Hlavním problémem České republiky je nezájem

11. 10. 2010 / Jan Mertl

Spočívá v separaci jednotlivých činností a především specifickém přístupu k nim. Namísto holistického a empatického přístupu (který má taky své limity, samozřejmě) nastoupila snaha především na nic a na nikoho se nevázat a optimalizovat momentální užitek. To ale spolu nese nutnost se o důsledky svého konání, kromě těch, které nesu sám, nezajímat.

A tak podnikatel, který se snaží vymáčknout ze svých zaměstnanců co nejvyšší výkon, vyhraje nad tím, který se o své lidi zajímá a stará. Obchodník, který dokáže nejlépe lákat zákazníka různými kličkami ve smluvních podmínkách a kvalitě produktů, vyhraje nad tím, který nabízí standardní a nezáludný produkt za jasnou cenu. Podle liberálních teorií by to tak sice nemělo být, ale je, protože trh je nedokonalý a kvalitu a poctivost sám od sebe nepreferuje (viz analýzy amerických ekonomů Arrowa a Akerlofa). Ale aby to tak mohli dělat, musí se psychologicky změnit. Nesmí se o své zaměstnance a klienty moc zajímat. Musí být anonymní, musí být zastřeni řečmi o efektivitě a nízké ceně, která vše řeší, protože pak je vše optimální. A už nekoukáme na to, jak si náš zaměstnanec za svůj plat žije, nekoukáme na to, jestli byl zákazník dlouho spokojen, moc nekoukáme na to, jestli ten, komu půjčujeme, půjčku splatí. Zajímá nás výše nákladů na pracovní sílu , objem tržeb a úvěrů. O to jde. Zbytek -- nezájem. Nebo jenom trošku, aby se neřeklo. A to stačí??????

V některých případech to zasahuje i mezilidské vztahy. Každý má svých starostí dost a zajímat se o druhé, to je těžké a bere to síly (umí i dávat, ale to většina lidí neví). Navíc strach je nakažlivý, a tak se mnozí bojí. Převedeno do roviny peněz, opět nás nezajímá, jak je na tom náš soused, jak je na tom paní, o níž se na Britských listech psalo, jak byla v šoku z výdeje léků. Vše je ekonomicky racionální a to přece musí stačit, víc nás nezajímá, za svůj osud je přece každý odpovědný sám, tak co.

Navíc, pokud se o problémy či lidi nezajímáme, ti lidé či problémy skutečně přestanou obtěžovat, máloco je totiž tak křiklavé, aby se to připomínalo samo. Mnoho ekonomických analýz je na tomto založeno: předpokládají racionální transakce, jasný produkt, znalého zákazníka, atd. Co když to tak není ? Kde jsou ekonomické modely? Kolik lidí v ĆR může říct, že je v pohodě, nestresuje se, věci fungují, mohou se spolehnout na své okolí a je s nimi jednáno férově v práci i doma ?

Za řadou věcí jsou také skryté zájmy. Zdánlivě nelogická jednání jednotlivých aktérů se pak náhle ozřejmují, když vidíme, k čemu to vlastně bylo. Jaký význam mají náhlá morální prozření politiků před volbami? Proč se řada manažerů chová tak, jak by se bez finanční motivace nikdy sama od sebe nechovala? Nejprve se o věci nikdo nezajímá, a pak náhle ano. Podivné.

Touto glosou samozřejmě nechci říci, že bychom měli zájmem o druhé přehlušit zájmy a potřeby vlastní. Ani to, že věci by měly být ideální. To nikdy nebudou. Ale měli bychom vedle ekonomických parametrů se dívat taky na charakter transakcí, které provázejí peněžní toky, a ne jen tupě spoléhat na neoliberální neviditelnou ručku, která vše vyřeší ke spokojenosti. Bohužel, není to automatické, nefunguje to vždy, nefunguje to pro každého.

A tak problém nezájmu paralyzuje českou společnost. Místo abychom věci prohlubovali, řešili tak, jak lidem vyhovují a zohlednili jejich individuální priority a potřeby, tak se nezajímáme. Ponecháváme tak prostor tomu málu lidí, kteří se zajímají hlavně sami o sebe a o svůj prospěch, nechápajíce, že tržní mechanismy nám, bohužel, pouze na principu sledování vlastního prospěchu a jeho přelévání ostatním pomocí peněz život už asi více nezlepší. Peníze kolují, je jich mnoho, ale to, zda se za ně většině dobře žije, to už nikoho nezajímá. Neumíme se někdy vcítit ani do vlastního osudu, natož do cizích. A tak preferujeme výkon a vlastní snahu tam, kde je na místě spíše pochopení, empatie a sdílení. Moc se tom nemluví, změřit to nejde, ale sílu to má. Pokud bychom byli více empatičtí, řadu postupů bychom prostým citem odmítli jako nevhodnou. Třeba i proto, že bychom nápady a podmínky, které přisuzujeme jiným, sami také neradi akceptovali. Taky bychom rádi, abychom druhými nebyli jedno .....

Vytisknout