Jacksonův nos

21. 7. 2009 / Michal Vimmer

Je to příznačné, neboť to byl nynější papež, kdo v r. 1985 poznamenal, že trhy nemohou morálně předbíhat morálku trhovců, které z nedostatku jiných slov říkáme "kultura mladých" nebo "mladá kultura."

Žal nad Jacksonovou mrtvolou byl nepředstíraný a pohnutí hluboké, neboť On to byl, kdo ztělesnil touhu celé generace -- touhu NIKDY NEDOSPĚT. Jako Oscar Wilde stvořil Obraz Doriana Graye, jenž zachytil jeho vnitřní rozklad, měl Jackson svůj nos.

Pokud by měla jedna věc symbolizovat ducha doby, je to tento nos, který se zúžil, svraštil a nakonec upadl -- tak jak se neodvratně vytratilo mládí jeho obdivovatelů.

Fanoušci Jacksonovi odpustili jeho dysmorfii i údajnou pedofilii, protože on jen dotáhl do krajnosti odpor své generace ke stáří.

Sebezohavení a konečné sebezničení tohoto podivínského človíčka v nelítostném boji proti dospělosti jeho fanoušci tajně obdivovali. Milovali ho nikoli navzdory jeho osobnostním vadám, ale právě kvůli nim.

Americký kult mládí trvá, nehledě na to, jak rychle populace stárne. Během následujících 10 let vzroste poměr nesoběstačných starých lidí na 25% po 30 letech 19% poměru.

Děti poválečného baby boomu před realitou zatím unikají.

V letech 1997 až 2007 vzrostl počet kosmetických zákroků 10x, na 10 000 000, a podle údajů z branže 29% bezdětných a 24% rodičů zvažuje podstoupení plastické operace.

Michael Jackson byl jedním z nás, jenom trochu víc upravený.

Je pravda, že jistá část americké populace je pořád ještě žije v životním cyklu: narodíš se, oženíš, máš děti, zestárneš a zemřeš. Náboženství nás smiřuje s jeho nevyhnutelností. Nicméně většinový postoj amerických církví spíše přispívá k šíření iluze, že smrt je v nedohlednu a lze ji donekonečna zahánět tělocvikem, antioxidanty a plastickou chirurgií.

Vraťme se k nové papežské encyklice, která se staví k současné světové hospodářské krizi: nejčastěji citovaná pasáž, která sice mluví z duše byrokratům Třetího světa, ale Spengler s ní nesouhlasí: Spengler odmítá, že "by posílení role efektivnější OSN jako rodiny národů, kde bude jednotlivé zástupce více slyšet a budou mít větší vliv na svůj život" znamenalo něco jiného než zmocnění sboru chudých a neschopných.

Spengler vyzdvihuje jinou kvalitu papeže Benedikta, a sice jeho dlouholeté tažení proti "kultuře mladých." Připomíná, že loni v Austrálii Benedikt varoval před pojetím mší pod širým nebem jako "eklektického rockového festivalu s papežem jako hvězdou večera". Papež v knize z roku 2000 "Duch liturgie" nahlíží rockové koncerty jako antikult, "kultické vyjádření primitivních pudů, které se s neslučuje s křesťanstvím... Lidé v extázi, vytržení ze sebe, v splynutí s davem, šokovaní hlukem, světelnou show a rytmem, zbavení zábran, podléhají nejhrubším silám přírody. "

Každý si v papežově encyklice hledá to své, -- a Spengler by si přál, aby vyzněla více jako obžaloba tzv. "mladé kultury", která zruinovala ekonomiku. Spenglerovi konzervativní přátelé by od papeže rádi slyšeli ocenění role podnikatelů v hospodářství.

Problém je, píše Spengler, že "mladá kultura" zlákala podnikatele do tekutých písčin. O těchto zhoubných poměrech napsal Spengler svůj vůbec první článek z dob internetové bubliny v r. 2000:

Přihodilo se něco úžasného, ve srovnání s čím je krach

obchodu s tulipánovými cibulemi v 17. století výjimečným příkladem střízlivé rozvahy.

Věčné mládí, které zosobňoval Michael Jackson, skočilo z fantazie do

skutečnosti v investiční vlně 90. let, když nejlepší mozky Ameriky trávily stohodinové pracovní týdny spouštěním webových stránek na výrobu emailových blahopřání a generátorů virtuálního sexu, zatímco burzovní analytici zhodnocovali nové emise akcie způsobem "čím víc utratíš, tím víc vyděláš." Věci, které by svět skutečně potřeboval -- výnosnější osivo, bezpečnější jaderná energie, efektivnější baterie -- se vůbec neobjevily na monitorech radarů širšího zájmu.

Akciové trhy se zhroutily a už se nevzpamatovaly. Nominální hodnota technoakciových indexů dosahuje třetiny vrcholné sumy z února 2000.

Reálné výnosy z investic do mladé kultury následovaly trajektorii Jacksonova nosu.

Nicméně, jak nezdolní Američané opustili technoakcie, vrhli se na spekulace s nemovitostmi. Syndrom Petra Pana dál ovládal americké hospodářství. Než by stárnoucí Američané, jak by se slušelo, půjčovali si dál a dál, aby si pořídili větší domy.

Hypotéční bublina prodloužila americkou kolektivní adolescenci o pár let, jen proto, aby si Američané mohli nakoupit víc hraček.

"Mladá kultura" zmátla podnikatele natolik, že v obecném povědomí -- Vatikán a Obamu nevyjímaje -- již podnikatel nemůže být považován za tvůrce ekonomického růstu.

Podnikatelé nezmizeli, ale americké ekonomice se začíná nedostávat něčeho, co lze stěží nějak nahradit -- totiž skutečně mladých lidí. Američtí věční adolescenti si nestihli pořídit rodinu a vychovat děti, tak jak to dělali jejich rodiče, protože byli příliš zaměstnáni svým dětstvím.

Spengler ve studii "Demografie a krize" pozoruje, že i když americká populace od r. 1970 vzrostla o 100 mil. Osob, počet úplných rodin s dětmi o dvou rodičích je dnes stejný jako v r. 1968 (25 mil.) Zato počet bytových domů, který v r. 1973 zhruba odpovídal počtu rodin s dětmi dosáhl v r. 2005 dvojnásobku. Při tom všem růstu se počet úplných rodin s dětmi nezměnil od r. 1963. Americká populace stárne a nese to s sebou dramatické následky, podobné vývoji v Japonsku 90. let.

Japonská populace tehdy začala rychle stárnout a jak poměr ekonomicky nevýdělečných v populaci vzrůstal, Japonci víc a víc šetřili a ekonomika zamrzala do deflace se znehodnocováním majetku a posilováním jenu.

Spoření znamená odloženou spotřebu a deflační trend, kterému nestačí ani enormní státní zakázky (Japonci nalili do země tolik betonu, jako nikdo druhý.)

Další rozměr spojení stárnutí a deflace je fakt, že v přirozeném stavu jsou staří lidé věřiteli a mladí si od nich půjčují. Při inflaci bohatnou dlužníci a věřitelé ztrácejí.

Země s převahou starších se inflaci v zájmu věřitelů politicky brání.

Najednou tedy začali Američani šetřit.

Michael Jackson tleje v hrobě, ale jeho duch kráčí dál.

Kocovina z americké posedlosti věčným mládím se povleče desetiletí, ne-li déle.

Soudě podle obdivu k Obamovi na způsob rockové hvězdy, Američané se z utržené rány nepoučili a nepochopili, že : Ne, od jistého věku už nemůžete.

(After a certain age, no, you can't.)

Podle Spenglera a Benedikta XVI .