Spisovatel Kohout to schytal za chleba

20. 7. 2009 / Daniel Strož

Pan Pomp dokonce popisoval, jak s jedním svým přítelem - emigrantem z Long Islandu při jeho pražské návštěvě usedají pokaždé v jedné hospůdce, kde jim k utopencům přinesou chléb „voňavý, čerstvý, s křupavou, zlatavě hnědou kůrkou, nadýchaný jako peřiny“. Když jsem tento Pompův takhle přímo básnicky pojatý popis toho chleba četl, napřed mě zamrzelo, že neprozradil dotyčnou hospodu a hned poté to, že neuvedl výrobce tak vychvalovaného produktu, kterým přece mohla být i jeho firma. Pak by byl pro mě tím pravým P (Public) R (Relations) ředitelem, a řekl bych si, že dělá své firmě reklamu.

Kohoutovi nejspíš prolétlo hlavou totéž co mně a nedalo mu, aby ve svém dalším článku na totéž téma nepřipomněl, že rakouský chléb, na rozdíl od toho našeho, který už třetí den tvrdne, drobí se nebo plesniví, je plně poživatelný nejméně ještě týden. A také dodal, že se pan mediální ředitel vůbec nezmiňoval o pečivu (rohlících, houskách, žemlích), které je v oné křupavé podobě v této republice k dostání jen v Praze na Václaváku, kde na ně stojí dennodenně fronty. Kvalitní chléb a pečivo zákazník však koupí každý den po celém Rakousku, prakticky v každé vesničce. Doplnil bych Kohouta pouze v tom, že u nás na venkově je ke všemu ještě běžným zvykem vydávat za čerstvý chléb i ten z (před)minulého dne.

Pan ředitel Pomp nelenil a rozhodl se, že diskusi o českém pekárenství ještě poněkud rozvine. Ve svém druhém čtenářském sloupku Kohoutovi překvapivě přiznává, že vysokou úroveň rakouského chleba i pečiva dobře zná, ale že kámen úrazu leží v tom, že našinci jsou ve srovnání chudší lidé, vyžadující nejnižší cenu. A obchodníci si pak do prodeje - jen objednávají to nejlevnější. Tedy šunt (říkám já).

Čeští pekaři tedy nejsou odpovědní podle pana Pompa za chudou a nekvalitní nabídku, je to česká klientela. Tak takhle jsme dopadli dvacet let po převratu, po němž lidé očekávali, že se zbaví kromě jiného konečně i pověstných gumáků! Na ty však alespoň existovala určitá státní norma, podle které člověk zjistil, co vlastně pojídá.

Podobně jako Pavel Kohout, žil jsem také dlouhá léta v cizině, v Mnichově sice, a nikoli ve Vídni, která je nejenom ve výrobě pečiva, moučníků, ale vůbec v gastronomických specialitách, připravovaných na český způsob, nepřekonatelná. Avšak také v Bavorsku (a řekněme, že i po celém Německu) pracují pekaři na dobrém chlebu i houskách. Z vlastní zkušenosti proto mohu potvrdit, že pekařský sortiment nemusí být buď jenom špatný a levný, nebo dobrý a drahý. Včerejší chléb se tam doprodává za podstatně sníženou cenu a některé druhy čerstvého pečiva přijdou levněji než u nás. Nad tím by se měl pan PR ředitel pekárenského trustu hlouběji zamyslet, a samozřejmě nejen on.

Než se tak ale stane, bude si Pavel Kohout pro chleba a pečivo ještě dlouho dojíždět do Vídně a já zase do Řezna, kam mám blízko. A chci teď jenom doufat, že ani mně některý z čtenářů nenapíše: „Tak se tam zase vrať, nespokojenče, když ti v Čechách nechutná!“ I když by to byla dozajista ta nejslušnější reakce v současných zdejších poměrech.

Vytisknout