Život v klausuře: Den prvý

13. 10. 2009 / Karel Dolejší

Uzavírání před vnějším, cizím, zahraničním, snaha zredukovat dění ve světě na imaginární pohyb vlastních neadekvátních mentálních reprezentací vyhrabaných zcela nečasově na hřbitově "slavné národní minulosti" (v nichž Topolánek bojuje proti komunismu, zatímco Klaus se stylizuje do Husa) a na úrovni každodenního života maloměšťáka nacházející oporu v mentální výbavě průměrného lidského zdroje husákovské normalizace, to vše bylo v mediální sféře patrno již velmi dlouho; budoucí historikové, pokud jim tedy nějací Češi vůbec budou stát za námahu, nepochybně snadno odhalí hlavní filtry, které po řadu let pročesávaly zahraničněpolitické zpravodajství v souladu s potřebami vládnoucího mytologického bezčasí.

Ne, nehodlám se teď přidat k nepochybně silnější straně a začít obhajovat Lisabonskou smlouvu - takových se věru najde dost, a budou jistě dobře zaplaceni. Kromě toho o nějakou smlouvu ve vnitropolitickém ohledu vůbec nejde, stala se pouhou záminkou k vyvolání mocenského boje o kompetence, jež Klausovi žádný Brusel vzít nemohl, protože mu až do této chvíle podle české ústavy vůbec nenáležely. Avšak od toho, co škaredého a sprostého nám už brzy "zlí cizáci" provedou, bych rád odvedl pozornost k tomu, co si prostě a jednoduše už teď způsobujeme sami.

Choroba našeho kolektivního vědomí právě přešla z latence do akutního stádia: Současná bezmoc tohoto státu - ovoce autoritářsky prosazené politiky předčasného zapojování do globálních trhů, na počátku 90. let kormidlované právě dnešním nejhlasitějším kritikem jejího zákonitého výsledku - ale ani zlověstné hromadění nelegitimní moci v rukou samozvaného monarchy nevede ty, kdo už zase trpí následky nekompetentní politiky (a další teprve přijdou), k odmítnutí nejnovějších mocenských nároků, jež ve jménu boje s Nepřítelem nejvyšší senex irratus afektovaně přednáší. Autoritářští irgendjemandi identifikující se vždy s mocnými označují kritiky usurpátora za niemandy - jejich v zásadě xenofobnímu podvědomí obyvatele zasmrádlého rybníčku totiž spolehlivě imponuje snaha jednoho z nás, jen pravda trochu povýšeného bankovního úředníčka, vyzvat na souboj mocnosti světa, zcela bez ohledu na následky (pro všechny, ovšem s pochopitelnou výjimkou Výsosti). Zdá se že někteří, mohou-li si brát devítiocasou kočku do postele, k ní časem získají tak intimní vztah, že brzy akceptují i zmrskání do krve, jaké by anonymní bruselské rákosce ani za nic neodpustili... Ne, tento stav zatím ještě není diktaturou - žijeme právě v klausuře.

Všichni, kdo jsou pyšni na to, jak - podle nich - Klaus odvážně čelí světu, jako by soustavně přehlíželi, že nájemník Hradčan už prostě světu dávno čelit nemůže, neboť toho objektivně není schopen. Ten, kdo je přesvědčen, že světovou finanční krizi způsobily státní intervence a vyřeší ji neviditelná ruka trhu, ten kdo nevidí žádné ničení přírody ani globální změny klimatu, ten kdo už rozumí pouze mocenské logice a ničemu jinému - ten nečelí světu, jen privátní věrouce vystavěné na vlastních idiosynkraziích a podporované přeochotnými přicmrndávači. Ze zmíněného systému bludů byl svět již před velmi dlouhou dobou takřka dokonale vytěsněn - a až se do něj začne dobývat zpět, původce, všechny jeho podřízené i následníky čeká opravdu tvrdá deziluze...

Život v klausuře bude pro nesouhlasící v něčem neúprosný až beznadějný - čeká je totiž halasné obviňování ze zrady národního zájmu. Všechny neúspěchy a havárie, které na nás katastrofální prezidentova politika přivolá, budou nějaký čas úspěšně vydávány za další a další důkazy zvrácenosti bruselského Nepřítele. Těžko říci, kdy vlastně tato kolektivní delirantní epizoda narazí na své meze a vyprchá. Jisté je pouze tolik, že ti, kdo jí hned na počátku s nadšením a možná dokonce s ulehčením vyšli vstříc, se na konci nebudou moci vykroutit ze zodpovědnosti za následky...

Vytisknout