Jezdit na tygru, létat na oslu

8. 9. 2009 / Karel Dolejší

Český čtenář tak nyní dostává do rukou jednu z mnoha Evolových masek, plesovou škrabošku odtažitého kulturního kritika, na níž se skví pečeť tehdejších politických poměrů v podobě vnitřních rezerv, jež si tento obdivovatel jezuitů uložil. Z knihy samotné se tedy čtenář nedozví mnoho ani o "interní doktríně" autora, která důkladně vysvětluje důvod, proč je třeba "na tygru jezdit" (metaforicky je to jasné: proto, aby nás nesežral a unavili jsme jej, než ho budeme moci zabít...), ale ani o skutečných Evolových politických orientacích a aktivitách, jež kulminovaly v průběhu 30. a 40. let minulého století.

Baron Julius Evola (1898-1974) byl extrémním tradicionalistou, pro nějž Tradice prakticky splývala s Pravdou. V rámci svého esoterního učení, jak je nastínil v nepřeložené knize "Revolta proti modernímu světu", se vrátil k tradičnímu mýtu o involuci civilizace v rámci čtvera věků - zlatého, stříbrného, bronzového a železného (v hinduistickém pojetí: Satya Yuga, Treta Yuga, Dvapara Yuga, Kali Yuga). Tedy, ve skutečnosti prý v globálním měřítku existují tradice dvě: Starší a degenerovaná, tellurická a negroidní tradice rasových pozůstatků obyvatel mýtické "Lemurie", která je feminní, matriarchální, neheroická; a vedle ní mladší a zdravá, uranická a árijsko-hyperborejská, která je maskulinní, patriarchální a heroická. Evola tvrdil, že všechny vyšší civilizace založili potomci mýtických nordických Hyperborejců, kteří měli původně obývat arktickou oblast. Současná atlantická civilizace je podle Evoly směsí vlivů hyperbojských migrantů a exotických degenerovaných duchovních tradic Jihu. Na tomto Evolově mýtu staví dnešní ruští nacionální bolševici a eurasianisté svůj nárok na hegemonii v celém Starém světě: Právě Rusko s rozsáhlými polárními oblastmi a tradiční autoritářskou hierarchickou kulturou je prý zdaleka nejblíže původní seveřanské hyperborejské Tradici...

Ve zlatém věku podle Evoly vládli v hierarchicky strukturované kastovní společnosti (kastovní systém měl uchovat rasovou čistotu hyperborejských vládců) božští králové reprezentující jednotu duchovní a světské moci v rámci solárního principu; ve věku stříbrném došlo k rozdělení obou mocí a větší vliv získalo lunární kněžstvo; v bronzovém věku se moci ujala neposvěcená válečnická nobilita; nakonec nastoupila vláda merkantilní kasty v podobě italské renesanční komuny, zednářů, židovské finanční oligarchie a americké židovsko-protestantské plutokracie, kterou počátkem 20. století začala podvracet nejnižší kasta konzumentských páriů. Tímto způsobem byla Tradice vystřídána (hodnotovým) materialismem, strojovostí, vadným egalitarianismem a nadvládou abstraktní kvantity.

Zatímco v "Jezdit na tygru" Evola nastiňuje cestu individuálního odporu malé menšiny Transcendencí vyvolených čelící devastujícímu působení Kali Yugy, v předchozích etapách jeho elitářský esoterismus prodělal několik krátkých spojení s aktuálními politickými tendencemi. Evolovi obhájci, kteří se jej snaží představit coby nepochopeného, takřka apolitického kulturního kritika, mají sklon přehlížet fakt, že jednota Tradice (splývající mu s jednotou rozumu) je u něj ztělesněna ideou Impéria; zrovna tak se v těchto kruzích nerado mluví o biologické dimenzi Evolova "kulturního" rasismu či o jeho ztotožnění židovství s degenerovanou "lemurskou" tradicí. Při nesprávném zhodnocení významu těchto "drobností" se arci může Evolova avantýra s mussolinismem, později s německým nacismem (jehož italským agentem se stal) či jeho obdiv k "teutonskému řádu zasvěcenců" - čti SS - jevit jako historicky náhodné selhání podobné třeba krátké kariéristické mesalianci Martina Heideggera s nacistickými úřady. Taková interpretace Evolova díla, zčásti vyrůstající z poválečné autostylizace, ovšem zakrývá podstatné afinity mezi ním a extrémně pravicovými politickými projekty. Podle římského barona měl být fašismus konzervativní revolucí, která zastaví úpadek Západu a obnoví Tradici; když Mussolini uzavřel konkordát s Vatikánem, prorok obnoveného pohanského Impéria Evola se přiklonil k nacismu, ale ani s jeho demagogickou politikou nebyl nakonec spokojen, poněvadž pro něj nebyla sdostatek tradiční; když svrženého Mussoliniho osvobodilo Skorzenyho komando, Evola, předtím fašistickým režimem pronásledovaný, jej v Bavorsku nadšeně vítal; konec války, který mu přinesl zmrzačení sovětskou leteckou pumou, strávil ve Vídni, kde pro SS shromažďoval materiály o Svobodných zednářích. Tyto skutečnosti mají daleko k tomu představovat náhodné politické selhání; jde naopak o programové spojení s extrémní politickou reakcí. Maska podvojného Evoly předkládaná nyní českému čtenáři - esoterika a současně "kšatríi", člověka pojímajícího deinstitucionalizovanou vnitrosvětskou askesi podle starého východního podobenství coby "jízdu na tygru" - je teprve pozdním produktem a adaptací na poválečné poměry, v nichž byl autor mj. postaven před soud kvůli (soudně neprokázaným) vazbám na ultrapravicový terorismus. Snaha "jezdit na tygru" však nastoupila teprve po selhání pokusu "létat na oslu", tj. proměnit řvoucí a dupající černokošiláče v hyperborejské nebešťany.

Odmyslíme-li ode všech těchto skutečností, můžeme číst právě vydaný český překlad Evolova "survival manuálu" čistě coby pronikavou a nekompromisní, v mnohém velmi trefnou kulturní kritiku vedenou z náležitého odstupu. (Nietzschovo doporučení, aby myslitel vložil mezi sebe a dobu, v níž musí žít, "kůži" alespoň tří set let, je v tomto případě splněno více než bohatě.) Autor nenachází v evropském novověku naprosto nic, co by považoval za životaschopné; kromě několika jemu blízkých autorů jako Ernst Jünger nebo René Guénon takřka nic nebstojí. Ještě i Nietzsche je mu příliš individualistický čili moderní, čti úpadkový. Evola přijímá Nietzschovu diagnózu evropského nihilismu a jeho "panskou" interpretaci emancipačních hnutí, nikoliv ale důraz na individuální vůli. Protože plynoucí čas má v jeho systému výhradně negativní význam "kažení původní podstaty", vůbec nepřekvapí, že takřka každý následující kulturní jev je pro Evolu pouze symptomem hlubšího upadání západní kultury. Měšťanský liberalismus, dělnické hnutí, existencialismus, fundamentální ontologie, scientismus, fenomenologie, druhá religiozita - vše jen indikuje další stádia rozkladu. "Diferencovaný člověk" má přijmout dění, které nedokáže zadržet, a v němž mu už teď nepomohou ani žádná iniciační společenství, takovým způsobem, že se pokusí proměnit jedy v léky a bude jednat čistě objektivně, bez jakékoliv touhy, čímž se stane vnitřně nezranitelným. Z moderního umění Evola přijímá pouze německou "novou věcnost" (neue Sachlichkeit) umožňující udržovat zbytkový a vnitřně vyprázdněný, nicméně styl. V hudbě oceňuje první období tvorby Stravinského, druhé však považuje za úpadkové; u jazzu a "beatu" poukazuje na kořeny hudby v extatických afrických náboženských tradicích, synkopu spojuje s okamžikem, kdy démon vstupoval do takto iniciovaného jedince; na pozadí fenoménu "beat generation" k tomu připojuje drogy, s nimiž sám experimentoval, a upozorňuje na původně striktně ritualizované užívání těchto prostředků (včetně alkoholu a tabáku) v tradičních kulturách, spojené s působením symbolů - v moderní době podle něj toxikomanie vystupuje pouze coby dodatečný symptom neurotického syndromu daného subjektu, aniž taková praxe vede k osobnímu růstu prostřednictvím mobilizace transcendentního Já (v Evolově terminologii "Se"). Platí totiž, že "to, čím jsme jako osoba v lidském životě, vychází z určité počáteční prenatální a pretemporální volby, během níž bylo chtěno v rámci 'původního projektu' (Sartre) vše to, co bude určovat obsah určité dané existence" (c.d., S. 250-251), a pokoušet se k tomu dobrat skrze drogy je velice riskantní.

Podle Evoly v současnosti neexistují skutečné státy ani politické strany, které by si mohly nárokovat legitimitu v silném tradičním smyslu, ale pouze reprezentativní a administrativní systémy, vůči nimž je žádoucí chovat se apoliticky. "Pokud znějí ještě nějaké jiné struny, jsou to ty, jež apelují na jediný bod, v němž lze na masy ještě dnes, a dokonce dnes spíše než kdykoli předtím, zapůsobit. Tento bod se týká úrovně vášní a subintelektuálních sil, které již pro svou podstatu nemají žádnou stabilitu" (c.d., S. 199). Západ není pro Evolu v ničem lepší než komunistický Východ - s výjimkou zbytků čistě vnější individuální svobody. Buržoazní manželství poté, co zanikly zbytky nadindividuálního cítění, není než prázdnou slupkou bez obsahu, pokrytecky udržovanou katolickou církví; otec v ní zastává výhradně roli stroje na peníze, aniž by měl jakoukoliv autoritu, vazba mezi generacemi je rozbita; proto u diferencovaného člověka založení rodiny nepřipadá v úvahu. "Nejedná se o ostentativní antikonformismus, jedná se o závěr, který je nutno vyvodit z pohledu odpovídajícího realitě, a z toho, že zachováme požadavek vnitřní svobody" (c.d., S. 218). Evola se tu odvolává na Nietzscheho výrok: "Nicht fort sollst du dich pflanzen, sondern hinauf. Dazu helfe dir der Garten der Ehe." Protože v dnešní době nemůže manželství sloužit duchovnímu pozdvižení vlastní rodové linie, stává se coby nástroj pouhé fyzické reprodukce ("stroj na děti" - Bohuslav Brouk) neobhajitelným. Duchovní dědictví se s pokrevním dědictvím kryje tak zřídka, že prakticky nemá cenu o této eventualitě uvažovat.

Co se týče sexuality, odmítá Evola její spojování s "malou morálkou" reprezentovanou prudérií a důrazem na "čest". Klasicky buržoazní výsměch podvedenému manželu srovnává s pošklebováním se člověku, jemuž něco odcizili, nebo zrazenému veliteli; sexuální záležitosti podle Evoly nemají se "ctí" v klasickém smyslu nic společného, mohou se jí pouze nepřímo dotknout, pokud odvádějí od upřímnosti, loajality, vnitřní odvahy nebo sebeovládání. "Především musíme zdůraznit, že probíhající procesy směřují k osvobození sexu, a vůbec ne současně k osvobození od sexu... Lze to nazvat jakousi chronickou otravou sexem... Skutečná osobnost ženy je často něčím jako téměř bezduchým nosičem a centrem krystalizace oné atmosféry rozptýlené a všudypřítomné chronické sexuality" (c.d., S. 224). Vliv sexu se šíří pouze na úkor slábnutí hodnot a závazků jakéhokoliv druhu. Primitivistický sexuální život amerických teenagerů se v zásadě neliší od bezduchého "soudružského" sexu na Východě. V čisté sexualitě se všude hledají vypjaté pocity, které by měly překrýt prázdnotu moderní existence podobně jako jiné formy navozování extáze. To se však zpravidla nedaří. Evola, který napsal studii o orientální sexuální metafyzice, zde opět upozorňuje, že i sex kdysi býval sakralizován, ale že moderní doba takřka úplně zničila podmínky pro takové "absolutní" zážitky.

Kniha "Jezdit na tygru" poprvé vyšla v roce 1961, v základních rysech však byla dokončena již o deset let dříve. Nyní píšeme rok 2009 a "led, který nás ještě nese, se tolik ztenčil" (Nietzsche). Podmínky, v nichž Julius Evola kdysi formuloval svou diagnózu, se v některých ohledech značně změnily. Není už například pravda, že by dnes v ČR potenciálnímu zasvěcenci Evolovy "Tradice" chyběla jakákoliv institucionální opora - přinejmenším tedy existuje Danielem Landou založený řád Ordo Lumen Templi a další podobné "nevinné" spolky. Osobně nevěřím, že kniha, která právě přišla na pulty knihkupectví, bude využita "osamělými vlky" lačně větřícími po duchovní potravě. Daleko spíše se jí znova začne ohánět kdosi toužící vzlétnout na oslu české xenofobie kamsi do stratosféry...

Vytisknout