Jaký vlastně byl Západ?

16. 2. 2010 / Karel Dolejší

Původně byl nejcharakterističtějším výrazem této mentality anglický puritán - individualistický uzel energie, který ve svém úsilí o věčný i časný život spoléhal pouze na vlastní vlohy. Finanční či jiné obchodní úspěchy jsou přitom známkou Boží přízně, která se jinak nedává poznat.

Skutečný puritán byl podle Lindboma válečníkem, jeho životní náplň představovala neustálá připravenost k boji uvnitř absolutní sféry svobody; úspěch ovšem vyžadoval individuální sebeovládání a sebekontrolu, plánování a kalkulaci. Normy, které puritán uznával, byly normami interními - do té míry, až John Stuart Mill jednoduše konstatoval, že řád zaujal místo přirozenosti. "Puritán je jako uzavřená morální pevnost", shrnul švédský autor. A z této pevnosti se puritánská mentalita postupně šířila do dalších, původně nenáboženských sfér - do průmyslu a obchodu, ale také do sféry politické a ideologické, kde nalezla své vyjádření se vznikem puritánské mocnosti, USA.

Lindbom rozlišuje mezi ortodoxním puritánem, pro nějž je svět skutečně pouhou sterilní pouští, a sekulárním puritánem, který k světu přistupuje jako ke sféře exploatace. Na takto vyznačené vývojové linii lze skutečně až překvapivě snadno stopovat protestantsko-obchodní mentalitu postupně "prohnanou" přes syna protestantského pastora jménem Friedrich Nietzsche až po absolventa Lycée Carnot Gillese Deleuze. Posledně jmenovaný, jak známo, na cestě k Nadčlověku "puritanizoval" i freudovské libido, z nějž namísto energie směřující k žádoucímu objektu udělal zcela autonomní výboj přetékající jedincovy tvůrčí imaginace. Zatímco ortodoxní puritán byl osobně zakotven v náboženské sféře, druhý, mnohem více rozšířený "individualistický uzel energie", vhodně využitý mašinérií konzumní společnosti, nakonec exploatuje svět za účelem smyslové stimulace, v čemž je vydatně podporován (a koneckonců i veden) hecováním reklamy a masmédií.

Západní svět vycházející z puritánské ideologie o sobě podle Lindboma tvrdí, že je interní sférou autonomního a svobodného dějinného makrosubjektu, který ve dvou světových válkách zachránil humanitu a rovnost; to, co je s ním skutečně nesourodé, co se tedy nachází za jím určenou vymezenou hranicí, je pouhopouhá sterilní poušť.

Zde opusťme Lindboma, který na své cestě nakonec dospěl ze Západu na Východ, a podívejme se blíže na zkušenosti michiganského psychologa Šinobu Kitajamiho, který putoval směrem opačným. Velmi zajímavě vzpomíná na to, jak přišel do USA studovat disciplínu, na níž ho nejdřív nejvíce udivilo, že v jejích učebnicích nenašel jméno jediného japonského autora. Než se v akademickém prostředí prosadili lidé jako Číňan Čchü-Čeng Ťing, Japonec Hiroši Azuma, Tchajwanec Kchu-Šu Jang nebo Ind Durganand Sinha, Kitajami stihl nasbírat spoustu pro něj udivujících zkušeností. Nejdřív získal dojem, že Američané zřejmě rychleji mluví než myslí, alespoň s ohledem na běžnou kadenci jejich mluvy. Neustále byl též uváděn do rozpaků tím, jak ho hostitelé stavěli před další a další osobní volby, jejichž skutečný smysl nechápal (není nakonec vcelku jedno, jestli teď piji Chardonnay, nebo Sauvignon Blanc?). Teprve později na základě studií kolegů pochopil, že Američané skutečně myslí nahlas a že osobní volba je pro americké Self skutečně zásadně důležitá - zatímco Asijce vždy individualizovaná volba takovým způsobem nemotivuje.

S rozvojem kulturní psychologie v 90. letech vyšlo postupně najevo například i to, že Američané o sobě nejraději uvažují v termínech absolutní nezávislosti, zatímco Asijci vidí sebe samy coby součást sítě vztahů, aniž by s tím měli sebemenší problém. Fundamentální atribuční chyba - omyl, při němž se v zásadě ignorují okolnosti, za nichž se objevilo určité chování, a namísto pečlivého zkoumání těchto okolností se motivace stereotypně odvozuje ze samotných vnitřních sklonů subjektu ("Masaryk byl manipulátor...") - se mezi individualistickými Zápaďany vyskytuje poměrně často, zatímco Asijci se jí nedopouštějí prakticky nikdy, protože kontextu chování věnují vždy značnou pozornost.

Německý filozof 19. století Georg Wilhelm Friedrich Hegel v raném spise nazvaném Fenomenologie ducha na základě motivu z Hérakleita rozpracoval dialektiku pána a raba (otroka). V boji o život se ze dvou soupeřů rabem stává ten, kdo podlehne strachu ze smrti a uzná druhého za pána. Pán má však také svým způsobem smůlu: Postupně se dostává do závislosti na práci druhého, a zatímco je utvrzován v přesvědčení o vlastní autonomii, přestává čelit skutečnému světu, jemuž postupně přestane i rozumět. Tento motiv se z evropského myšlení zdánlivě vytratil s rozvojem konzumní společnosti a se zánikem klasické manuálně pracující dělnické třídy coby sebevědomého subjektu na konci 60. let; dělnický synek Deleuze pak koncipoval filosofii, jež měla být návodem k tomu, jak se všichni do jednoho staneme pány, jen když se nebudeme ostýchat a zkusíme svou touhu uvolnit třeba drogou...

Podmínkou Deleuzovy "nomádské distribuce" (kontrastované s řádem usedlosti, nomos) probíhající v otevřeném, nerozděleném a neomezeném prostoru je ovšem chybějící motiv uzavření - nebo, vyjádřeno srozumitelněji, neexistence hranic a mezí. Nomádské individualizované ovce se během hry na osaměle lovící šelmy volně distribuují po krajině, každou z nich prý vede výhradně vlastní, vysoce individualizovaná puissance - ale nestane se, že by všechna tráva byla jednoho dne spasena a nová už nevyrostla. Deleuzovský konzument potřebuje neomezené množství materiálu v podobě zboží, aby mohl kontinuálně vytvářet sám sebe. Ve "všepanském" obrazu se ale rab mohl stát neviditelným jedině proto, že jeho místo zpracovatele zdánlivě zaujaly stroje poháněné fosilní energií - což není nic jiného než transformovaná příroda. Konečná příroda.

Západ byl v posledním půlstoletí civilizací, jež sama sobě namlouvala, že se skládá pouze z pánů, kteří se mohou jen tak volně a dle záliby potulovat. Když se však nomádské ovce potulovaly již dost dlouho, postupně si všimly, že valná část volně dostupné trávy je spasena - a navíc se na pastvinu od Východu právě dostavilo nové, mnohem větší stádo, které to, co ještě zbývá, dokáže konzumovat mnohem organizovaněji a efektivněji.

Poslední pitomost, která teď ty původní vypasené ovce může ještě napadnout, zní, že problémy plynoucí z nedostatku trávy automaticky odstraní opětovné vzájemné propojení pod nějakým honosně vymalovaným práporem.

Vytisknout