Rebelie středních vrstev

12. 10. 2010 / Radovan Baroš

Jiní, jako například Václav Bělohradský v článku "Pět poučení z květnových voleb" (Právo, 3. 7. 2010), zdůrazňovali specifické kulturní a historické okolnosti, jako je hluboce zakořeněná nedůvěra české veřejnosti ve struktury institucionalizované politiky projevující se "zlůzovitěním" veřejného diskursu a nekritickou důvěrou v spasitelský potenciál výjimečných osobností.

Jim oponovali ti, kteří -- jako například Václav Žák v komentáři "Poučil se Václav Bělohradský z voleb?" (ČRo 6, 17. 7. 2010) -- poukazovali na to, že podobný vývoj jako u nás lze pozorovat i v okolních zemích, kde v parlamentních volbách taktéž vítězí rozličné pravicové koalice. Téměř všichni se však shodli na jednom, že totiž poslední české všeobecné volby byly slovy předsedy poslaneckého klubu KSČM Pavla Kováčika, která pronesl bezprostředně po vyhlášení jejich předběžných výsledků v přímém vysílání České televize, "porážkou obyčejných lidí", že jsou potvrzením ducha washingtonského konsensu, který je synonymem všeobecného triumfu neoliberální politiky. Co když je tomu ale přesně naopak a poslední domácí volby nebyly ani tak stvrzením nadvlády neoliberální ideologie jako spíše jedním z mnoha důsledků její historické porážky, nikoliv prohrou obyčejných lidí, ale naopak bezprecedentním vítězstvím jejich hodnot?

Nenaplněná měšťákova touha po uznání

Právě takovou interpretaci výsledků našich posledních voleb lze potažmo odvodit z úvahy profesora dějin umění, filosofie a mediálních studií Centra pro umění a mediální technologie v Karlsruhe Borise Groyse, kterou na konci minulého roku uveřejnil v deníku Die Zeit . Příspěvek vyšel v rámci debaty o otázce chudoby a v originálu nese název "Revolution der Tugend" http://www.zeit.de/2009/52/Armutsdebatte. Český překlad článku byl publikován v letošním březnovém čísle studentského časopisu Babylon pod názvem "Revoluce ctnosti - Na sociálním státu vydělávají převážně bohatí" http://www.ibabylon.cz/content/view/384/1/.

V úvodu své pozoruhodné úvahy Boris Groys konstatuje, že "zánik komunistických států ve východní Evropě vystavilo sociálně demokratický sociální stát západoevropského ražení vzrůstajícímu tlaku". Západní sociální stát byl totiž "v první řadě opatřením proti povstání mas, proti komunistické hrozbě, proti nebezpečí totálního vyvlastnění majetných tříd. Dokud byl strach z komunismu akutní, trvala i všeobecná ochota občanů platit relativně vysoké daně, aby se zpacifikovaly masy a zažehnalo se komunistické nebezpečí." Po pádu východoevropských komunistických režimů však převládl pocit, že bezprostřední nebezpečí vážných sociálních otřesů pominulo a v souladu s tím mohou být výdaje na zpacifikování mas radikálně sníženy.

Ať už je tato hypotéza pravdivá, či nikoliv, ve světle současné hluboké krize sociálního státu před námi podle autora vyvstává otázka, která má klíčovou teoretickou závažnost: "Existuje pro zámožné třídy vyjma dnes již poněkud anachronické snahy odvrátit komunistickou revoluci ještě nějaký jiný důvod, aby sociální stát nadále udržovaly při životě?" Na tuto zdánlivě nesmyslnou otázku si Boris Groys překvapivě odpovídá kladně. "Tento důvod nepochybně existuje, protože je to právě sociální stát, jemuž dnešní zámožné třídy vděčí za své bohatství."

K tomuto závěru Groys dospěl, když si položil otázku, které strategie by měl sledovat ten, kdo chce uspět v podmínkách dnešního konzumního kapitalismu. Odpověď zní, že pokud chce dnes člověk uspět, "musí oslovit co nejvíce lidí, musí své zboží prodat co největšímu počtu konzumentů, musí jedním slovem expandovat. A expandovat znamená proniknout dolů, do spodních pater sociální hierarchie, do povědomí chudých, kteří jsou nesrovnatelně početnější než bohatí."

Inspiraci pro tento svůj pronikavý postřeh čerpá Groys z mediálních zpráv o pohádkovém jmění dnešních superbohatých, v žebříčcích jejichž jmění zveřejňovaných čas od času na stránkách populárních magazínů vedle jmen saúdskoarabských a ruských naftových magnátů pravidelně figurují také jména vlastníků firem jako Alda nebo Ikea. "Jakou surovinou, srovnatelnou s naftou, disponuje Německo nebo Švédsko?" ptá se dotyčný. A hned si odpovídá, že "touto surovinou je sociální stát". Pouze a jen "sociální stát totiž vytváří početnou armádu chudých, ale ne úplně zbídačených konzumentů, kteří ve velkém množství konzumují laciné výrobky -- a dávají tak vzniknout velkým majetkům. Současný kapitál prodává sociální stát sám sobě -- a vydělává při tom v míře, která byla dříve nemyslitelná."

Takto pojímaný sociální stát se při tom neomezuje jen na podpory, které jsou vypláceny nezaměstnaným, ale zahrnuje také rozličné formy státní pomoci v oblastech vzdělávání nebo zdravotní péče. K tomu lze připočíst i široké spektrum investic do rozvojové pomoci zemím "třetího světa" nebo prostředky na boj s globálními pandemiemi či s následky přírodních katastrof. Tato komplexní celosvětová sociální síť pečuje o potřeby početné armády konzumentů, "kteří jsou sice chudí a častokrát přežívají na rozhraní existenčního minima, ve svém součtu však představují nesmírnou kupní sílu." A právě tato sdružená kupní síla chudých je oním rozhodujícím katalyzátorem, jemuž globální kapitalismus vděčí za svou nynější nebývalou prosperitu.

V minulosti se trh primárně orientoval na uspokojování potřeb majetných vrstev. Kdo neměl peníze, prakticky nekonzumoval. Ke skutečnému jmění mohl přijít jen ten, kdo své zboží prodával zase jen movitým. Kdo obchodoval s chudými, musel se sám spokojit s životem v bídě. Dnes mohou ale skutečného úspěchu dosáhnout jen ti, kteří prodávají co možná nejlacinější zboží co možná největšímu počtu lidí. Globální zábavní průmysl profituje z produkce co možná nejlacinější zábavy, z uspokojování kulturních nároků těch nejslabších příjmových skupin.

Takto lze vydělávat miliardy -- prostřednictvím fotbalu, populární hudby, realitních show nebo nikdy nekončících sitcomů. Z toho plyne jeden závažný důsledek. Mezi dnešními globálními kapitalistickými elitami a dnešními globalizovanými masami existuje možná finanční, nikoliv však kulturní propast. Když tedy dnes nějaká hvězda popmusic volá do davu I love you!, myslí to naprosto vážně. Současné elity masy milují, protože ty se od nich nechávají ždímat. A masy zase milují elity, protože se jim líbí, že od nich mohou být ždímány. Třídní boj shora je tedy dnes jak z kulturních, tak i z ekonomických důvodů naprosto vyloučen. Dnešní globální finanční elita žije se sociálním státem ve vzájemné symbióze, sdílí s ním svou kulturu a je s ním svázána oboustrannou láskou.

Nespokojenost se sociálním státem neprojevují globalizované masy ani globální elity, ale výlučně střední třída. Ta na provoz sociálního státu sice přispívá, ale nemá z něj žádný prospěch -- ten mají jenom ti největší podnikatelé. Při tom mají příslušníci střední třídy stále intenzivnější pocit, že se o ně nikdo nezajímá, že je nikdo nebere vážně. Mají totiž docela jiné kulturní nároky a jiné kulturní standardy než ty, které sdílejí dnešní globalizované masy spolu s globálními elitami. Touha sedět v kavárně a číst si v Hledání ztraceného času tak nemá žádnou šanci proti touze stát v několikatisícovém davu někde na náměstí před velkoplošnou obrazovkou a sledovat finálové utkání fotbalového šampionátu. Ta první touha při tom vzhledem k nepoměru mezi kumulativní kupní silou středního stavu a sociálně nejníže postavených vrstev není jen ekonomicky nezajímavá, ale je také morálně pochybná, arogantní, dekadentní a možná i nelidská.

Příslušníci vzdělaných středních vrstev se sice mohou dominantní kultuře vnějškově snažit přizpůsobit, ale ať se snaží sebevíc, globální impérium lásky jim kulturně zůstává naprosto cizí, necítí vůči němu žádnou náklonnost a ono jim jejich nevraživost odplácí stejnou mincí. A právě tato kulturní propast, která vzdělanou střední vrstvu separuje od zbytku společnosti, od nejnuznějších mas stejně jako od nejzámožnějších elit, je zdrojem jejího revolučního potenciálu. Tito vzdělaní příslušníci středních vrstev totiž sociální stát doslova nesou na svých bedrech, opečovávají jej, zaujímají významné posty v jeho hierarchii, a navzdory tomu z něj téměř vůbec nic nemají.

A tak se lze oprávněně domnívat, že střední vrstvy jednoho dne dospějí k poznání, že je v rozporu s jejich zájmy být oporou společenskému zřízení, z něhož nejenom nemají žádný materiální prospěch, ale v němž nikdy nemohou kulturně zdomácnět. Až se tak stane, dojde na politické scéně k novému rozdávání karet, k nové epochální revoluci po vzoru velkých revolučních zápasů minulosti: Francouzské buržoazní a ruské Velké říjnové revoluce. Tento zápas může podle všeho skončit jen dvěma způsoby: buďto návratem k středověké nebo ranně buržoazní ekonomice, která bude sloužit výhradně potřebám aristokracie a bohaté buržoazie a ostatní společenské třídy ponechá na milost jejich osudu, nebo -- což je mnohem pravděpodobnější -- návratem k dirigistické, neokomunistické ekonomice, která bude spotřebu chudých regulovat mimotržními prostředky. Pak se konečně střednímu stavu dostane vytoužená společenská autorita, pozornost a uznání, zatímco pozdně kapitalističtí klienti sociálního státu budou vykázáni na periférii společenského života a předmětem masového zbožňování se namísto nich stane střední třída.

Celoživotní úspory prosázené v kasinu globálních finančních trhů

Nuže, tato nová "revoluce ctnosti" je aktuálně v plném proudu. Co jiného jsou ony vlády "rozpočtové zodpovědnosti", které se postupně dostávají k moci po celé Evropě, než výsledek spontánní rebelie novodobého evropského třetího stavu proti těm, kteří jsou vnímáni jako neúnosná přítěž jejich peněženek -- proti mocné alianci klientů sociálního státu a příslušníků globální finanční oligarchie? A co jiného jsou všechna ta drakonická protikorupční opatření, která mají rázně skoncovat s extravagancí předchozí dekadentní epochy, než novodobá vlna "revolučního teroru", jenž si vytkl za cíl očistit společnost od všech podvratných elementů, které se odmítají podřídit utilitaristickému ideálu rovnováhy mezi spotřebou a výkonností? A není všechno to vzývání šetrnosti, střídmosti a obezřetnosti, bez nichž nelze prý úspěšně vést domácnost, živnost ani stát, neklamným příznakem toho, že na scénu evropské politiky vstupuje nový duch puritánské mravopočestnosti, jenž z evropského měšťanstva svého času učinil dominantní společenskou sílu? Vše nasvědčuje tomu, že Evropou znovu obchází strašidlo revoluce. Jejím vnějším atributem však není diktatura proletariátu, ale tyranie ctnosti. Jejím posvátným zaklínadlem není vize beztřídní společnosti, ale příslib vyrovnaného rozpočtu.

V rozporu s převládajícím míněním totiž neoliberalismus nevyšel z nedávné finanční krize a následné celosvětové hospodářské recese bez toho, aby jeho reputace neutrpěla vážné šrámy. Přinejmenším na severoamerickém kontinentu si však svou pověst kupodivu nejvíce pošramotil nikoliv u sociálně deklasovaných vrstev společnosti, ale u jejích daleko lépe situovaných středních vrstev. Ti první ztratili střechu nad hlavou, když museli opustit domy pořízené z rizikových hypoték s počátečními nízkými úrokovými sazbami, které však v průběhu splácení průběžně narůstaly, takže si je po nějaké době již nemohli dovolit splácet.

Ti druzí přišli v důsledku zhroucení trhu s nemovitostmi maximálně o své celoživotní úspory. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že jednoznačně hůře dopadli ti chudší. K tomu, abychom však mohli posoudit skutečnou míru jejich újmy, musíme vzít v potaz nejenom absolutní rozdíly jejich výsledné sociální situace, ale také relativní odlišnosti jejich sociálních východisek a životních očekávání. Zatímco neplatiči substandardních hypoték vyklidili své nesplacené domy na předměstí a nastěhovali se zpátky do laciných nájemních bytů v městských ghettech nebo na sídliště z přívěsů, což pro ně povětšinou zase až tak fatální újmu nepředstavovalo, protože v tomto prostředí vesměs vyrůstali a vraceli se tak v jistém smyslu domů, středostavovští obyvatelé již splacených domů v důsledku všeobecného poklesu cen nemovitostí přišli o svou největší životní investici, což vzhledem k mnohaletému úsilí vynaloženému na její pořízení pro ně bez nadsázky představuje újmu vysloveně tragickou.

Tato újma jim nepochybně musí připadat ještě skandálnější, když si vzpomenou, že vinu na jejich osobním neštěstí nesou vrtochy kasinového kapitalismu, jmenovitě počínání hrstky pohádkově bohatých investorů, kteří nedokázali odolat vábení ničím nepodložených příslibů exotických finančních instrumentů a v pomíjivém návalu hráčského opojení jejich pracně nabyté úspory prosázeli v kasinu globálních finančních trhů. Jak o mnoho lépe jsou na tom "oběti substandartních hypoték", které údajně naletěly na vyděračskou kampaň bezohledných realitních agentů. Nejen že vzhledem ke svým nízkým očekáváním téměř o nic nepřišly, ale mohly si zásluhou "morálního hazardu" nezodpovědných investorů alespoň na přechodnou dobu dopřát luxus vlastního bydlení. Není tento názorný příklad z nedávného vývoje na trhu s bydlením v samotném epicentru globálního kapitalismu ukázkovou ilustrací vpravdě symbiotické koexistence mezi globální finanční elitou a klienty sociálního státu?

Nová dialektika pána a raba zrozená z praxe sociálního přerozdělování

Střední třída se tradičně vyznačuje zcela specifickým mechanismem libidózní ekonomie. Ta spočívá ve schopnosti odolávat vrtošivým náporům okamžitých tužeb a odkládat jejich uspokojení na pozdější dobu. Tato schopnost jejím příslušníkům dává pocit nadřazenosti nad těmi, jimž je vzhledem k jejich neutěšené sociální situaci přisuzována téměř naprostá neschopnost jakkoliv se v čemkoliv omezovat, a zároveň v nich probouzí komplex méněcennosti vůči těm, u nichž vzhledem k jejich majetkovým poměrům předpokládají, že takovou oběť podstupovat nemusejí. Typický měšťák totiž skálopevně věří, že strůjcem jeho životního úspěchu či neúspěchu je výhradně jen on sám. V prvním případě proto, že náporům svých animálních tužeb dokázal odolat, v druhém případě proto, že před jejich svody neobstál.

Za toto jeho vpravdě heroické přemáhání se mu dostává zasloužená odměna v podobě relativně slušné životní úrovně. Ještě poměrně nedávno se mohl těšit také instinktivní úctě těch, kteří se ke stejné míře sebeodříkání přimět nedokázali, a tak se v jeho očích zaslouženě museli spokojit s mnohem horší životní úrovní. Poválečný evropský sociální stát tuto "přirozenou" hierarchii však do značné míry rozložil, když začal bohatství společnosti přerozdělovat podle sociálních potřeb svých občanů, a nikoliv podle míry jejich podílu na úhrnném hospodářském výsledku společnosti. Tím sociální stát nejenom značně zredukoval propast mezi životní úrovní středních vrstev a vůči nim níže postavených tříd, ale subjektivně ožebračení příslušníci středního stavu navíc i objektivně ztratili uznání těch, jimž až doposud imponovali tím, že se o své privilegované postavení zasloužili svým vlastním přičiněním. A jako by samotné toto ponížení nebylo dostačující, ještě na sebe museli vzít podstatnou část nákladů na subvencování potřeb stále početnější armády těch, kteří se na rozdíl od nich ve svých žádostech nikterak neomezovali. Ruku v ruce s klesající vážností a oslabováním ekonomického vlivu střední třídy rostla sociální prestiž vrstev, jimž bylo v minulosti souzeno přežívat na periférii společenského života, nyní se však zásluhou všestranné materiální pomoci sociálního státu stávají všeobecně respektovanou kulturní a ekonomickou silou, a to navzdory tomu, že se o svůj společenský vzestup očividně ničím nezasloužili. Tomuto vývoji upadající střední třída od samého počátku přihlížela s velkým znepokojením. Ta totiž v posilování společenského statutu těch, kteří si pro jeho dosažení zjevně nemuseli nic odpírat, spatřovala popření své vlastní nekritické víry ve všemocný étos vlastní přičinlivosti, postavené na asketické morálce osobního sebeodříkání. Rekvizity pro rozhodující historický zápas o uznání mezi bývalými raby, kteří se bez svého přičinění staly pány, a někdejšími pány, z nichž se bez jejich zavinění stali rabové, tak byly rozestavěné na scéně dějin.

Měšťákova palčivá touha po uznání vlastních zásluh vykazuje při tom veskrze paradoxní charakteristiky. Nejen že se dožaduje uznání těch, jimiž ve skutečnosti hluboce pohrdá, ale naprosto nebere v potaz přezírání, které se mu dostává od těch, k nimž posvátně vzhlíží. Dnešní příslušníci globální finanční oligarchie berou totiž své privilegované postavení se stejnou ležérní samozřejmostí jako své aristokratické výsady kdysi přijímali členové evropských panovnických rodů. Na okázalé vyzdvihování rozhodujícího podílu vlastních zásluh na dosaženém společenském postavení, v němž si tak libují příslušníci středních vrstev, pohlíží se stejným neskrývaným pohrdáním jako svého času hleděla rodová šlechta na hospodářský rozmach ranně buržoazního měšťanstva. Podobně jako ona ani dnešní finanční oligarchie nepřišla ke svému pohádkovému bohatství zdaleka jen vlastním přičiněním.

Rozhodující podíl na jejich závrtném finančním vzestupu nesou anonymní síly globalizovaného trhu, které v posledku rozhodují o tom, zda se daný jedinec ocitne mezi členy nepočetného elitního klubu vyvolených, nebo zda skončí mezi nesrovnatelně početnější armádou těch, kteří k nim závistivě vzhlížejí. Tento rys, tj. okolnost, že se o svůj sociální vzestup zasloužili stejně málo jako někdejší příslušníci rodové šlechty, současné globální finanční elity sdílejí s klienty dnešního sociálního státu. Ani oni si svůj relativní sociální vzestup ničím nezasloužili. Nabízí se tedy vcelku logická otázka, proč k těm prvním příslušníci středních vrstev vzhlížejí s obdivem, zatímco na ty druhé shlížejí s despektem. Vinu na tomto dvojím metru nepochybně nese okolnost, že zatímco globální finanční elity si své potřeby financují ze svého, potřeby klientů sociálního státu jsou v rozhodující míře kryty z jejich daní.

Při tom však střední vrstvy zapomínají na jednu klíčovou okolnost. Nemalá část zisků dnešního finančního kapitálu jsou úroky ze spotřebitelských půjček poskytovaným těm nejchudším, tedy vesměs klientům sociálního státu, takže i mnohdy vysoce nadstandardní spotřebu dnešní globální finanční oligarchie ze svých daní ve značné míře financují střední vrstvy. Bez velké nadsázky lze tedy konstatovat, že například takový Petr Kellner, jehož PPF byla až donedávna majoritním akcionářem splátkové společnosti Home Credit, poskytující spotřebitelské úvěry občanům několika evropských zemí, své impozantní finanční impérium vybudoval z bonusů evropského sociálního státu. Jeden z nejbohatších mužů Evropy je tedy podle všeho paradoxně zároveň také jedním z jeho nejnákladnějších klientů.

Novodobí puritáni a jejich staronoví rivalové

Bezprostřední klienty současného sociálního státu s příslušníky dnešní finanční oligarchie však spojuje ještě jedna klíčová charakteristika. Na rozdíl od typického reprezentanta středních vrstev, který realizaci svých bezprostředních potřeb odkládá na vhodnější dobu, ti nejbohatší stejně jako ti nejchudší uspokojování svých potřeb nemají důvod odkládat. Ti první proto, že tím nemají co ztratit, ti druzí proto, že tím nemají co získat. Vzhledem ke svým touhám se tedy jak jedni, tak druzí, těší dokonalé suverenitě, kterou jim příslušníci středních vrstev, kteří ustavičně přemýšlejí na zadní kolečka, mohou jen závidět. Když je dnes člověk bezděčně svědkem toho, jak příslušníci středních vrstev obdivně vzhlížejí k příslušníkům současné finanční oligarchie, musí si bezděčně vzpomenout na Verdurinovi, Cottardovi a všechny ty další trapně komické měšťanské figurky z již zmiňovaného Proustova Hledání ztraceného času , kteří tak prahnou po tom, aby byli pozváni do paláce vévodkyně de Guermantes, a když se jim -- obvykle na Swannovu přímluvu -- jejich touha splní, dopouštějí se v přítomnosti svých aristokratických hostitelů jedné společenské nepřístojnosti za druhou. Stejně jako tehdejší francouzská aristokracie jsou si i příslušníci dnešní globální finanční elity dobře vědomi, že jejich privilegované postavení nemá s jejich zásluhami nic společného, a tak berou vnější atributy svého sociálního statutu jako naprostou samozřejmost. Tuto ledabylost si jejich středostavovští obdivovatelé, kteří se o každý kousek svého životního úspěchu museli sami zasloužit, nedokáží racionálně vysvětlit. Zpravidla si ji vykládají jako projev zvláštního duševního ustrojení svých idolů.

Tak si středostavovští hosté domu Guermantesových pečlivě nacvičili manýry svých aristokratických hostitelů, aby v nich svou násilnou imitací fines aristokratické etikety vzbudili nanejvýš tak rozpaky. Naopak vévoda de Guermantes, který veškeré zásady aristokratického chování soustavně porušuje, na ně působí jako dokonalé ztělesnění aristokratických ctností. V jejich úzkoprsém utilitářství jim nedochází, že tyto ctnosti jsou pouhý optický klam, že tyto domnělé vlastnosti jsou produktem jejich vlastního "nešťastného vědomí", iluzorním výtvorem prosté mechanické superpozice jejich skromných středostavovských zásluh s exkluzivním světem nezasloužených aristokratických výsad.

To, co údajným aristokratickým ctnostem v očích někdejšího měšťanstva propůjčovalo tak oslnivý lesk, bylo tedy bezesporu abstrahování od klíčové skutečnosti, že zatímco oni si veškeré své úspěchy museli tvrdě odpracovat, jejich aristokratické idoly nemusely kvůli dosažení a udržení svého vysokého životního standardu hnout ani prstem. A nesálá z protagonistů naší domácí inkarnace celoevropské "revoluce měšťanských ctností" tentýž duch úzkoprsého provincionalismu, který nacházíme u středostavovských návštěvníků aristokratického salonu Guermantesových?

Jen se na ně podívejme a zaposlouchejme se do jejich typického slovního projevu: utilitaristická mantra rozpočtové zodpovědnosti stále znovu a znovu omílaná škrobenou dikcí současného předsedy vlády, velkohubé protikorupční slogany někdejšího bulvárního novináře ve funkci ministra spravedlnosti, šibalské pomrkávání obrýlených očí merkantilistického cifršpiona na postu ministra financí nebo drastická zeštíhlovací kůra bývalého úspěšného podnikatele v křesle ministra sociálních věcí naordinovaná těm méně podnikavým a méně úspěšným, jimž všem oprýskanou fasádu úctyhodnosti propůjčuje očividně zdegenerovaný potomek české větve rakouské rodové šlechty pověřený vedením ministerstva zahraničí.

Každému, kdo sledoval hlavní zpravodajskou relaci televize NOVA z 10. 7. 2010, se musel vrýt do paměti krátký šot ze svatby ministra dopravy Víta Bárty s místopředsedkyní poslanecké sněmovny Kateřinou Klasnovou, zachycující livrejované služebnictvo v uniformách císařských husarů obsluhujících dělo odpalující salvu na počest novomanželů. Těžko si lze představit trapnější demonstraci úporné snahy středních vrstev přiblížit se životnímu stylu svých aristokratických pravzorů.

Komu se tato pitoreskní ukázka středostavovské mentality nezdá být dostatečně přesvědčivá, nechť si vzpomene, jak se Petr Načas hned po svém jmenování premiérem nové vlády obul do veřejnoprávní televize a nepřímo i do osoby jejího nynějšího ředitele Jiřího Janečka, když pro online chat na serveru Aktuálně.cz uvedl, že veřejnoprávní kanály "ČT 1 a ČT 4 neplní úkoly veřejnoprávního vysílání a jsou to v podstatě poplatky dotované komerční - na plytkou zábavu orientované - sportovní a zábavní kanály". Není toto exemplární vyjádření pocitů novodobého puritána, který se nemůže smířit s tím, že má být oporou společenskému zřízení, z něhož nejenom nemá žádný materiální prospěch, ale z něhož se navíc cítí být kulturně vyloučen? A nebyla směrnice vymezující pravidla oblékání pracovníků Ministerstva životního prostředí, konkrétně zákaz nošení triček, sandálů a příliš hlubokých výstřihů, coby jeden z vůbec prvních kroků ministra Pavla Drobila po jeho nástupu do úřadu, výrazem přitakání středostavovskému morálnímu kódu, jenž pokládá jakékoliv deviace od utilitaristického ideálu bezprostřední ekonomické efektivity za něco nepřístojného, ne-li přímo zločinného?

(Podle interních zdrojů z ministerstva byla pravděpodobnou příčinou zmíněné směrnice jedna jeho nejmenovaná pracovnice, která "v minulosti nosila tak odvážné výstřihy, že tím znepokojovala účastníky ministerských porad".) A ze stejného moralistního soudku podle všeho pochází i nedávný krok ministra školství Josefa Dobeše, který na naléhání hrstky prudérních rodičů sdružených v samozvaném Výboru na obranu rodičovských práv nechal z webu ministerstva stáhnout metodickou příručku sexuální výchovy pro základní školy, přičemž ředitelům škol rozeslal doporučení, aby byla používána pouze po výslovné konzultaci s rodiči.

Sexuální osvěta totiž evidentně není a ani nemůže být prioritou vlády, jenž si vytkla za cíl skoncovat se všemi extravagantními požitky, které jsou z jejího pohledu symptomem mravního i materiálního úpadku dnešní společnosti. Sexualitu stejně jako veřejné finance je nutné beze zbytku podřídit imperativu uzavřené utilitaristické ekonomie, jak se manifestují v ideálech spořádané rodiny a hospodárného státu.

Kontrarevoluční protiofenzíva spojených sil globálního kapitálu

Na první pohled by se mohlo zdát, že nynější vítězný nástup evropského středního stavu nemůže nic zastavit. Takový závěr nebere však v potaz skutečnost, že pokud by tato ofenzíva byla dotažena do všech důsledků, znamenalo by to drastické snížení životní úrovně týchž středních vrstev, které jsou její vůdčí silou. Klienti sociálního státu se totiž ve svých potřebách nejenom neomezují tak dalekosáhle, jako to má ve zvyku střední třída, ale v kontextu současné konzumní kapitalistické společnosti zároveň představují zdaleka nejsilnější kupní sílu.

Radikální snížení výdajů sociálního státu, jak je chystají všechny nové evropské vládnoucí garnitury, tedy nemůže mít za následek nic jiného než stejně prudký pokles úhrnné spotřeby evropské populace. Pokud se někomu tato teze zdá být přitažená za vlasy, nechť si položí otázku, kdo si jako první kupuje nejposlednější modely mobilních telefonů a dalších výkřiků moderní spotřební technologie? Jsou to střední vrstvy, které mají tisíce dobrých důvodů, aby pořízení takových artiklů odkládaly na pozdější dobu, nebo klienti sociálního státu, kteří žádný důvod, aby uspokojení své touhy odsouvali, nemají? Nepochybně ti druzí. Revolta středních vrstev je tedy v posledku namířena proti zájmům samotného kapitalismu a potažmo i proti těm, k nimž střední třída tak nekriticky vzhlíží -- proti příslušníkům globální kapitalistické elity.

Proto je této revoluci přes zdánlivou oporu v železných zákonech ekonomické racionality souzeno skončit fiaskem, proto bude nakonec revolta středního stavu rozdrcena masivní kontrarevoluční protiofenzívou spojených sil globálního finančního kapitálu. Protagonisty současných evropských revolucí středního stavu tedy nepochybně čeká tentýž neslavný osud jako jejich rebelující protějšky z éry velkých evropských buržoazních revolucí, kteří nejprve s velkou slávou své někdejší svrchované panovníky zbavili moci a někdy dokonce i života, aby za nějaký čas jejich potomky či dědice s nemenší slávou povolali zpátky na trůn. A na jejich ponížení nemohlo nic změnit ani to, že se vypuzení panovníci vlády neujali jako někdejší absolutističtí vládcové, ale jen jako konstituční monarchové. Bylo-li totiž hlavním cílem jejich revolty dosáhnout uznání svých zásluh na reprodukci tehdejších společensko-ekonomických vztahů, pak se symbolická obnova naprosto nezasloužených výsad těch, jejichž respekt se svou revoltou pokoušeli získat, rovnala faktické porážce jejich historického zápasu o uznání.

Podobně je i boji o uznání dnešních následovníků někdejší rodící se buržoazie souzeno zkrachovat na tom, že jeho protagonisté budou nakonec muset uznat privilegium ničím neregulované spotřeby těch, jejichž respekt se poukazováním na svůj rozhodující podíl na udržování mašinérie sociálního přerozdělování v chodu marně pokoušejí získat: nepočetné hrstky na jejich přičinlivosti a píli nepřímo závislých příslušníků globální finanční elity stejně jako nesrovnatelně početnějších příslušníků bezprostřední klientely národních sociálních států.

Navzdory obecnému mínění totiž největším úskalím kapitalismu není nedostatek zdrojů, ale naopak jejich nadbytek. Kapitalismus se ze své podstaty snaží zaplnit i ty nejmenší mezery na trhu. Čím je však daný trh nasycenější, tím menší je ochota konzumentů utrácet. Důsledkem je fenomén známý jako klesající míra zisků. Jediným účinným prostředkem, jak v rozvinuté spotřební ekonomice stižené recesí zabránit tomu, aby se zadrhávající se soukolí hospodářského života úplně nezadřelo, je promazávat ho stále velkorysejšími injekcemi spotřebitelských stimulů, dokud se motor váznoucích investic opětovně nezačne roztáčet.

V éře pozdního kapitalismu, kdy je naprostá většina hospodářského růstu poháněna umělou stimulací spotřeby, náleží představa léčby recese přiškrcením veřejných výdajů do stejné sbírky lidových pověr jako ono známé pořekadlo, že kdo šetří má za tři. Konzumní společnost, která by si budoucí prosperitu chtěla zajistit omezováním svých nynějších potřeb, by dopadla jako onen příslovečný farmář, který chtěl kobylu odnaučit žrát, a divil se, že mu zdechla. Kdyby měšťanský étos spořivosti nakonec převážil nad aristokraticko-plebejským sklonem k rozmařilosti, fakticky by se to rovnalo návratu nynějších rozvinutých západních společností na úroveň stavu, v němž se nacházely na počátku první průmyslové revoluce. Vypomůžeme-li si legendární floskulí Václava Klause, můžeme s čistým svědomím prohlásit, že globální kapitalismus si možná mohl dovolit rozmařile plýtvat, nerozvážně šetřit si však opravdu, ale opravdu dovolit nemůže.

Pod vlivem nedávné série dramatických volebních porážek evropských sociálně demokratických stran a v souvislosti s následným razantním nástupem nových evropských pravicových vládních koalic se mezi sympatizanty levice rozbíhá diskuse o tom, jakým směrem by se napříště měla ubírat politika evropské levice. Vesměs převládá názor, že je nezbytné za každou cenu zabránit demontáži sociálního státu. Za hlavního architekta jeho demontáže je při tom obvykle vydáván globální kapitál. S ohledem na to, co bylo až doposud uvedeno na konto vzájemné provázanosti zájmů klientů sociálního státu a globální finanční oligarchie, však lze proti levicovým obráncům sociálního státu namítnout, že pokud má dnes sociální stát nějakého spojence, tak je to právě globální kapitál. A pokud má dnes nějakého nepřítele, tak je to s ohledem na neslučitelnost zájmů střední třídy se zájmy klientů sociálního státu stejně jako příslušníků globální finanční oligarchie, rodící se evropská aliance středních vrstev.

Na otázku, zda by se tedy dnešní levice dál měla zasazovat za obranu sociálního státu, lze tedy odpovědět jednoznačně. Nikoliv, pokud se dříve či později nechce octnout na periférii politického života. Tohoto jejího tradičního úkolu se totiž už dávno nesrovnatelně efektivněji ujal velký kapitál, když vrhá na trh stále větší množství a stále pestřejší nabídku spotřebního zboží, které může najít odbyt jen díky systému radikálního přerozdělování zavedeného a spravovaného sociálním státem. Bez velké nadsázky lze tedy konstatovat, že nositelem sociálního pokroku se dnes stal velký kapitál, zatímco sociálně demokratická politika již nějakou dobu reprezentuje zájmy konzervativní revoluce středních vrstev.

Když tedy Boris Groys v závěru své úvahy mluví v souvislosti s probíhající revolucí středních vrstev o návratu k "dirigistické, neokomunistické ekonomice", důraz je podle všeho třeba klást právě na slůvko neo , které by se možná mělo číst spíš jako kvazi či pseudo , protože pokud ohlédneme od dirigistické hospodářské politiky někdejších východoevropských komunistických států, zbylo by z komunismu ve vlastním smyslu slova --tedy jako systému radikální rovnosti -- v uspořádání založeném na meritokracii středních vrstev jen velice málo. Skutečným nositelem autentického ducha komunismu jsou dnes daleko spíše představitelé nadnárodního kapitálu, kteří jsou motorem sociální redistribuce obhospodařované široce rozvětveným aparátem moderního sociálního státu. Tato nová revoluční avantgarda si však své převratné historické úlohy dosud není vědoma.

Předpokladem tohoto uvědomění je přechod od pozice pouhého pasivního nástroje historického procesu na pozici jeho aktivního činitele. Hegelovským jazykem řečeno se nová revoluční třída musí od vědomí o sobě propracovat k vědomí pro sebe. Praktický komunismus uplatňovaný dnešním globálním kapitalismem, který de facto již naplňuje zásadu "každému podle jeho potřeb, každý podle svých možností", nicméně de iure dosud setrvává na stanovisku "každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh", musí tedy dospět do stádia své teoretické sebereflexe. Jen skrze tuto radikální změnu perspektivy může velký kapitál prohlédnout lest dějin, díky níž se tento faktický hrobař kapitalismu mylně pokládal za jeho největší oporu. Potom snad definitivně spadnou klapky z očí i těm příslušníkům středního stavu, kteří se dnes domnívají, že jsou povoláni k tomu, aby rozvinutým společnostem vrátili jejich někdejší prosperitu, ve skutečnosti však pilně pracují na jejich zbídačení.

Zkrácený text článku byl publikován v Literárních novinách č. 39/2010.

Vytisknout