Naše dluhy nejsou jen v penězích

13. 10. 2009 / Milan Dubský

Copak je on nyní předsedou vlády? Současná vláda dostala důvěru při hlasování o rozpočtu. Fischer i ministr financí pan Janota spojili s jeho neschválením odchodem z funkcí. O čem to tedy mluví pan Topolánek. A ostatní vedoucí funkcionáři k tomu mlčí.

Je možné je ještě nadále považovat za politiky? Česko je trochu zrůdnou líhní politiků, poslanců, zastupitelů a presidentů. Pan Klaus se v první ještě slunečné říjnové neděli, k demonstraci necelých dvou stovek střelců do terče Evropské Unie, tváří blahosklonně. Provolávají mu slávu a přejí dlouhé žití. Byl jsem přenesen do atmosféry 1.máje před třiceti lety, kdy se podobná hesla provolávala. Jen jména byla jiná. Do těchto dob a podobné atmosféry pan Klaus patří a sedí tam jak špunt na lahvi hořčáku.

Naše společnost má trochu přiotrávený krevní oběh v politice, morálce, odvaze, odpovědnosti a konání. Není to odsudek. Je to konstatování z pocitů, dojmů, zkušeností a dopadů na velkou část občanů a obyvatel této země. Ovšemže, se na této skutečnosti podílíme všichni, dospělí. Nejen ti nahoře. Ty jsme si tam zvolili.

A nesprávnost politiky nevyplývá jenom z nedostatečnosti vůdců, ale z malé úrovně vzdělanosti národa a jeho nedostatečné vůle ovlivňovat vývoj vlastní země a vlastní společnosti. Z nevědomosti se stali občané pod vlivem "vlády trhu", reklamy a propagandy, konzumenty. Nečtou, ani jejich děti a vnuci. Divadla hrají prázdné frašky o nevěrách, manželských trojúhelnících a zápletkách, s banálními zápletkami, jimiž jež ve skutečnosti ani nejsou.

Více lidí se cítí být nemocno, ač to neodpovídá skutečnému stavu. Rozmnožili se psychiatři, astrologové, právníci, marketingoví mágové, exekutoři, finanční ekvilibristé. Střádalové platí bankám za to, že jim svěřili své peníze, přestože to bylo vždycky naopak. Místo perfektního fungování částí se globalizuje náš život v nedobře fungující celek. Není sice světová válka, ale válčí se po celém světě. Za posledních 50 let bylo zabito v konfliktech na 300 milionů lidí. To překonalo počet obětí obou světových válek. Vyrábějí se nové a nové zbraně. Svět zbrojí, rozšiřuje se počet států vlastnící A,H,C,N a kdoví ještě s jakými náplněmi, bomby.

Není to nářek, není to z gruntu pesimistický postoj k životu a naší skutečnosti. Na to je svět stále ještě hodně krásný, dobrý a žije v něm hodně spravedlivých lidí konajících dobré skutky v každém novém dnu a okamžiku našich životů. Je to jakési tápání a hledání správné cesty v tomto roztodivném kolotoči našeho bytí a existence. Tyto slzy naříkání a stesku se vsakují do vyprahlé půdy společenského uspořádání a praxe. Ale nestačí vytvořit potůček, v němž bychom se mohli umýt od své zkaženosti.

Chybí nám setkávání s vlastními i nevlastními příbuznými, naslouchání ostatním, vystupování s větší odvahou proti hňupství a neprávu, víc angažovanosti pro porozumění a toleranci, brzdy proti buranství a snaha nabírat poznatky a reflexe k tomu, co se děje kolem nás. Naše jednání by mělo být více vedeno rozumem, vzděláním než emocemi, které černokněžníci všech druhů dovedou rozněcovat.

Měli bychom si odvykat a trochu odříkat sladkostí a příjemností života. V přejídání , spotřebě nepotřebných věcí, od nesmyslnosti prázdného přepychu. A naopak věnovat více času svým dětem a mladým. Jsou jednou z mála záruk a nadějí, že by mohl být svět lepší. Přesto mějme tento svět, se všemi jeho nedostatky a problémy, rádi. Jiný nemáme. Nechtějme proto, aby byl zničen.

A o to se musíme přičinit všichni. Když se nám nelíbí knížka, můžeme ji zavřít a odložit. Nezajímavý pořad v televizi či radiu vypnout. Ale život a skutečnosti kolem nás vypnout ani uzavřít nejde. Můžeme se ovšem stále pokoušet jej ovlivňovat a měnit k lepšímu. Chce to minimálně toto. Nenárokovat si stále větší práva, nýbrž přijímat větší odpovědnost.

Vytisknout