Čerstvé lednové jahody by byly lepší než sušené loňské bukvice

8. 4. 2010 / Karel Dolejší

reakce na článek Pavla Urbana Měli bychom se naučit myslet konzervativně?

Používat jazyka soudržného a pevného asi jako hromada stavební suti se jednomu vyplatí, zejména když chce obhajovat něco nadále nehajitelného. Dělá se to například následovně: "naprosto souhlasím", ale současně "Spokojím se citátem z mého textu, kde jsem tvrdil opak". Kompletně odvysvětleno, vyřízeno. Nebo: "je jistý rozdíl honit lidi jako zvěř, násilím je odvézt na opačný konec zeměkoule a tam je nechat zdarma dřít pod skutečným (nikoli obrazným) bičem a mezi využíváním zoufalé situace lidí v jiných částech světa, kterým nabídneme o chlup lepší existenci než je ta dosavadní".

Ano, je určitě jistý rozdíl mezi otrokem (jehož postavení bylo ovšem v apologetických spisech své doby stejně tak vydáváno za jedinou reálnou podobu spravedlivého společenského zřízení) a námezdním či dlužním otrokem.

Jenže komparativem by měl být stav v době, kdy postiženým nehrozilo ani jedno, ani druhé, kdy se sami považovali za svobodné bytosti, takže se nedalo pokrytecky argumentovat, že současné zlo je přece jen o něco menší než to, které jsme působili v minulosti. A nejlépe se přece zeptat samotných lidí, kterých se dané dilema týká, ale kteří před začleněním do světového kapitalistického systému žili jiným způsobem. Kupodivu, kdykoliv mají sami možnost se vyjádřit (tzn. když za ně zrovna autoritativně nehovoří třeba pan Urban), ukáže se, že jen málokdy se domnívají, že jim kolonizace a následný ekonomický neokolonialismus přinesly "o chlup lepší existenci než je ta dosavadní". Vedle lidí jiných kultur tu pak máme navíc také miliony lidí v západních společnostech, které se dnes už nevyplatí zaměstnat, protože námezdní (většinou v továrnách) či dlužní (většinou v zemědělství "samostatně hospodařící") otroci Třetího světa vyjdou nadnárodní korporace mnohem levněji. Zbytečným, zoufalým a opovrhovaným spoluobčanům je jistě také přínosné servírovat povídání o zásluhách kapitalismu. Doporučuji to zkusit nejlépe osobně, tváří v tvář a na dosah ruky, třeba ve frontě na Úřadu práce.

O tom, co obnáší život v samostatných komunitách namísto v rozpadajícím se, stále nefunkčnějším a stále mafiemi promořenějším národním státě, si nikdo iluze nedělá, protože to zcela zjevně znamená přiměřeně menší sumu prostředků k dispozici, přiměřeně větší dávku provinciální omezenosti, přiměřeně silnější sociální kontrolu, stručně řečeno to, čemu jistý Marx říkával idiotismus venkovského života - pouze pan Urban si zde dělá iluze o tom, že si tu někdo dělá iluze. Ale už ve střednědobé perspektivě se s největší pravděpodobností stane všeobecně zřejmým, že žádná cesta zpět z komunity do fungujícího státu vlastně nevede, protože ten se soustředil na rozkrádání veřejných prostředků do soukromých kapes naoko legitimované hypertrofií bezpečnostních a vojenských funkcí - kdežto sociální oblast, která je z jeho hlediska v beznadějném stavu, jednoduše vyklízí.

Čerstvé lednové jahody by jistě byly lepší než sušené loňské bukvice, které nám ještě zůstaly. Svět chce být klamán; a jako kdysi krysaři z města Hameln, i mlhavým nostalgickým frázím o tom, co kdysi bývalo, ale nenávratně zaniká, se může podařit vylákat ty, pro něž je skutečnost sama tvrdá až k nesnesení - zatímco konkurenční vyprávění štítivě onálepkujeme coby "konzervatismus", ostatně prý dosti povrchní. Hlubinnou logikou souhlasného nesouhlasení, pokaženého zlepšování a konzervativní pokrokovosti se vskutku zatím pyšní pouze úvahy pana Urbana názorně ukazující, že ve sféře čiré abstrakce, vedeni setrvačnými myšlenkovými návyky a zoufale omezenou imaginací, si můžeme pěstovat nostalgické vzpomínky na Zlatý věk až do hořkého konce.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 7.4. 2010