Odkud se vzala na Haiti cholera?

3. 1. 2011 / Miloš Kaláb

Potom postihlo zemi zhoubné zemětřesení. Vybíraly se peníze na pomoc tomuto chudému státu v karibské oblasti, ale stále je příliš mnoho rodin, které žijí pod stany a přežily v nich dokonce dotek hurikánu. V souvislosti s lijáky postihla obyvatele v údolí řeky Antibonito cholera, ale za ohromný pokrok se vydávají letošní nedávné volby, přestože má proti jejich výsledkům mnoho lidí námitky. Na uspořádání voleb naléhaly cizí země - kdo ale dodal choleru? Na Haiti už neexistovala déle než celé století.

Dřevěná základní škola Carousel v hlavním městě Port-au-Prince nebyla posledním zemětřesením postižena zatímco kolem dokola je spoušť. Bylo to tedy velké štěstí. Učitelka Beatrice Moisová na škole učila pět roků a doufala, že bude ve svém zaměstnání pokračovat, jakmile se škola na jaře opět otevře. Nestalo se tak. Pan ředitel ji totiž v únoru informoval, že pronajal budovu mezinárodní dobročinné organizaci Oxfam. O budovy nedotčené zemětřesením v této zámožné čtvrti Pétionville, kde škola stojí, je velký zájem a Oxfam nabídnul 10 tisíc dolarů měsíčně. Žáci ze zámožných rodin prý neměli problém přejít na jinou školu, ale paní Moisová a 5 dalších učitelů ztratili práci. Nyní téměř po roce od přírodní katastrofy pracuje paní Moisová (38) na částečný úvazek jako pokladní v hokynářství a vydělává asi čtvrtinu toho, co vydělávala ve škole. Navíc příval cizinců s velkými rozpočty na činnost téměř ztrojnásobil její nájemné a zdvojnásobil cenu potravin.

Paní Moisová ale zatím nesvaluje vinu na bílé lidi (blans). Podala si totiž žádost o místo sekretářky u Oxfamu, kde už pracuje její bratr. Řekla, že by raději ztratila svou práci než aby si přála odchod mezinárodních organizací: "Přišly sem přece proto, aby nám pomohly!" Navíc dobře platí.

Rozsáhlý aparát mezinárodní pomoci zatím zápasí o možnost nějak významně pomoci karibskému státu poté, co zemětřesení zabilo asi 300 tisíc obyvatel. Jenže dobré úmysly mezinárodního společenství vedou k některým nepříjemným vedlejším účinkům. Patří mezi ně třeba vzrůst cen za bydlení, který vyhání zdejší obyvatele z jejich bytů i kanceláří, třebaže mají dobré postavení. Politický zmatek před náhlými volbami prezidenta byl další nepříjemností - a k tomu přistupuje epidemie cholery, která si vyžádala již více než 2000 životů. Kdo vydělává finančně na přítomnosti zahraničních "pomocníků"? Autor zprávy napsané pro agenturu McClatchy-Tribune News, pan Joe Mozingo, uvedl, že největší prospěch má malá zámožná elita, které je úplně lhostejná katastrofální situace ostatních občanů. Jsou to ti, kteří prodávají auta, provozují luxusní hokynářství, půjčují auta a řídí telekomunikační firmy, hotely a drahé restaurace. Ti všichni získávají víc zakázek než kdykoliv v minulosti zatímco více než milion lidí dosud stále živoří ve stanových táborech. Ačkoliv se tato elita cítí povýšena nad situací, cizinci jí právě proto opovrhují.

"Zajímá vás, kam jdou všechny peníze určené na pomoc této postižené zemi, kromě toho, že vidíte bílé lidi jezdit v nových autech s náhonem na všechna čtyři kola?" zeptal se Steve Laguere, napůl Haiťan a napůl Kanaďan, dlouhodobý zaměstnanec "Katolických pomocných služeb a mezinárodního plánu" v Port-au-Prince. "Lidé si masově otevírají nové restaurace".

Vláda Haiti odhaduje, že v zemi o 10 milionech obyvatel nyní operuje více než 4000 skupin zahraniční pomoci. S pomocí mise Organizace spojených národů (OSN) a americkou armádou ty skupiny koordinují hromadnou zdravotní pomoc a poskytují potraviny, vodu a stany pro lidi, kteří ztratili svoje domovy. Navíc se dnes snaží zabránit šíření epidémie cholery, která udeřila v říjnu a zatím postihla asi 100 tisíc lidí.

Existují návrhy na výstavbu škol, nemocnic, sanitárních systémů a veřejného bydlení. Odklady, zejména při převádění lidí ze stanových táborů do solidnějšího přechodného ubytování, považují chudí Haiťané za důkaz, že jsou všichni bílí pouze turisty. Tohoto slova, v místní formě touris, používají místní lidé i pro vojáky OSN, kteří sem přišli již před 6 roky. Výskyt cholery zesílil jejich podezření, že cizinci jen pošlapávají haitskou půdu svýma neohrabanýma nohama. Místní lidé žijící v antibonitském údolí, kde došlo k prvnímu výskytu cholery, rychle začali svalovat vinu na základnu OSN s nepálskou posádkou blízko Mirebalais. Obviňovali ji z toho že její vojáci hážou odpadky ze základny do přítoku řeky Antibonito. Vedoucí mise OSN, pan Edmond Mulet to v rozhovoru s reportérem agentury The Associated Press popřel ale řekl, že jednoho dne se snad dozvíme pravdu. Odpověď na tuto otázku by mohla mít vliv na všechny mise OSN po celém světě. Mají-li vojáci OSN opravdu vinu na šíření cholery, samotná organizace OSN by ztratila důvěryhodnost a mělo by to neblahý vliv i na humanitární organizace i když s vojáky nijak úzce nespolupracují. Světová zdravotnická organizace prohlásila, že situace nebyla "nijak naléhavá". Potom vypukly nepokoje a OSN obviňovala místní politiky, že chtěli narušit chystané volby. Podle názoru ředitele Ústavu pro spravedlnost s demokracii na Haiti, pana Briana Concannona měla sama OSN vinu na nepokojích. Řekl totiž, že nejlepším způsobem, jak rozdmychat hněv veřejnosti, je lhát jí. Odpověď na otázku, kde se vzala cholera na Haiti, se tedy začala jevit jako velice důležitá. Jestliže se tam nevyskytovala již déle než sto roků, je snad možné, že někde přežívala? A jak se šířila? Hrozí nebezpečím pro tuto oblast, včetně jižních Spojených států? Americké laboratoře U. S. Centers for Disease Control and Prevention později prokázaly, že zdejší baktérie cholery skutečně pocházejí z jižní Asie.

Když tuto oblast navštívil reportér a fotograf v listopadu, rozdělily obyvatele názory na to, zdali choleru způsobili Nepálci, na dva tábory podle toho, kdo těžil z přítomnosti vojáků OSN a kdo ne. "Vůbec tu nemusí být", prohlašoval 33-letý Isaac Irat, "nepřinášejí nám práci. A nevědí, co dělají. Pochodují tu třikrát denně - a hledí po ženských". Ostatní místní lidé opakovali rozšířené názory, že Nepálci vyhazují svoje odpadky do řeky. Potom se ozval mladý muž, Osner Bellevue, že všichni lžou. Ukázal na to, že sanitární společnost pumpovala posádkové latriny a jejich obsah vypouštěla do jam vyhloubených v zemi za hranicemi vojenské základny. Zavedl žurnalisty k těm jamám, které byly naplněny asi metr pod jejich okraj. Kdykoliv pršelo, jámy se zaplnily a jejich obsah přetékal a tekl po úbočí směrem k řece. Celá oblast byla rozmočená a pobíhali v ní vepři.

Epidemie cholery udeřila právě v době, kdy se země chystala na nátlak ze zahraničí k prezidentským volbám 28. listopadu. Za slib, že poskytnou v r. 2011 pomoc ve výši 6 miliard dolarů, požadovaly dárcovské země, aby měla země legitimní a stabilní vládu, s níž by se dalo jednat o rekonstrukci.

Starší viceprezident organizace International Crisis Group, pan Mark Schneider, očekával, že by snad měl výskyt cholery ovlivnit dobu, kdy se budou volby konat. Ještě před epidemií bylo velice málo času na přípravu voleb a nevědělo se, jak se budou roznášet volební lístky, kde se umístí volební místnosti, jak se bude informovat více než milion lidí bez stálého bydliště a jak se vycvičí lidé, kteří by při volbách vypomáhali. Jak to dopadlo? Pomocníky cvičili teprve v noci před volbami! Byl tedy pořádný chaos ve volebních místnostech, pochybnosti o správnosti výsledků a dokonce se konaly násilné demonstrace. Všichni zúčastnění od kandidátů přes volební výbor a zahraniční diplomaty až po výbor OSN ještě stále nedospěli k nějakýmu jednotnému názoru.

Příkladem, jak náhle se může změnit situace, je americký herec Sean Penn a Pétionvillský klub. Klub byl místem, kde se scházeli američtí diplomaté. Má příkré golfové hřiště. Když udeřilo zemětřesení, vyděšení Haiťané vyběhli ze svých popraskaných domů a utíkali na hřiště klubu. Za několik týdnů jich zde tábořilo asi 50 tisíc. Skupina lidí vytvořená Seanem Pennem pro poskytování pomoci (JP/HRO) převzala řízení tábora uprchlíků s cílem zaručit, že budou dostávat vodu a zdravotní péči.

Jak se v dubnu blížilo období dešťů, obávala se skupina Seana Penna a s ní i jiné pomocné organizace, že bude stanový tábor smeten sesuvem půdy a požadovaly, aby vláda zajistila přestěhování uprchlíků do bezpečnějších míst. Sdělovací prostředky se zaměřily na Pennův tábor, přestože kromě něho byly stovky podobných táborů. O dva dny později začaly jednotky OSN přemísťovat lidi z tohoto tábora do pustiny několik kilometrů vzdálené od města Corail-Cesselesse. Vítr unášel zvířený prach a bílé stany určené pro uprchlíky vlály bezmocně v silném větru. Lidé vystupující z autobusů začali křičet, že byli podvedeni. Hrozili se toho, jak si budou opatřovat potraviny a jak tam budou žít. Mnoho pozorovatelů kritizovalo vládu za to, že vybrala tak pusté místo. Prezident Rene Préval ale trval na tom, že to je součást většího záměru postavit v tom místě obytné domy a průmysl. Dodal, že to místo považuje vláda za významnou oblast. Zpráva se o tom rychle rozšířila a tisíce rodin se na tu oblast vrhly a začaly vytyčovat "svoje" pozemky.

Kilometry pahorků, které byly před 8 měsící pusté, se zaplnily lidmi, kteří stavěli příbytky, chatrče i domky, osévali půdu v naději, že budou sklízet - a oplocovali "své" pozemky. S kaktusy kolem dokola a s ranami kladiv to tam vypadalo jako v nějaké dávném západoamerickém frontovém městě.

"Je to poprvé, co jsem něco ve svém životě zasadil", řekl Yves Beline (42). Našel náklad kovových pásků, jimiž se upínají palety, tak je spojoval jeden ke druhému a zaplétal do nich klacky, aby oddělil svoje kozy a vepře od políček fazolí, dýní, cukrové třtiny a kukuřice. "Neměl jsem na vybranou", řekl, "musel jsem přijít do této pustiny. Šel jsem ve stopách lidí, kteří sem šli také a říkali, že by se zde dalo žít". Jeho soused Jonile Vital, otec tří dětí, právě vyměňoval na svém příbytku plátěnou střechu za plechovou. Zabral mnohem větší pozemek než jeho soused a měl dobrou úrodu kukuřice, ale stěžoval si, že je těžké najít vodu. V určitém smyslu se ale cítil méně bezmocný než dříve. "Teď mám půdu", radoval se, "a mohu ledacos pěstovat a starat se o svou rodinu".

Po 6 měsících od doby, kdy vyslovil hollywoodský herec svoje obavy z toho, jak budou žít Haiťané ve starém stanovém táboře, vzniklo rostoucí město. Zpráva končí otázkou, zdali bude lidem povoleno v místě zůstat, jakmile budou chtít velcí podnikatelé začít s výstavbou svého vlastního průmyslového města.

Vytisknout