Brazilec v Čechách...

Proč jsem tady

12. 10. 2010 / Fabiano Golgo

Vždycky jsem považoval své prarodiče za Brazilce, až na to, že se narodili v Evropě. Jeden můj bratranec právě získal britské občanství, protože jeho dědeček byl Brit, a jiný má kvůli babičce italský pas. Dokonce i manželka brazilského prezidenta Luly, Marisa da Silva, zažádala nedávno o italský pas a dostala ho, i když je to první dáma naší země. Ukazuje to, že Brazilci chápou národnost a státní příslušnost nesmírně širokým způsobem.

Dvě moje sestřenice mají japonského tatínka, jedna z nich vypadá stoprocentně asijsky, druhá vypadá jako míšenec.

Takže se nepovažuju za nějakého Brazilce, který přijel na čas do České republiky, ale podobně jako moji prarodiče a praprarodiče, se považuju za přistěhovalce.

Proč tedy píšu tak, že si někteří Češi myslí, že nenávidím tento národ?

Proč jsem, zaprvé, opustil Brazílii? V roce 1989 byla Brazílie v chaosu, inflace dosahovala výmarské míry, ceny se zvyšovalo doslova třikrát denně, za rok dosáhla inflace více než tisíc procent. Vojenská diktatura byla svržena čtyři roky předtím a já jako jeden z těch studentů, kteří demonstrovali v ulicích za "Diretas Já!" (Volby bezodkladně, teď!), jsem byl svědkem toho, jak končí moje dospívání v zemi, za niž jsem riskoval život, ale která se stala banánovou republikou. Korupce byla široce rozšířena mezi elitou, mezi politiky, v policii i mezi normálními lidmi. Vznikla mentalita, že se každý musí postarat sám o sebe. Během 8 měsíců jsem byl sedmkrát okraden. Maminku mi unesli na 14 hodin, mé sestře dali před školou v devět hodin ráno ke spánku pistoli. Bylo toho všeho na mě příliš.

Takže jsem opustil Brazílii, když mi bylo 19 a šel jsem hledat nové místo, kde se usadit. Nějakou kulturu, kde by se lidská práva brala vážněji, protože těsně před tím, než jsem odcestoval z Brazílie, jsem viděl, jak sousedovic uklízečku vezou na policii kvůli podezření, že něco ukradla, a pak se vrátila zohavená mučením, o němž jsem myslel, že skončilo s vojenskou diktaturou. Taky jsem viděl, jak jednoho chudáka ubila před zraky davu na ulici policie, protože ukradl nějaké jídlo ze supermarketu. Takže jsem se stal členem Greenpeace a přestěhoval se do Ameriky, která se mi vnucovala léty propagandy prostřednictvím amerických filmů a televizních pořadů.

Přijel jsem do New Yorku s 62 dolary v kapse a se snem. Bez podpory od rodičů, kteří byli proti mému pokusu emigrovat, jsem se živil mytím nádobí, jako poskok v hotelu (čistil jsem popelníky za 4 dolary na hodinu), prodával jsem knihy na ulici ve stáncích na nároží ulic v Queens či v Brooklynu, než mě přijali na univerzitu. Později jsem dělal praxi v CNN, v MTV a v dalších amerických médiích.

Avšak už druhý rok v Americe jsem tam toho měl plné zuby. Trvalo mi dalších pět let, než jsem se byl schopen přestěhovat do České republiky. Ta se stala mou okamžitou volbou, jakmile jsem si uvědomil, že americký sen je vlastně noční můra. Měl jsem hrůzu z vášnivého a fundamentalistického amerického křesťanství. Děsilo mě, že žiju v policejním státě. Byl jsem totiž v Americe svědkem skoro tolika případů brutálního policejního zneužívání moci jako předtím v Brazílii. Tak jsem se rozhodl, že chci žít v zemi, kde se to neděje.

Československo bylo zemí, která byla přítomna v mém každodenním životě od doby, kdy mi bylo pět let. Soused odvedle, kluk, s nímž mě po příchodu ze školy nechávala má matka si každý den hrát, se jmenoval Ivo Brhlík. Oba jeho rodiče byli čeští hudebníci, kteří byli r. 1968 na turné, když vojska Varšavské smlouvy ukončila Pražské jaro. Zůstali v Jižní Americe a Ivo se narodil o rok později, stejně jako já. Takže jsem dlouhá léta poslouchal, jak spolu mluví česky, jedl jsem po celou dobu česká jídla a poslouchal jsem od rodičů Iva, už když jsem byl v pubertě, po stovky hodin historky o českém národě, včetně kritiky, podobné mojí, o tom, jak se někteří Čechové chovají jako Čecháčci.

Velmi mě ale zaujal jejich pragmatický (neemocionální, na rozdíl od Brazilců) přístup k životu a jejich agnosticismus. Vyrostl jsem v největší katolické zemi na světě, ale měl jsem štěstí, že moji rodiče byli ateisty. Takže pro mě byli Brhlíkovi a Golgovi jedinými ateisty na světě. Tak jsem si vůči nim vytvořil speciální pouto a taky pocit, skoro jako že jsem členem nějaké zakázané sekty. Protože, podobně jako v Čechách za komunismu rodiče varovali děti, aby nikde neříkali, co se povídá doma, můj otec mě vždycky varoval, abychom si nechali pro sebe, že zastáváme názor, že je bible pohádka plná násilí, abychom se nestali terčem útoků od nevzdělané většiny obyvatelstva.

K tomu, že jsem se přestěhoval do České republiky, jsem měl mnoho důvodů. Pokud to mám zjednodušit, rozhodl jsem se tu usadit v důsledku znechucení ze země, kde jsem se narodil, a v důsledku ztotožnění s mnoha rysy českého hodnotového systému.

Jak to, ale, že tu píšu špatně o Brazílii, nikoliv ale o České republice? Stejně tak mohu říkat ošklivé věci o své matce či o svém partnerovi, to ale neznamená, že jí pohrdám anebo že chci partnera opustit.

Je krátkozraké, když si někdo myslí, že jako přistěhovalec mám jednat jinak než každý jiný Čech. Když poukazuji na to, že Češi vytvořili proti Romům apartheid a pak je obviňují z toho, že se s nimi Češi nejsou schopni integrovat, neříkám tím, že jsou Brazilci lepší nebo jiní. Protože to neříkám z hlediska Brazilce, ale z hlediska někoho, kdo žije v České republice. Nemám v ČR žádný speciální status. Jsem jedním z lidí, kteří sdílejí tento prostor a tuto kulturu a tak k ní přidávám svou trošku do mlýna. Podobně jako Madeleine Albrightová nebo Henry Kissinger se nejenom přistěhovali do uSA, a lidé tam jejich názory respektovali, ale přestože se narodili jinde, se stali vrcholnými politiky, kteří rozhodovali o osudu Američanů.

Češi, kteří žijí v Americe, jako Martina Navrátilová nebo Miloš Forman, Američany kritizují a nikdo jim nevyčítá, že to dělají, protože "Američanům nerozumí", anebo proto, že je nenávidí. To jsou argumenty od lidí, kteří jsou zvyklí, že desítky let byly přijatelné jen ty "správné" názory a byli vychováni v přesvědčení, že na to, aby byl člověk akceptován do společnosti, musí se přizpůsobit, musí kolaborovat. Mám právo, inteligenci i zkušenosti na to, abych vyjadřoval své velmi dobře podložené názory na Čechy. Nejsem žádný turista ani dočasný návštěvník. Jsem člověk, který se narodil v Brazílii, strávil ranou dospělost v Americe, ale zvolil si Českou republiku za místo, kde žiju. A tato volba mě nijak nezavazuje, abych neříkal nepříjemné věci. Konec konců, jsem tu v ČR nikoliv proto, že bych tím někomu dělal nějakou službu. Jsem produktivním členem této společnosti a mám plná a rovná práva, jako kdokoliv jiný, kdo se tu narodil.

Jako Brazilec mi nikdy nepřišlo podivné, že moji čeští sousedé Brazilce strašně kritizují. S některou tou kritikou jsem souhlasil, s jinou ne. Ale nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by mé české sousedy někdo považoval za méně brazilské, než jsme byli my, jen proto, že se narodili jinde. Náš pojem národa je odlišný.

Ale žijeme všichni dnes v globalizovaném světě a já se považuju za obyvatele České republiky, který se narodil v Brazílii. Mám všechna práva, jaká má každý Čech. Dokonce si myslím, že bych měl mít právo hlasovat a stát se prezidentem. A jestliže má tolik Čechů právo podporovat Hitlera či Stalina, proč bych já neměl mít právo říci, že Češi popírají svůj rasismus?

Chybná je představa, že na to, aby byl člověk akceptován, musí kolaborovat - souhlasit s davem, jako by žil v nějakém africkém kmeni. Ne, Romové nemají povinnost chovat se a myslet jako bílí Češi (a i bílí Češi jsou přece navzájem naprosto odlišní, srovnejte například Bolka Polívku s Markem Ebenem, vezmeme-li populární scénu), nemusejí jednat jako Vietnamci, Afričané nebo jako Arabové. Tradice se neustále mění. Kdyby tomu tak nebylo, četli byste tohle německy.

Tvrdit, že být pravým Čechem, člověk musí dělat to či ono, je pošetilé, protože moji mladí čeští přátelé se neztotožňují se zvyky svých rodičů. Často se jim vůbec nelíbí, že mají trávit zlenivělé víkendy na chatě. Dobrovolně nikdy nejedí už vepřo-knedlo-zelo, a tak dále. To, co znamená být dneska Čechem, bude za třicet let velmi odlišné. A nejenom v důsledku nás, přistěhovalců, ale také v důsledku celé nové generace mladých lidí, kteří se už narodili s globálním vnímáním, posíleným internetem, bez něhož nikdy nepoznali svět.

Vytisknout