Tak trochu jiný Guardian

13. 7. 2009 / Bohuslav Binka

Dva dojmy, které ve mně takové paralelní čtení vyvolalo, byly poměrně silné. Za prvé: ve srovnání s devadesátými lety se současný český celonárodní tisk opravdu výrazně zlepšil. Za druhé: do kvality seriózního britského či španělského tisku má ovšem stále velmi daleko. Což nastoluje otázku třetí, podle mého názoru nejdůležitější. Co brání českým novinářům dosáhnout úrovně jejich španělských (příkladem za všechny Juan José Millás) či britských (příkladem za všechny George Monbiot) kolegů? Pokusme se stanovit stručnou typologii příčin, které českým novinářům brání překročit stín průměrné žurnalistiky.

A. Příčina první - intelektuální dogmatismus

Dříve než se pokusím intelektuální dogmatismus přiblížit na konkrétních příkladech, rád bych opravil tři časté omyly s tímto pojmem spojené.

Oprava první: neexistuje žádná souvislost mezi dogmatismem a hloupostí. Mezi intelektuálními dogmatiky najdeme velké množství chytrých lidí a také lidí, kteří dokáží svůj intelekt (zejména pokud obhajují vlastní dogmatický postoj) velmi dobře využít. Proto je nesmyslné spojovat dogmatika s intelektuální nedostatečností - spíše je to člověk, který v určité situaci umí přestat přemýšlet.

Oprava druhá: intelektuální dogmatici neignorují realitu jako takovou. Naopak, pokud nějaké pozorování světa podporuje jejich názory, rádi se na takovou část skutečnosti odvolávají. U dogmatismu totiž nejde o ignorování reality, ale o výběrový přístup k ní. Na vědomí se berou pouze takové informace, které potvrzují náš výklad světa. Proto může dogmatik uvádět i velké množství názorných příkladů a statistických údajů, aniž by svůj dogmatismus jakkoliv ohrozil.

Oprava třetí: intelektuální dogmatik není charakterizován stálostí svých postojů. Dogmatismus není otázkou konkrétních názorů, ale spíše mentality a charakteru. Proto existuje nemalé množství intelektuálních dogmatiků, kteří za svůj život vystřídali hned několik dogmat, přičemž nejdůležitější nebyl fakt toho, co vyznávají, ale způsob, jakým to mohou vyznávat.

Jinak řečeno, intelektuálního dogmatika charakterizuje spíše schopnost odsuzovat bez rozdílu své názorové oponenty než schopnost držet se trvale vlastních idejí. Jak trefně poznamenal Karl R. Popper: chcete-li znát všechno nejlépe (a to je mentální postoj intelektuálních dogmatiků) musíte být schopni ignorovat nepříjemné informace, diskreditovat všechny, kteří s vámi nesouhlasí a konečně z první i druhé fáze tohoto intelektuálního podvodu udělat morální ctnost .

Typickým příkladem intelektuálního dogmatika v českém tisku je prezident naší republiky a současně aktivní publicista Václav Klaus. U většiny témat, které ve svých textech rozebírá (environmentální problémy, platnost předpokladů neoliberální ekonomie, výhody a nevýhody současné podoby Evropské unie) si téměř nikdy nepokládá zajímavé otázky, protože dopředu ví všechny správné odpovědi.

Nepotřebuje znát základní ideje různých směrů environmentálního myšlení, protože ví, že environmentalismus je nesmyslná a škodlivá ideologie; nepotřebuje číst odborné klimatologické studie, protože ví, že volný trh nemůže generovat žádné, a tedy ani klimatické problémy; nemusí studovat důsledky jednotlivých regulačních opatření Evropské unie, protože ví, že regulace nemůže být nikdy prospěšná ani lidem, ani přírodě.

Důsledkem tohoto přístupu je, že Klausovy články sestávají výhradně z výrazů, které čtenářům cosi sugerují ( "nikdo soudný jistě nepochybuje, že" ; "všichni dobře víme" ; "jediné správné je" ), z údajů, které potvrzují jeho představy a z útoků na lidi, kteří s ním nesouhlasí. Jak vzdálený je tento druh publicistiky textům, ve kterých se autoři nebojí pokládat otázky, na které neznají odpověď a uvádět argumenty, které zpochybňují jejich vlastní názory, není nutné zdůrazňovat.

Za dobrou zprávu můžeme považovat skutečnost, že míra intelektuálního dogmatismu v českém tisku se postupem času spíše snižuje. Téměř zmizely pro- i proti-klausovské články Jiřího Leschtiny. Redaktoři Respektu pochopili, že Zeman s Klausem nejsou krvežízniví bratři Lukašenkové. Jakub Patočka opustil Literární noviny i Sedmou generaci .

Na druhou stranu postoj intelektuálního dogmatismu stále zůstává jednou ze základních příčin našeho zaostávání za vyspělým novinářským světem. V deníku The Guardian či El País se čtenář s intelektuálně dogmatickým článkem v osmi vydáních z deseti nesetká. V Mladé frontě Dnes jsem jich před dvanácti lety našel z celkového počtu téměř polovinu a dnes přibližně dva až čtyři na číslo. Řečeno zkratkou: když píše Václav Klaus o environmentálních otázkách, když píše Jiří Pehe o Václavu Klausovi či když píše Jakub Patočka o Straně zelených, rozdíl mezi seriózním britským (španělským) a českým tiskem výrazně narůstá.

B. Příčina druhá - sebestředná omezenost

S tématem sebestředné omezenosti bych rád začal ve Velké Británii v době před více než šedesáti lety. V sociálně-demokratickém týdeníku Tribune tehdy vyšel velmi zajímavý text George Orwella. Autor v něm uvádí většinu svých chybných interpretací důležitých politických událostí, kterých se dopustil v letech 1939-1941. Seznam je poměrně dlouhý, ale to není to nejdůležitější.

Čtenáře zaujme především otevřenost, s jakou se Orwell k vlastním omylům přiznává a sebekritická vyrovnanost autora, která z článku vyplývá. "Ačkoliv jsem se ve většině důležitých otázek pravidelně mýlil, odnáším si důležité poznání," píše stejný novinář o několik měsíců později. "Vždy se dívej i očima lidí z jiných společenských vrstev a především očima těch, o kterých píšeš. Expertní znalost bez schopnosti dívat se na věci z různých pater společnosti je jen jiný výraz pro odbornou slepotu," dodává.

Oba Orwellovy články tvoří podle mého názoru tresť toho, co zásadním způsobem chybí současné české mediální scéně. Kolik současných českých novinářů přemýšlí o svých omylech a kolik je jich schopno vlastní omyly přiznat? Já sám znám tři, přičemž o jednom z nich tak trochu pochybuji. Na druhou stranu vůbec nepochybuji o faktu, že lidé jako Petr Šimůnek, Radek John či Martin Komárek o orwellovskou otevřenou sebekritičnost příliš nestojí. Je totiž pod jejich úroveň, což je velká škoda.

Nejde ovšem jen o sebekritičnost. Sebestředná omezenost spočívá i v opaku druhé orwellovské ctnosti, totiž v neschopnosti vžít se do života jiných lidí. Ačkoliv sám podporuji platbu za pobyt v nemocnici, nedokážu pochopit sebestřednou omezenost mladých pravicových novinářů, kteří se svým nadprůměrným platem ujišťují důchodce, že šedesát korun neznamená vůbec nic.

A stejně tak je pro mě nepochopitelná povýšenost redaktorky Respektu nad rasistickým postojem lidí z ghet, pro které je rasismus posledním (jakkoli falešným) východiskem z nouze zoufalé situace.

Myslím, že není na škodu zkusit vyjít tři měsíce s příjmy důchodce dříve, než začnu opovrhovat jeho názory, a také není na škodu žít tři měsíce v blízkosti gheta předtím, než se začnu opovržlivě vysmívat postojům jeho obyvatel. Tím samozřejmě nechci říct, že důchodci a rasizmem postižení lidé z romských ghet mají vždycky pravdu. Nemají. Dříve než je však mohu poučovat a vysmívat se jim, měl bych svět alespoň na chvilku zahlédnout jejich očima.

Když se španělský novinář Juan José Millás rozhodl pro týdeník El País Semanal napsat článek o životě hluchoslepého Daniela Álvareze, strávil s ním nejprve více než měsíc, přičemž několik dní zažíval většinu pocitů hluchoslepého člověka. Jeho článek má i díky několika osobním zážitkům a spoustě drobných detailů velkou emocionální sílu. A přesně tento úhel pohledu i cit pro lidi, o kterých píšu, v českém žurnalismu významným způsobem chybí. V týdeníku El País Semanal je přibližně osmkrát více článků, které se dokáží dívat na problém očima všech zúčastněných, než v týdeníku Reflex .

C. Příčina třetí - sledovanost a bulvarizace

Dostáváme se ke třetí příčině, kterou si dovolím uvést vlastním zážitkem. Novináři z pořadu České televize Nedej se mě před několika týdny požádali o krátký, přibližně pětiminutový rozhovor, týkající se českého environmentálního hnutí. Rád jsem s možností představit výsledky výzkumu českého zeleného hnutí souhlasil a vše probíhalo hladce do okamžiku, kdy jsem chtěl uvést údaje o sociálně-ekologickém hnutí Nesehnutí. Vzdělaný i sympatický režisér pořadu mě zastavil se slovy: "Jé, tak bohužel slovo Nesehnutí nemůžeme použít, je příliš matoucí a odvedlo by pozornost diváků."

Reagoval jsem poněkud překvapeně: "Jenže Nesehnutí tvoří polovinu mého výzkumu a všechny údaje, které jsem uváděl, se vztahují také k němu, takže je - mám-li mluvit pravdu - uvést musím."

"V dobrém televizním pořadu je důležitý spád a srozumitelnost, pravda je až na třetím místě." snažil se mě režisér přesvědčit. Nedal jsem se a s trochou furiantství přitvrdil: "Ale já to stejně řeknu." Na což přitvrdil i on: "A já to pak stejně vystřihnu."

Pořad jsme dotočili v příjemné atmosféře, ale přesto si myslím, že své slovo dodržel a o Nesehnutí nebude v rozhovoru ani zmínka. Pro mne je tato jinak nevýznamná příhoda velmi příznačná. Zatímco se počet intelektuálně-dogmatických článků v českém tisku spíše snižuje a sebestředná omezenost zůstává konstantní, tlak na sledovanost, čtenost a nepřímo i bulvarizaci rozhodně narůstá.

Jestliže je pro režiséry a redaktory alternativního "zeleného" pořadu veřejnoprávní televize mnohem důležitější spád a srozumitelnost, než pravdivost, znamená to, že jsme od devadesátých let udělali spíše tři kroky zpátky než jeden půlkrok vpřed.

Tento dojem lze podpořit i výsledky několika obsahových analýz. V denících Mladá fronta Dnes či Lidové noviny narostl za posledních dvanáct let počet emocionálně laděných slov jak v samotných textech, tak v titulcích prvních dvou stran. Zdá se, že neprodává zdůvodněná argumentace, ale stále silnější emocionální náboj textu.

Jenže tam, kde se na místo argumentů o hodnotách (emocích) argumentuje emocemi (hodnotami) se jakákoliv racionální diskuse stává nemožnou a seriózní žurnalistika končí. Není příznačné, že zatímco fakticky (viz právě zmíněná obsahová analýza) serióznost Mladé fronty Dnes klesá, objevuje se na první straně www formátu stejných novin (www.mfdnes.cz) slogan "Největší seriózní noviny v ČR"? Bulvarizace a důraz na sledovanost snad umožňuje konzervovat počet čtenářů či diváků, ale rozhodně působí proti možnosti dosáhnout kvalitnější novinářské práce.

D. Příčina čtvrtá - podléhání zájmu mocných

Dostáváme se k příčině, o které se v českém seriózním tisku příliš nemluví - o vztahu českých médií k silným ekonomickým subjektům. Zatímco velmi neumělé a spíše trapné pokusy českých politiků ovlivnit média bývají předmětem dalekosáhlých analýz, o stále vzrůstající ekonomické závislosti českých novin na inzerentech a jejich přáních se píše relativně málo.

To je překvapivé, protože reálná moc politických stran je dávno překonána mocí silných společností. Jako příklad si můžeme uvést českou energetickou společnost ČEZ, jejíž ekonomická a politická moc podle všeho dokonce mírně převyšuje moc každé jedné z obou velkých politických stran České republiky.

Nesmiřitelně rozhádaná sněmovna dokáže v průběhu necelého týdne přijmout přílepek zákona, který ČEZu garantuje příjem několika desítek miliard korun v podstatě zadarmo.

To je samo o sobě závažné, ovšem ještě horší je odraz této události v českém tisku. Velmi problematický 70 miliardový dar v době ekonomické krize se důležitou zprávou stane pouze v Respektu a Hospodářských novinách, přičemž se mu v celkovém součtu hlavních českých deníků věnuje méně než jedna patnáctina prostoru věnovaného vajíčkové rebelii.

Skutečnost je o to horší, že míra ekonomicko-politické moci velkých společností v čase roste a ochota majitelů českých deníků chránit práci svých novinářů spíše klesá. Ze všech čtyř jmenovaných příčin průměrné kvality českého tisku je proto příčina podléhání zájmu mocných asi ta nejnebezpečnější.

Vraťme se na začátek. Sledujeme-li vývoj všech čtyř naznačených tendencí, zdá se možnost vytvořit v České republice deník či týdeník kvality britského Guardianu či španělského El País Semanal spíše utopií.

To by nás ovšem v žádném případě nemělo odradit od snahy nekvalitním tiskovinám život znepříjemňovat a ty kvalitnější podpořit. Před revolucí v roce 1989 hlasovali lidé proti komunistické vládě nohama. Dnes jsou naše možnosti přeci jen větší. Hlasujeme předplatným, koupí, či i jen návštěvou www stránek novin. Dělejme tak prosím s rozmyslem a především s vědomím, že všechny čtyři naznačené hříchy českých novinářů je potřeba nekompromisně trestat.

Článek byl napsán pro Britské listy a Literární noviny.

Vytisknout