"Benešovy dekrety" a hrozba retroaktivity?

13. 10. 2009 / Miloš Dokulil

Za připomenutí stojí, že snad vždycky jsou uplatňované přívlastky zamýšleny tak, aby nějak předem již s jistým záměrem ladily možnou informaci se souslovím spojenou ať emočně nebo hodnotově, ne-li obojí. Pokud jde o Benešovo jméno, začal s jeho diskreditačním uplatňováním Hitler. Nelze se divit, že "Benešovy" dekrety mají mezi postiženými také ten osobně podbarvený -- a stěží neutrální -- tón. Nepotřebuje mnoho představivosti vžít se do pocitů někoho, komu byl konfiskován majetek bez náhrady, bez ohledu na citlivou dobu, kdy se tak stalo, a na základě jakých důvodů. Hromosvodem tu přitom zůstává jakoby právě a především sám dr. Edvard Beneš. Problémem tu nesporně také zůstává hodně paušálně znějící verdikt vůči příslušníkům dvou národů majících jazykově své státy za hranicemi tehdejšího poválečného Československa. ("Kolektivní vina" jinak zněla jako možný argument těm, kteří ty kolektivně prezentované perzekuční tlaky museli za nenormálních okupačních poměrů snášet, a jinak může znít těm, kteří mají od oněch válečných hrůz odstup třeba již tří generací!)

Často se zdůrazňuje, že musí být pro každou hru předem stanovena pravidla, aby její účastníci mohli bez problémů hrát; navíc s vědomím, čeho lze v takové hře dosáhnout jako mety. Případné změny musí být schvalovány předem. Tyto zásady se týkají také běžně práva, alespoň v právně přiměřených poměrech. Najít skuliny ve stávajícím právním systému a využít jich nemůže být trestné (i kdyby to bylo v rozporu s tzv. "dobrými mravy"). Přitom vždycky je možné najít "dobré důvody" k tomu, aby došlo k postihu zpětně, ať už díky nabízející se mocenské situaci, anebo třeba díky pociťované potřebě příkladně (s trestně-právními sankcemi do minulosti) "ošetřit" nenáležité jednání, které adresně a taxativně v systému podchyceno zatím nebylo. Samozřejmě že takto lze také postupovat naopak: zbavením trestního postihu za trestně-právně kvalifikované činy. V obou případech nastupuje "v dobré víře" retroaktivita , tedy účinnost normy pro minulost, kdy ještě taková norma nebyla v platnosti.

A ještě jeden obecný zřetel zde přichází v úvahu (i když za ta rozmanitě profilovaná léta zdomácnělo říkat česky "do úvahy"). Není žalobce, není ani soudce. A je-li již nějaká pře u soudu, soudci nepřísluší jenom zkoumat, kde je pravda, nýbrž -- pokud není podjatý -- zvažuje intenzivně, která strana má pádnější argumentaci . (Také proto nápadně často vidíme, že čím víc má někdo zatížené svědomí, tím naléhavěji si platí drahého a proslulého advokáta.) Kdysi dávno pronesl třeba zrovna Nietzsche, že neexistují fakta, ale jen jejich interpretace . Na tom je nemálo pravdy. Právní kauzou se pak může stát málem cokoliv. Stačí šikovně nastrčit celý případ (do právně relevantního obecně srozumitelného kontextu) a dát mu slušně věrohodnou právní "oblohu" (nejlépe vhodně interpretovanými judikáty). Nemalou posilou pro zvrácení nějakých verdiktů nebo zákonných ustanovení minulosti bude vždycky případná možnost "nápravy křivd" .

Pokud si chceme všimnout nemalého rozruchu kolem "Benešových dekretů", ten rozruch kolem některých jejich ustanovení s menšími přestávkami trvá už přes 60 let. Pro jimi dotčené sudetské Němce nebo Maďary je to trvale pociťovaná rána. Také proto nejednou jednali zástupci české vlády o těchto citlivých otázkách s kompetentními představiteli německé nebo rakouské vlády, s potřebným tahem problém konečně (a už "natrvalo") uzavřít. Existuje řada právních rozborů problematiky těch prezidentských dekretů (také na úrovni EU). Není jen čistě teoretickou otázkou možnost ty závěry nějakou novou argumentací zpochybnit. Nic mezi námi lidmi není zcela definitivní. Stačí, že případný stěžovatel (a jeho advokát) má za to, že do případné právní pře přináší nová fakta (rozuměj: nečekané interpretace!), a může být zase onen příznačný oheň na střeše.

Je otázka, do jaké míry je či bylo vhodné vyrukovat s potenciálně zřejmými výhradami vůči Lisabonské smlouvě až v situaci, kdy se již netrpělivě čeká na uzavření celého procesu schvalování té smlouvy. V situaci, kdy chybí "už jen jeden podpis", mohou vypadat i vážné výhrady jako ne zrovna ve vhodnou dobu prezentované. Jejich "síla" může být dvojsečná; přitom s problematickou hodnotou nejen případných vyjednaných záruk na poslední chvíli, ale také možných dopadů na pověst české politiky. I kdyby se nemělo brát vážně nic jakoby se zpětnou platností, vždycky se mohou objevit šikovně (ne-li oprávněně?) nastavené důvody, aby byly jistým zjevným nápravám křivd nakonec dán průchod. Nikdy nelze zcela vyloučit to, že třeba i z navenek mimoprávních důvodů bude někdo naléhat na revizi regulí vnímaných jako nespravedlivé . Je tu pak také otázka, co a jak činili kompetentní činitelé před definitivní podobou Lisabonské smlouvy, aby se minimalizovala (nejen pro ČR; také třeba pro Polsko nebo SR!) myslitelná rizika s revizí dřívějších právních ustanovení. Stoprocentní garance nikdy nikdo mít nebude . O kompetencích jednotlivých rozhodujících institucí se mocní na politické scéně mohou dohadovat vždy znovu. Jako se dynamicky (málo kontrolovaně) projevuje naše Země, zrovna tak dynamicky nečekané opakovaně budou některé reakce zainteresovaných stran v oblasti hospodářství i politiky. Svou roli tu také hraje, že hlasující většina má "mandát", i když nemusí mít pravdu!

Asi bychom také zároveň neměli podléhat iluzi, že žijeme ve světě, který počítá s absolutní suverenitou všech nějak sebevědomých států. Už před časem jsme si měli uvědomit, že případná orientace našeho hospodářství na vývoz nás donutí být v závěsu především s ekonomikou Německa (jako roku 2008 největšího světového exportéra!). Bez jisté integrace v rámci EU (a bez pokorného přiznání, že nás je "jen 10 milionů") bychom stěží v Evropě obstáli. Je zatím otevřenou otázkou, za jakou to bude cenu. I prestiž naší politiky tu padá na váhu (a nemálo nejen poslední dobou upadá). Čeho pro obyvatele tohoto státu tím či oním krokem bude dosaženo.

Vytisknout