Miluji jen kladivo

23. 11. 2010 / Jindřich Bešťák

Nedávno jsem v zadní řadě naší knihovny hledal jistou starší knížku a padla mi do ruky sbírka veršů Františka Gellnera, vydaná nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1980, píše Jindřich Bešťák.

Doba, ve které Gellner psal své verše poznamenané pocity bezcílnosti života, zmaru a anarchismu na přelomu předminulého a minulého století byla jiná, ale určité asociace s dneškem stále vzbuzuje. Po vzepětí nadějí na lepší svět nastala šílená 1. světová válka, po ní vzápětí ta druhá. Co čeká v tomto století nás a zejména naše potomky?

K tomu: Jan Čulík, Vášeň, co do rána zchladneZDE

Analýzu o alternativách pro třetí světovou válku máme možnost číst zrovna v dnešních BL (jinak je zřejmé, že toto riziko je zde v naší době přítomno permanentně, od pádu "železných opon" ještě více). Před časem jsem tu četl bonmot Marka Twaina, zněl asi takto: "Dějiny se neopakují, ale rýmují". Už jsem tu jednou někdy opakoval, že britský autor John Gray (Oxford, Shool of Economics) píše o alternativě válek v 21. století, kdy by počet obyvatel na Země mohl klesnout zhruba ke stavu, jaký byl v době Gellnerově (cca 1,2 -- 1,5 miliardy lidí?).

Tak snad už jen tu básničku Františka Gellnera:


Nečekám nic od reforem,
Nových zásad, nových norem,
Miluju jen kladivo, které bije na zdivo,
Na zvětralé zdivo.

Svět jak byl, vždy bude stejný,
Život stejně beznadějný,
Lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.

Nad mou hlavou rudý prapor
Hlásá pouze zmar a zápor,
Hlásá ránu kladiva,
Která padne do zdiva,
Do starého zdiva.

P.S. -- (pro jistotu) -- toto jistě nemá být hloupě prvoplánová výzva pro jakýsi "neoanarchismus", šlo mi jen o ten reflexívní pocit. I když, ono někdy nezbývá, než vzít to kladivo do ruky...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 23.11. 2010