Kdo v Íránu skutečně prohrál: islámští duchovní

20. 7. 2009

Generálmajor Hassan Firuzabadi, šéf armádních štábů, zašel dokonce ještě dál a přednesl něco, co znělo jako prohlášení předáka nějakého latinskoamerického vojenského puče.

Islámští duchovní používali velmi chytré strategie. Byli blízko vládcům, ale neidentifikovali se s nimi. Dostávali velké peníze od vlády, ale také od obyčejných lidí. Kontrolovali obrovský kapitál, a tak provozovali paralelní ekonomiku, která zaměstnávala velkou část společnosti a ta z toho měla prospěch. Jejich hlavním kapitálem však byla jejich jednota.

Duchovní se nikdy s jiným duchovním nehádal na veřejnosti. Ve společnosti, kde byl konflikt součástí společenské gramatiky na všech úrovních, to bylo výjimkou. Během staletí se duchovním podařilo vytvořit mýtus, že reprezentují kolektivní svědomí společnosti a jsou v dobách krize pro národ posledním útočištěm. Od 18. století hráli klíčovou roli v hlavních událostech íránské historie. Od roku 1981, poté, co se zbavili disidentů ve svých řadách, se stali absolutními vládci v Íránu.

Ze zpětného pohledu však to, co se tehdy zdálo být historickým vítězstvím, nyní vypadá jako faustovská smlouva, která možná znamenala ukončení pěti set let vlivu šiitského duchovenstva na íránskou politiku.

Za posledních třicet let totiž duchovenstvo přišlo o své postavení jako "poslední útočiště" a dostalo se v boji o politickou moc do první linie. Tak se duchovní stali politiky a přišli o auru svatosti, kterou si během staletí vypěstovali.

Úpadek duchovenstva šel ruku v ruce se vzestupem vojensko-bezpečnostní elity a prezidenta Mahmuda Ahmadinežáda jako jejího favorita.

V bizarních prezidentských volbách r. 2005 porazil rozhodnou měrou Ahmadinežád Hašemiho Rafsanžáního, prominentního duchovního, jehož stoupenci ho nazývají ajatolláhem. To bylo pro "svatost" duchovních vážnou ranou: relativně neznámý funkcionář rozdrtil jednoho z nejvýznamnějších představitelů duchovenstva.

Ahmadinežád se stal prvním nenáboženským představitelem státu, který od roku 1981 získal prezidentský úřad.

Za Ahmadinežáda proces marginalizace duchovních rychle pokračoval. Za podpory vojensko-bezpečnostních elit snížil Ahmadinežád počet duchovních v Radě ministrů z 18 na pouhého jednoho. Zvlášť velkými ztrátami bylo, že duchovní přišli o ministerstva vnitra a spravedlnosti, které ovládali skoro čtvrt století. Počet duchovních v islámském madžlisu, falešném íránském parlamentu, poklesl z 60 procent před dvaceti lety na 9 procent. Duchovní byli odstraněni ze všech důležitých míst jako vládci provincií, velvyslanci a předsedové státních korporací. Všichni byli nahrazeni aparátčíky z armády a z bezpečnostních služeb.

Prezidentské volby letos v červnu potvrdily úpadek moci duchovních. Poprvé za 29 let směl ve volbách kandidovat jen jediný duchovním Mehdi Karrubi, a ten byl tak zostuzen, že mu úřady přiznaly méně než jedno procento hlasů, a vyhlásily, že prohrál i ve vlastním rodném městě.

Za poslední čtyři roky udělal Ahmadinežád mnoho ve snaze zdiskreditovat duchovní. Některé obvinil z korupce, jiné z účasti na "zahraničním spiknutí" íránský režim sekularizovat.

Ahmadinežád připravil také plán zestátnit velký počet podniků, kterých se zmocnili duchovní ve zmatku po šachově pádu.

Duchovenstvo je nejednotné ohledně toho, jak reagovat na Ahmadinežáda. Hrstka politických duchovních, mezi nimi Ali Chameneí, "Nejvyšší vůdce", veřejně schválila jeho znovuzvolení. Jiní jeho znovuzvolení odmítli jako podvod a prohlásili jeho vládu za nelegitimní.

Avšak Chameneímu se nepodařilo uzavřít debatu. Někteří na jeho podporu Ahmadinežádovi reagovali hněvivě, jiní nad jeho projevem zívali, mnoho lidí se jeho projevu smálo. Íránci už své duchovní neposlouchají.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout