Co je to demokratický deficit?

13. 10. 2009 / Ivo Šebestík

Odkud se pojem vzal, kdo jej vymyslel a v jaké souvislosti začal používat, nevím. Nepochybně může mít, a patrně i má, věcný obsah. Dá se říct, že za demokratický deficit možno považovat nesplnění nebo nenaplnění určitých kritérií demokracie za předpokladu, že ostatní naplněna jsou. Například, některá země se vydá cestou demokratických reforem, přičemž něco se daří lépe, něco méně dobře, a to, co se daří méně dobře, označme za demokratický deficit. Automaticky se tu tak nějak počítá s tím, že jednoho krásného dne bude deficit odstraněn.

Takovéto nebo podobné nakládání s pojmem toho druhu je věcné i akademické zároveň. Avšak běda slovům, když se jich chopí politika. Běda pojmu, v němž se shlédne politik a po něm přicupitá za zády i zvídavý žurnalista. V jejich hlavách se slova srážejí jako atomy v jaderném reaktoru a energie, která z toho procesu unikne, je vskutku ničivá. Nejinak se přihodilo též i demokratickému deficitu. Ten měl původně označovat dočasnou vadu na kráse uvnitř něčeho, co lze obecně posoudit jako demokratické. Deficit měl zároveň poskytovat naději, že je vskutku pouhým deficitem, tedy něčím, co přímo volá po vlastním odstranění. Označíme-li něco jako deficit, automaticky se předpokládá, že s deficitem bude co nejdříve pořádně zameteno.

"Náš" demokratický deficit je ale z jiného těsta. Netouží po odstranění, naopak hodlá se pevně zabydlet v politické realitě našich dnů. Opustil původní stydlivý obsah, a stal se pohotovou frází, kterou se dá šlehnout jako bičem. Nabyl platnosti argumentu, stal se univerzálním vysvětlením, jaké už nepotřebuje vysvětlení.

Pro současné představitele moci je čím dál obtížnější zakrývat rozpory mezi proklamacemi o demokracii a realitou, která je na každém kroku relativizuje, zpochybňuje, nebo dokonce vyvrací. Politik by musel být mimořádně inteligentní, vzdělaný, trpělivý a pohotový, aby dokázal veřejnosti s úspěchem vysvětlovat složitosti každého individuálního selhávání systému, který sám sebe označuje za svobodný, demokratický, pluralitní, humánní, sociální, solidární a podobně. Přičemž, ve skutečnosti je svobodný jen pro nejdravější, demokratický jen se zavázanýma očima a vatou v uších, pluralitní za předpokladu, že žádný odlišný názor nenajde dost finančních prostředků na to, aby byl šířen, a humánní, sociální a solidární jen na úrovni lidí, kteří tyto vlastnosti v sobě mají, byli v takovém duchu vychováni a ještě to, kupodivu, nevzdali.

Vysvětlovat, jak se slučuje svoboda jedince s bezmocností zaměstnance v pracovně právních vztazích, nebo jak je tomu s rovností před zákony, když na jedné straně sporu stojí miliardář a na straně druhé nemajetný člověk, tohle se konkrétně vysvětluje dost špatně. Když ale reálný život posbírá takových nehezkých příkladů dokonce stovky nebo tisíce, je každý politik se svou argumentací v koncích. A v té chvíli se otevřou nebesa a z nich do dlaně řečníkovy padá nádherný a jako diamant vybroušený pojem -- demokratický deficit. "No, co koukáte, lidi. Všechno je v pořádku, jen máme tu a tam takový maličký demokratický deficit." Učiněný zázrak, jako když pan četnický strážmistr z Putimi objevil informátora.

Při častém opakování pojmu postupně vyprchá jeho obsah a výraz se stane frází, která se používá bezmyšlenkovitě. "Ano, vše se nám daří, jen v některých oblastech zbývá drobný demokratický deficit." Předlistopadový režim vytěžil z hlubin jazyka podobnou frázi, jen na místě demokratického deficitu bychom asi našli plurál rezervy. Jak by to všechno pocházelo z jedné hlavy. Nebo jsou si všechny moderní systémy ve skutečnosti podobné ve své urputné snaze klamat lidi tvrzením, že je něco, co ve skutečnosti není?

"Evropská unie tímto krokem pouze zvýší svůj demokratický deficit." Takto či velmi podobně zkonstruovaná věta proběhla českými médii už mnohokrát. Většinou v souvislosti s přijetím či nepřijetím Lisabonské smlouvy. Co je myšleno demokratickým deficitem na úrovni Evropské unie, to nikdo přesně nedefinuje. A pokud, tak jen náznakově, neurčitě, zmateně. Jak totiž může 27 zemí, které jsou každá o sobě dokonale demokratické (kdyby vykazovaly "náš" milý demokratický deficit nemohly by se stát členy EU), vyprodukovat demokratický deficit? Jak je vidět, používat úplně obyčejný selský rozum v politice by člověka přivedlo k čirému zoufalství.

Vytisknout