Američtí prezidenti a Nobelova cena míru

13. 10. 2009 / Daniel Veselý

Navzdory slibům o rychlém stažení amerických jednotek z Iráku pokračuje v okupaci. Vyvíjel tlak na iráckou vládu, aby nepovolila referendum ohledně Dohody o statusu sil (SOFA) v zemi. Prostřednictvím Hillary Clintonové utužil jadernou spolupráci Spojených států s Indií, což výhledově může vést k nepředvídatelným konsekvencím v regionu oplývajícím atomovými zbraněmi. Podle všeho nehodlá do roka zavřít americkou mučírnu na Kubě, jak slíbil, ani další vězení v Afghánistánu. Rozšiřuje vliv Washingtonu prostřednictvím plánů na vybudování dvou námořních základen v Panamě a pronajmutí sedmi základen v Kolumbii, a to přes protest předáků většiny zemí jihoamerického kontinentu. Obama nebyl s to plně odsoudit honduraský puč; nezmrazil veškerou pomoc juntě a v zemi nadále volně operují američtí vojáci. Přitom je Honduras de facto americkým ekonomickým satelitem, plně na Washingtonu závislým. Na domácí půdě nezrušil tzv. Patriot Act oklešťující základní práva Američanů atd. Inu, perfektní podklad pro udělení Nobelovy ceny v duchu odkazu Obamových předchůdců.

Dosud čtyři američtí prezidenti obdrželi Nobelovu cenu za mír. Z učebnic dějepisu, vědeckých publikací či z výchovných pořadů na veřejnoprávním médiu se beze skvrn a retuše můžeme dozvědět za co tito vrcholní představitelé ocenění získali. Oni však odjakživa představovali onu pozlacenou tvář manichejského pojetí historie a mýtů.

Prvním oceněným byl 26. americký prezident Theodore Roosevelt, v úřadě v letech 1901 až 1909. Nobelova cena míru mu byla v roce 1906 udělena za to, že vyjednal ukončení rusko-japonské války. Milovník války Roosevelt se ale podílel na "osvobození" Kuby ze španělského područí, aby mu ostrov spadl do klína. Roku 1902 byl završen mimořádně brutální konflikt, během něhož si Spojené státy podmanily Filipíny. Válka změnila kulturní krajinu filipínských ostrovů zavedením anglického jazyka, odstraněním katolické církve a způsobila úmrtí až 1,5 milionu lidí. Válečné běsnění vedlo spisovatele Marka Twaina, , předního odpůrce americké intervence, k založení Anti-imperialistické ligy. Americký senátor George Hoar v květnu 1902 Rooseveltův přínos ke krvavému konfliktu zhodnotil následujícími slovy: "Obětoval jste téměř tisíc amerických životů -- květinu našeho mládí. Zpustošil jste provincie. Zmasakroval jste nesčetné tisíce životů, jež jste toužil ocenit. Založil jste koncentrační tábory. Vaši generálové se vracejí domů ze svých žní, přinášejí si snopy ve formě dalších tisíců nemocných a zraněných a šílených, táhnouce mizerné životy s rozbitým tělem a myslí. Americkou vlajku jste v očích početných lidí učinil symbolem svatokrádeže v křesťanských chrámech a vypalování lidských příbytků a hororem mučení vodou."

Další laureát, 28. americký prezident Woodroow Wilson úřadující v letech 1913 až 1921, obdržel cenu v roce 1921 za hlavní podíl na vzniku Ligy národů. Češi a Slováci si tohoto politika dosud celkem váží, neboť si vysloužil ostruhy za vytvoření samostatného Československa. Skutečnost, že Wilson nabízel demokracii selektivně, ale jeho tvůrčí gloriolu zhasíná. Uznávaný historik Howard Zinn v reakci na udělení ceny Baracku Obamovi na stránkách Guardianu uvedl: " Ano, Wilson má kredit za Ligu národů -- tuto neefektivní instituci, jež neudělala nic aby zabránila válce. Avšak stejný člověk bombardoval Mexiko, poslal mariňáky, aby okupovali Haiti a Dominikánskou republiku a zatáhl Spojené státy do evropských jatek 1. světové války..." Mariňácká okupace Haiti v letech 1919 až 1934 připravila o život 20.000 lidí, rozbila parlamentární systém, favorizovala americké korporace při koupi úrodné půdy a v podstatě nastolila otroctví, jak uvádí Noam Chomsky.

Předposledním laureátem Nobelovy ceny míru je miláček levice - v pořadí 39. americký prezident Jimmy Carter, jenž úřadoval od roku 1977 do 1981. Odůvodnění výboru pro udělení ocenění Jimmymu Carterovi v roce 2002 představovala "snaha nalézt mírová řešení ohledně mezinárodních konfliktů a prosazování demokracie a lidských práv". Asi nejdůslednějším kritikem Jimmyho Cartera je Noam Chomsky, jenž se v této pozici ocitá téměř izolovaně. Jimmy Carter, kterého americká pravice nazývala "měkkotou" či "komunistou", podporoval legendární tyrany jako byl Suharto, Somoza, Páhlaví nebo fanatické mudžáhidy v boji proti Sovětskému svazu v Afghánistánu. V roce 1978, kdy indonéská zvěrstva ve Východním Timoru nabyla genocidních proporcí, Carterova administrativa výrazně navýšila vojenskou pomoc Suhartovi pro jeho napalmové útoky na východotimorské vesnice. Somoza byl v Nikaragui americkou vládou podporován ještě v letech 1978 až 1979, kdy v průběhu občanské války zemřelo až 50.000 lidí. Byla to táž vláda, jež poskytla půl miliardy dolarů na financování a trénink fanatických islamistů z celého světa proti SSSR. Toto neblahé dědictví dnes stále citelně vnímáme. Carter zmobilizoval nikaragujské contras, aby vedli totální válku proti populární vládě sandinistů. Je třeba poznamenat, že Carterův nástupce - jestřáb Ronald Reagan po něm zdědil mudžáhidy a Contras, jež považoval bojovníky za svobodu.

Jak vidno, udílení Nobelových cen míru se nezřídka provádí účelově a politicky korektně. Američtí prezidenti jsou vesměs považováni za nedotknutelné osobnosti, případně jsou mytologizováni, nebo jejich činy bývají často omlouvány posvěcenými či aktuálními okolnostmi. Ilustrační příklad můžeme vidět v obhajobě zvěrstev jedné strany v průběhu studené války, tedy během zápasu mezi Dobrem a Zlem. Ocenění čerstvého laureáta znovu potvrdilo, že lidská spravedlnost se dotýká hrstky vyvolených, ti ostatní jsou elegantně zametáni pod koberec.

Vytisknout