Ikarovská ekonomika

21. 7. 2009 / Karel Dolejší

Ve slavném sporu o Obamův stimul jde vlastně o to, zda vůbec nahrazovat výpadek soukromé poptávky penězi z veřejných rozpočtů, či jestli je to nepřípustné. Třetí, "staromódně" keynesiánská strana, kterou není příliš slyšet, ale už od počátku upozorňuje, že vzhledem k velikosti výpadku soukromé spotřeby stimul ani zdaleka vzniklou díru nezalepí. Z ekonomů si zatím nejkacířštější otázku položil Paul Krugman, který se obává dlouholeté stagnace ve stylu Japonska 90. let s oživením řekněme až za deset let. Reich ale ani tomu nevěří. Podle něj je spor mezi křivkou V a křivkou U potřeba rozhodnout ve prospěch velkého X. Růst založený na stagnaci nebo dokonce poklesu mediánové mzdy (polovina populace má mzdu vyšší a polovina nižší než tato hodnota), rychlém nárůstu spotřebitelského dluhu a klesající bezpečnosti, "nemluvě o růstu uhlíkových emisí v atmosféře", podle něj prostě nemůže pokračovat. Ještě i keynesiáni včetně Krugmana však očekávají, že výpadek Růstu bude koneckonců pouze dočasný (ačkoliv mimochodem právě Krugman kdysi přesvědčivě doložil závislost růstu asijských ekonomik na fundamentálních faktorech jako dostupná práce, energie a suroviny), proto tedy volají po novém a větším stimulačním balíčku.

Stimul bezesporu zmírňuje dopady recese a alespoň poněkud zpomaluje nárůst nezaměstnanosti - William Rivers Pitt prý v Bostonu viděl, že vytváří dočasný džob alespoň pro zedníky a vede k opravám chátrající infrastruktury. V diskusi pod apologetickým článkem ovšem dobrovolný spolupracovník Stonehamské zoo, o níž se hovoří v úvodu, upozorňuje na fakt, že placeným zaměstnancům zahrady stále hrozí odchod, a zvířatům, že skončí na jatkách. Stimul tedy pomáhá dočasně a zdaleka ne všude, kde by bylo třeba. Výzvy k jeho navýšení vycházejí z předpokladu, že výpadek poptávky je pouze dočasný a po opětovném nastartování ekonomiky bude možno dluhy zase splatit. Jenže právě tento předpoklad Robert Reich přesvědčivě zpochybnil. To úplně nejmenší a základní, co je třeba v případě americké ekonomiky konstatovat, zní následovně: Při současné velikosti tato ekonomika jako celek není s to produkovat zisk, a stimulace poptávky to sama nezmění. Prvním předpokladem ozdravení je velmi bolestné, avšak nutné zeštíhlení prodělečného podniku. Na Růst zapomeňte, modlit se k němu můžete z ekonomických příloh doma nebo na burzách.

Abstraktní rovnice rutinérských ekonomů odpovídaly světu, v němž populace vyspělých zemí rostla, takže byla k dispozici zásoba potenciální poptávky, a jak trefně poznamenal John Michael Greer, kolonizaci cizích prostorů evropskými mocnostmi nahradila neomezená exploatace fosilních zdrojů z éry dinosaurů. Peníze představují až třetí rovinu skutečné ekonomiky - na první zdarma a mimo dohled ekonomů produkují "externality" přírodní systémy, na druhé s nimi pracují lidé a jejich stroje, a teprve až nad tím vším "vládne" finační sektor. Kde však nejsou po ruce podstatné dodatečné zdroje ani poptávka, je omylem myslet si, že peníze samy o sobě mohou přispět k obnovení Růstu. Věci se nemohou "vrátit k normálu", neboť jsme už dlouho v žádném normálu nežili. Podstatných obrysů problému se již před třemi dekádami v televizním projevu dotkl James Carter. Ikarovská ekonomika kasínového kapitalismu však navzdory varování letěla stále výše, až nakonec příliš řídký vzduch způsobil ztrátu vztlaku. Úvahy o tom, jak se dostat ještě dále než tam, odkud jsme právě spadli, patří do náboženství Růstu, nikoliv do realistického plánování budoucnosti. Pokud budou ekonomové a média tuto skutečnost i nadále zalhávat, čekají nás brzy ještě větší havárie a a ještě horší zklamání.

Vytisknout