O morálce zvířat

22. 10. 2009 / Michal Kuklík

A něco zase jiného je projev starosty.

Úspěšnější je dělení pozorovaných jevů na stálé a měnící se, to je na prostor a čas -- jakkoli je hrubé, jinak to člověk neumí. Rozprostraněné a dějící se.

Čas se děje od prostoru k prostoru, prostor je od času k času.

Tak jako otáčení, rej a proslov je vědomí něco, co si nesmíme plést s ničím jiným. Je druh času, děje člověka. Člověk ho neumí zatím zachytit přístrojem, pozorovat zvenku. Ani neumí vyrobit stroj, který by se děl vědomím.

Představte si šíleného vědátora, který otáčení rumpálu popisuje rejem elektronů.

Vědomí neví sebe ani vědomí druhého. Dvě vědomí se spolu domlouvají řečí.

Nejobecnějším dějem vědomí je vědění, vědět.

Druhem vědomí je rozhodnout, druhem rozhodnout je dobré, nebo zlé. Tomu se říká morálka.

Zvířata se nedějí vědomím. Člověk se do nich nijak nemůže vžít, protože mu překáží jeho stále se dějící vědomí.

Člověku se zdá, že zvířata poznávají, rozhodují se, plánují, pracují a vyrábějí, hrají si -- chybně je polidšťuje. Ve skutečnosti o tom nic nemůže vědět -- nemůže poznat, jak se děje zvíře.

Je to stejné, jako kdybychom v kamení viděli život.

Děj zvířete, který vyvolává falešný dojem "poznání" a "morálky" také je něco, co si nesmíme plést s jiným dějem -- ani s vědomím člověka.

Proto jsou výklady o "kognitivní schopnosti" a "morálce zvířat" hloupé. Člověk může jen zvenku pozorovat děje zvířat a popisovat je tak, aby se vyhnul polidšťování.

Je to vůbec možné?

Vytisknout