Drašnarův knižní debut, výrazově expresivní kolážovitě komponovaná próza Desperádos informačního věku, reflektuje názory a životní zkušenost generace, jejíž první zásadní životní kroky se uskutečňovaly v čase nástupu normalizace, která pro mnohé znamenala nutnost emigrovat. Drašnarův pohled je silně deziluzivní, což platí i o částech věnovaných exulantským zážitkům a domácím polistopadovým poměrům. V hledačské rodové sáze O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu, lokalizované do středoevropského prostoru od počátku novověku do současnosti, se Drašnar pokusil o zásadní analýzu vztahu moci a peněz, moci a umění, jedince a mas, příčin revolucí a role intelektuálů v těchto převratech. Podstatnou část výpovědi představuje naturalistický výčet a popis hrůz, jež jsou si lidé schopni navzájem provádět. Jazyk prózy je dynamický, zhuštěný, vypjatě souznějící s drastickým obsahem sdělení. Autorovy experimentální snahy vyvrcholily v prozaickém souboru Noc na pláži (s podtitulem Etudy, improvizace a ostatní cvičení), pojatém jako inventura tvárných postupů v prozaické tvorbě dosud užívaných a současně jako průzkum aktuálních prozaických možností. Epické permutace, využití počítačových schopností a dovedností, ukázky meditačních technik atp. Drašnar využil mj. k varování před soudobou propagandistickou (mocenskou, obchodní...) manipulací s lidským vědomím. Permanentním předmětem autorovy pozornosti je také problematika fungování lidské mysli a psychiky, vzájemné působení rozumu, citů a pudů a jejich vliv na lidské konání. Tato témata se -- spolu s úvahami o podstatě krásy -- dostávají do popředí v próze Venuše spící v krajině.