy, které se mi neodbytně pletly mezi vyslovenými pojmy. Vlci se nažrali a televize zůstala celá? Ne, ne, ne...

Navzdory náladě, navzdory nuceným úsměvům a dokonce někdy i proti své vlastní vůli: zdá se mi, mladí přátelé, co si to už nepamatujete, že ta nekonečná vládní fraška s tragi-groteskními prvky by už snad měla vyjít konečně z módy. Nebo se snad pletu? Jak se to říká v jednom přísloví? Plést si pojmy s dojmy?

Slavnostní oběd, brífink... a utajené významy

Připomeňme si rámec. Píše se Nový rok 2011, první (pracovní) pondělí, dne 3. ledna 2011 a český prezident Václav Klaus pořádá pro svého premiéra, tentokrát Petra Nečase, oběd. Co je na tom tak zajímavého? Kolik obědů už uspořádal pro předchozí premiéry? Má to v zásadě konvenční rámec (kdo z nás kdy neobědval, že? A přesto), ale protože jde o politiky, dokonce snad nejvýznamnější v této republice, stojí to někomu za pozornost. Kolik tam asi bylo novinářů? Těžko říct? Všichni? Ale postupně. Co nás na tom nejvíc zajímá?

Prezident Klaus, premiér Nečas a jejich choti předstupují před novináře (pro nezasvěcené připomínám, že na takovou akci se novinář musí nahlásit, přemístit se na zámek za Prahou, čekat v předsálí u vyhaslého krbu celou dobu, minimálně hodinu, než přijde ten vytoužený okamžik; za Havla se dával čaj a koláčky), aby jim sdělili, čemu se během oběda kromě jídla věnovali. Majestátní monarchistický rámec (perský koberec, vlevo trojlistá palma, teplé osvícení, barokní kamna i malba -- není to snad proboha sám mistr Karel Škréta [Špála to není určitě] - tu narušují pouze dva stojací mikrofony a reproduktor) splývá se slavnostně sugerovanou náladou právě dohasínajících (požehnaných) vánočních svátků.

Mluvčí Radim Ochvat, co je mu už přes 30 let ( "Nevěřte lidem přes třicet!") ten dojem ještě posílí laskavým oslovením novinářů: "Milí novináři!" Ajajaj... že se mu nezasekla kost v krku.

Ne, neočekávám, že by mne prezident pozval do svého potemnělého sametového budoiru, neřku-li nějakých neveřejných prostor (jak se to poštěstilo premiérově choti Radce, která z toho byla naprosto nadšená); teatralita celého vystoupení ale navozuje mohutně dojem, v němž jsou lidé k sobě přece laskaví, zdvořilí a přejícní -- a dávají si dokonce nezištně dárky. Ach ne, ne, ne... to není čas pro krutá osočení, pomluvy nebo snad, nedejbože, nějaká záludná obvinění (třeba z korupce!).

Inu, slavnostní oběd ve slavnostním novoročním čase-nečase, kde nemůže jako třešnička na dortu chybět: slavnostní brífink. Novináři (ale jsou to hlavně novinářky, co se ptají: 3:1) se tohoto rámce také drží, neutrhují se nějak unáhleně z oficiálního řetězu, ptají se nejprve na to, co měli politici k obědu (a dozví se, že roládu, kýtu a zmrzlinu), nechají politiky vyprávět o svém hubnutí (Klausově, ačkoliv Nečas je evidentně otylejší, ale v té výšce se to ztratí) a ženy politiků dokonce předstoupí se svým připraveným výkladem událostí, v nichž nešlo pouze (ale především) o kulinářské umění. O co tedy vlastně šlo?

Tradiční oběd, při kterém se mile jedlo a laskavě povídalo, byl totiž přesně o věcech ("o tom", abychom tomu správně rozuměli, když nic nechceme říct, a všichni u kmotrů vědí), o věcech, co zůstávají skryty. Šlo vlastně o mechaniku politického provozu. To ale novináře nezajímá. Celý ten lesk a odér trouchnivějícího majestátu neslouží ale k ničemu jinému, než k vědomému zastření toho podstatného. Celé to divadélko neříká nic jiného, než nakonec nejlépe formuluje "tatíček Klaus" eufemistickým výrokem, že "se zlobí". Ne, ne, ne. Panebože, na koho se v tom slavnostním novoročním časem může náš prezident zlobit? Snad ne na ty "milé novináře"?! Oni snad nakonec nejsou vůbec milí? Nejsou oni vlastně "hlídacími psi demokracie"? Ne? Nejsou oni nakonec jen takovými bichony havanskými, co dělají milá salta v předpokojích?

Jací tedy jsou? Co si o tom myslí, dnes už zasloužilý dědeček Klaus? Kdo vlastně lže? "Všichni mi lhali..." , abych tu ocitoval básníka (neboť básníci v této zemi už dávno zašli).

Nezlobte dědečka! Podporuje vládu, aby nepadla!

"Celých 14 dní jsem váhal, jestli mám každý den vystoupit s tiskovou konferencí, kde bych se strašlivě zlobil nad nápady části našich médií o tom, že jsme tam uzavřeli jakousi tajuplnou dohodu, která málem porušuje základní principy parlamentní demokracie," řekl laskavým hlasem prezident. Všimněme si těch obratů: "tajuplná dohoda" a "část médií". Jedna část si něco myslí (ale která?), druhá si to nemyslí (aha?), že prezident zabránil pádu vlády nějakou dohodou. Tajuplná dohoda? Prosím vás, o jaké "tajuplné dohodě" se to tady všichni baví...? Pár dní jsem byl pryč, a zase nějaké "o nás, bez nás?" Nová opoziční smlouva? Nějaké anti-demokratické zákulisní praktiky? Dohody přece vůbec nemusí být "tajuplné", může to být přece jenom ten "starý dobrý" známý "business as usual" -- něco za něco.

Prezident Klaus je tu hlavní postava. Už dlouho. První dostává slovo, první se chápe mikrofonu (zdá se, že mikrofon má nějak velmi rád, chvíli se s ním dokonce podvědomě laská, jindy ho zase sám od sebe upravuje na výšku premiérově choti) a "vyjadřuje radost", že mohl s premiérským párem poobědvat. Radost ale netrvá dlouho. Ano, prezident je už pamětník, je to už "osmý oběd", jenž tady... (pozor, tady dochází k zajímavému přežbleptu, jenž jistě nesvědčí o tom, že prezident neví, kde je) -- prostě "tady na praž (...[ském]) Hradě... zámku," pořádá. Zajímavé je, že se mu jeho žena Livia, jež stojí po jeho levici (- neměly by ženy náhodou být uvnitř celku, nikoliv na jejich okraji? -- Co by tomu řekl bývalý hradní mluvčí Ladislav Špaček, Mr. Etiketa? - hlavní jsou tu ale naopak muži, rozhodně v české politice), Livia se nepokrytě směje. Je to veselá paní, ta naše Livia, co "smutkem neobtěžuje", tady nepatrně občas pohopsává -- oblečená v bílé jako bílá dáma, inu pierotka, zatímco premiérova choť Radka je naopak v černém (a evidentně se nesměje, naopak spíše cudně svůj úsměv potlačuje), snad díky tomu, že stejně jako její manžel už obědvala se "šesti premiéry".

Minulý oběd ZDE

Je zřejmé, že tuto Nečasovu vládu si vzal Klaus za svou. Přeje jí "vnitřní soudržnost", což znamená, že ji bude podporovat a hledat řešení, jak ji vyvést z možných krizí. To je silný vzkaz. Ten nedostal ani předchozí "překlenovací nepolitický premiér" Jan Fischer, natož "prázdný a falešný Topol(ánek)", po němž statistik Fischer nastoupil. Prezident nemluví pravdu, když se snaží navodit dojem, že se společně s premiérem bavili o "některých drobnostech" (v tu chvíli se na něj Livia pátravě zahledí, a její výraz mluví za vše! Ona ví, že když tohle její Klaus říká, začíná mlžit!), protože harmonogram cest a událostí není v diplomacii a politice podružná záležitost. To ví nejen mistr protokolu. Milé a přátelské setkání ale využil nakonec Klaus k ostré větičce (viz. výše). Všimněte si na záznamu, jak ten nástup a ostrý přechod sledovala jeho choť!

Snaží se nejprve zakrýt trochu potměšilý úsměv, prohlíží si spektrum novinářů (to my nevidíme, stejně jako nikdo, kdo sleduje záznam, možná bychom žasli!). Při slově, že se Klaus "strašlivě zlobí" ji najednou přepadá smutek, sklání hlavu a zdá se být zamyšlena. Kolikrát už asi slyšela, že se její choť "strašlivě zlobí"? Když se Ruml s Pilipem snažili odstranit jej kdysi z politiky? Ne, Livia se vůbec nesměje. Pokyvuje trochu nuceně hlavou. Když prezident říká, že nebyla uzavřena "žádná dohoda na papíře, ale ani bez papíru" a používá k tomu odlehčeného výsměšného tónu, pravý koutek úst se jí dokonce stáčí do jakéhosi nepatrného šklebu. To jen ona zná sílu takových "papírů". "Čau táto," přečetla na podzim 1997 na Václaváku list na podporu Klause, co měl napsat její syn.

Když Klaus popírá, že by se snad bavili o "nějakých jménech" (jednoho odvoláme, druhého dosadíme: škatule-škatule, hejbejte se! Drobil sem, Říman tam), zdá se, že si něco říká sama pro sebe. Ale co?

Zná ona to jméno? Čí jméno? Klaus je mistr v mimikry zastírání, když otevřeně připustí, že chce zasahovat do zahraniční politiky (a on zasahuje jako nikdy předtím: kolik už schůzek při tom k tomuto tématu za ten čas zorganizoval? Copak si netyká s celým Lisabonem?) slovy, že tomu tak není. Livia se pobaveně (nutno dodat, že opět značně nuceně) přidává v pošklebku a její koutek úst jí zůstává jako maska posmutnělé pierotky z commedia dell'arte.

Jediným Klausovým úmyslem je, jak se nám snaží sdělit, aby se na sebe koaliční politici "méně mračili a více usmívali a pozitivním způsobem prošlo hlasování o důvěře". Oni se na sebe mračí? A proč, proboha? Hrozil snad pád vlády? Ano, vypadá to tak -- normální člověk by možná řekl, že se koaliční politici servali jako prasata a málem šli jedni vod válu. Svinstvo, korupce a kšefty -- tahle se lidé baví v hospodě. Ne tak v Lánech, kde se novoročně lže, jak zákon káže. Premiér Nečas stojí rozkročen jako solný sloup, ruce má podél těla (kolty jistě nemá, na rozdíl od Radka Johna, co vymetá kdejaký saloon, ale jeho brada poskakuje v přemíře snahy po zachování tváře hráče pokeru), choť Radka se posmutnělá dívá do prázdna, ruce sepjaté jak k růžencové modlitbě -- ještě nám asi něco řekne z papíru, který křečovitě svírá. Připomíná vskutku světici. Náboženství je ale v této zemi věc soukromá...

Hlavní důraz klade Klaus na brífinku na osvědčenou "obranu útokem". Pouští se ke konci své řeči znovu do nich, do těch psů, do těch novinářských pitbulů, když říká s odkazem na údajné smyšlenky o "tajuplné dohodě": "Považuji to za jednu z největších absurdit a nejošklivějších věcí, co média za poslední léta vůbec udělaly," uzavírá Klaus. Pomiňme gramatický tvar, prezident nemluví z papíru, ví, co chce říct a je to profesionál. Jaká léta myslel? Léta devadesátá to určitě nebyla.

Premiér si je nejistý: rozhazuje rukama jako sedlák a chce být čestný a spravedlivý: padni, komu padni... nebo už ne? Kdy tomu tak bylo, prosím? "Setkání mělo částečně i pracovní charakter...," prozrazuje nečekaně, když se "bavili o současné politické situaci" (to Klaus nezmínil, a na záznamu se trochu překvapivě profesorsky usmívá na svého naivního premiérského učně, který ho vždy měl "hluboko v srdci", a kdysi ho vyučil), a onen čarodějův učeň Nečas v tomto čase v přímém přenosu mluví i o tom, "co chce vláda prosadit", a že prý také "letmo" padlo téma zahraničních cest. To kouzelné slůvko: letmo!

Co to je sakra za banalitu, že se k tomu musí premiér znovu vracet? Copak to není jedno, je to nepodstatné, ne? "Považujeme jednotné vystupování za velmi důležitý moment naší zahraniční politiky." Aha, zdá se to být tedy "závažný moment", i když vlastně "letmý". A jaké neletmé a závažné problémy politici ještě řešili? Bylo to "milé a příjemné", ale... šlo vlastně o všechno.

Paní kuchařky vaří skvěle

Jediným člověkem na tomto brífinku, kdo nelže je: Radka Nečasová. Působí dojemně, když novinářce z televize Nova na dotaz, co měli k obědu, z listu čte připravené menu: "Měli jsme šunkovou rolku, hovězí vývar, jelení kýtu a zmrzlinový pohár," recituje svoji modlitbu. Manželka Livia se směje, je to veselá, skoro jarmareční chvilka -- taková prostě odlehčená, žádná politika, jen komerční infotainment Nova; věděla, že to přijde -- ti novináři jsou prostě předvídatelní hlupáci, prozrazuje kroucení Klausovy hlavy -- jsou to jen nosiči diktafonů, já je znám. Ale nejsou to "nepřátelé lidstva: ne, ne, ne!" Radka říká Klausově manželce ve svém projevu Lívie (a nemyslí jistě ženu koktavého císaře Claudia) a mluví trochu nespisovně -- viděla něco více na zámku, než minule v září, co tu byla naposledy. A je jí za to vděčná. Škoda, že při tom nevysekla pukrle nebo císařovně Lívii nepolíbila ruku!

Slova se chápe Livia, ta veselá kopa, a připomíná, že to nebylo jen o jídle (nevaří ostatně ona, ale lánské "paní kuchařky, a vaří skvěle" -- kdo by to byl řekl, že?); ale že se zabývali také tím, co je trápí ve školství a zdravotnictví. Muži se při těch slovech stáhli do pozadí, usmívají se s převahou: ano, politiku děláme my, muži, velcí muži, malé ženy se zabývají rodinou a pak, když jim to někdy umožníme, ještě občas zavadí o přidružené věci jako školství a sociální věci (hlavně charitu, ano). Co ženy politiků trápí ale blíže Livia neupřesnila. Je ale hned jasné z úsměvu prezidenta Klause, že to nebyla ani inflace, ani třeba "expektace růstu hrubého domácího produktu" -- ing. Livia Klausová, CSc., by to ale mohla taky vystřihnout, a ne, že ne, jistě by to uměla.

"Dali jsme si drobné dary," odpověděl na další závažnou otázku novinářky Prima prezident. Jaké to ale byly neprozradila ani Livia, naopak vyzvala vesele novináře, aby hádali. Ti to ale neudělali. Proč? Mne by ty dary zajímaly. Hádám, že Livia dostala nějaké šperky (ne, to nebyly ty z té vlakové loupeže v Kobylisích!). Táta Klaus dostal kapku z arktického ledovce, který potvrzuje absurditu klimatických změn. Učeň Nečas krabičku prezervativů (teď už se to může, co papa Benedetto XVI. tuto myšlenku neodmítl -- aspoň na cestu do Afriky!). A Radka? Dostala pozvání na příště do lánské obory. "Budeme se dívat na hvězdy!" špitla jí do ouška při zmrzlině mamá Lívie.

Pouze novinář z ČTK, i když musel hodně, ale opravdu hodně "poprosit a narušit atmosféru", se dostal k tématu demise ministra životního prostředí Drobila. Ten si to pro příště nadrobil... Vyvolal tím u Klause velké chmury na jednu pikosekundu, které vzápětí překonal pohozením nohy a lehce koketním hraným pobavením. Nečas je ale neprůstřelný a chce "dostát právu". Prořekne se, že "pana prezidenta o procedurálních záležitost informoval", ouha! Ježišmarjá, neblbni, chceš jít do tepláků? Ale: "Já jsem žádné informace... které by mne opravňovaly obrátit se na orgány činné v trestním řízení nikdy nedostal!" Říká to rezolutně, klade důraz na každé slovo a vánoční legrace je ta tam. Dárky jsou pryč, celá ta slavnostní nálada je pryč, to milé a příjemné ovzduší svátků. Premiér má ovšem svoji verzi přesně naučenou, a psychologie mu velí, že "vyšetřování souvislostí" je v "naprostém pořádku". Ach, ty souvislosti. Všechno souvisí se vším? Ne, to už neplatí.

Poslední novinářka se opět omlouvá, (proč se vlastně zase omlouvá, když klade otázku? To je nějaký tradiční novinářský vánoční zvyk? Nebo to myslí nějak ironicky, to snad ne! Pozor na ni!), že její dotaz nebude o veselých svátcích (Klaus se ironicky usmívá), a když novinářka řekne spojení "utajovaná dohoda" vypadá papá Klaus velmi, ale velmi přísně. Neznatelně si oddychne, když se ta "utajovaná dohoda" netýká jeho poslední role při udržení vlády. Týkala se dohody s Nomurou, co měla být pro republiku výhodná.

Ale kdo si to už dnes pamatuje, paní Müllerová? Ani já ne, a to jsem tam kdysi taky chodil... Ale od té doby, co tam už není ten filozof-dramatik, ano, ten, co se odvažuje ještě pořád mudrovat v tý tývý, tak jsem tam fakt dost dlouho nebyl. Moc se ale nezměnilo...

Vytisknout