Koalice znamená spojenectví, ale skrývá v sobě boj o mocenské postavení

18. 11. 2010 / Vladimír Blažek

Spojenectví je podmíněno téměř vždy společnou či obdobnou potřebou několika subjektů. Zvyšuje pravděpodobnost získat nějakou výhodu za pomoci druhých, ale samozřejmě při poskytnutí protihodnoty. Vytváření koalic je jak v chování zvířat (především vyspělých savců a jmenovitě lidoopů), tak lidí vcelku samozřejmá a běžná záležitost. Evolučně lze vytváření koalic chápat jako příklad toho, co bylo Robertem Triversem popsáno jako reciproční altruismus. Chování jedince ve prospěch druhého (poskytnutí služby) s sebou nese předpoklad, že obdarovaný v jiné situaci naopak poskytne recipročně službu darujícímu. Význam má takové chování u sociálních druhů a může přinést výhodu jak pro zúčastněné jedince, tak pro skupinu jako celek, a to i přes nepříbuznost. Příbuznost je však spolehlivějším základem pro altruistické chování, což bylo popsáno Williamem Hamiltonem v 60. letech minulého století a mnohokrát spolehlivě doloženo u zvířat i u lidí.

Koalice se rozpadá, přestane-li poskytovat všem jejím účastníkům výhodu. U zvířat a podobně u dětí můžeme pozorovat, že k tomu dochází celkem přímočaře. Dospělí lidé uvažují o důsledcích vytvoření či zrušení koalice sofistikovaněji. Ale i tak se dostávají do situací s nepříjemnými konci, o čemž nás může dobře přesvědčit historie. Příkladů obdobných jednomu z příběhů v šimpanzí tlupě je nemálo. Samec s druhou pozicí v sociálním postavení vytvořil koalici s dalším samcem, který se jako mladík a tím nízko postavený chtěl "vyšvihnout" výše. Tato koalice nakonec vedla k výměně pozice. Nový vůdce však zanedbal vztahy s mladíkem, který se následně stal partnerem pro koalici odstrčeného původního vůdce. Celá situace vyvrcholila napadením a zabitím nového a nastolením "vlády" původního vůdce. Různých dalších variant nám studium chování primátů nabízí bohatou škálu.

Dalším problémem je, když utváření koalice je spojeno s podvodným chováním, tedy s chováním, kdy není opětována protislužba. Zisk bývá poměrně vysoký, ale získaná výhoda bývá spíše krátkodobá a viník potrestán. Více autorů z oblasti evoluční biologie a etologie prokázalo, že podvodná strategie na úkor druhých nemůže převažovat a musí být v rovnováze s dominující kooperativní strategií. Celé to navíc přesvědčivě dokazuje aplikace teorie her na evoluci chování.

Čtenář si při čtení jistě povšiml, že se zde hovoří o koalicích a altruismu mezi jedinci. Utváření koalic mezi sociálními skupinami v lidské společnosti je složitější. Například čerstvě uzavřená jednání mezi politickými stranami po komunálních volbách (a před tím po parlamentních) by měla být v zájmu těch, kteří strany a jejich zástupce volili a kteří by rádi na výhodách, vyplývajících z koaličních dohod, participovali -- jinak řečeno, měli se lépe. Nejsem ani první, ani poslední, kdo upozorňuje na skutečnost, že chování představitelů stran probíhá jen zdánlivě jako hledání konsensu mezi skupinami reprezentujícími veřejnost, ale že připomíná až příliš soutěž jednotlivců o moc v šimpanzí tlupě, kdy spojenectví (koalice) je jen nástrojem pro udržení či získání této moci. V tomto smyslu je smutně výstižné konstatování našeho pana prezidenta Václava Klause o oprávněnosti koalice mezi ODS a ČSSD v čele Prahy jako jedné z možných (když se tak dohodli) s tím, že není třeba z toho dělat mimořádnou událost. Jsem naopak přesvědčen, že jak v Praze, tak v jiných městech a místech se jedná o zásadní záležitost, pokud zde převažovala dělba moci oproti dělbě povinností vůči voličům. Nelíbí se to, slovy Václava Klause, nejen některým politiků a některým novinářům, ale mimo jiné i mně.

Bohužel mne neuklidňuje skutečnost, že život šimpanzí tlupy po výše zmíněných mocenských převratech v jejím vedení nevedl k zásadním změnám či problémům z hlediska kvality života jejích příslušníků. Mám nějaký stísněný pocit, že ekonomická houpačka a pocity životní jistoty jsou příliš křehké a příliš v rukou vítězů politických koaličních hádání.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 18.11. 2010