Marná sláva, bez vlivu v zahraničí Ne základnám toho moc nedosáhne

14. 10. 2009 / Jan Čulík

Fascinuje mě argumentace lidí z Česka, když kdokoliv, kdo je seznámený s poměry zvnějšku, poukáže na to, že jakákoliv aktivita musí být v dnešním globálním světě mezinárodní. Opakovaně slyšíme, že tomu tak není, že záleží na domácím prostředí a vůbec, hnutí Ne základnám bylo obrovsky úspěšné a neoslabujte jeho význam kritikou!

Tohle vůbec nechápu. K poznání reality a k efektivní práci přece patří zhodnocení reálné situace padni komu padni. Argumentace: "Jsou úspěšní a kritika se nepřípouští, protože je zhoubná", je přece cestou do pasti, protože sebeoslavování zabraňuje realistickému zhodnocení situace.

Stejně varovné je, že stoupenci Ne základnám jsou zřejmě natolik uzavřeni v domácím prostředí, že prostě nechápou, že kromě akcí v ČR MUSEJÍ vystoupit z českého ghetta na mezinárodní scénu. Oni musejí docílit toho, aby se v dialogu mezi Ruskem a USA o raketové obraně hovořilo především o tom, že 70 procent Čechů a velmi podobné procento Poláků raketovou obranu na svém území nechce. Proč je to tak nesrozumitelné?

Pozn. ŠOK: Protože Jan Čulík doteď nepochopil, že dohoda o americkém radaru v Brdech je BILATERÁLNÍ dohodou mezi USA a ČR. Rozhodujícím aspektem bylo binární rozhodování 200+81 českých zákonodárců. To byla primární cílová skupina kampaně. Senát byl ztracen předem, vzhledem k rozložení politických sil. Šlo o zvednutí či nezvednutí 125 rukou v Poslanecké sněmovně Parlamentu. Komunisté byli jasně proti. Konzervativní ODS a KDU-ČSL byly jasně pro. Liberální levice - ČSSD a SZ byla rozpůlena, taktizovala. NATO moudře pokývalo hlavou, odpovědělo diplomaticky, že vše uváží... a dál se nevměšovalo. Kdo chce kam..., ať tam jde. Požadavek jednotného velení a řízení systému Natem (zahraniční komise SZ, Liška) byl odkládající diplomatickou zápletkou a stranickým alibi vedení SZ před členskou základnou. Stejně tak neprosaditelné referendum u komunistů a ČSSD. Nicméně - Topolánkova vláda (ODS, Bursíkova SZ, KDU-ČSL) si vybrala euro-atlantickou českoamerickou bilateralitu před evropskou multilateralitou. Brusel není schopen řešit jednotnou obrannou politiku v daleko důležitějších aspektech už řadu let. "Evropské velmoci" jsou v zajetí svých vlastních bilaterálních dohod s Američany. Každá má své vztahy jiné. Francie jako jaderná velmoc je na tom úplně jinak než stigmatizované Německo. Malým zemím je to vše fuk, do her velkých se nepletou. Jelikož Jan Čulík se nevěnuje evropské diplomacii, mezinárodním vztahům v bezpečnostní oblasti, ani politologii, je to pro něj stále nesrozumitelné. Ale jedno je jisté: Internacionála nebude.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 14.10. 2009