Poslední vrchol

13. 7. 2009 / Štěpán Steiger

Nakonec to možná není příliš důležité. Ale pokud šlo skutečně o to, aby byl svět vyveden z historické hospodářské krize a byl zachráněn před klimatickou katastrofou, pak byly tři dny v L'Aquile jediný malér. Neměly nic společného s vládou světa, který je ovladatelný, ale nezvládnutý.

Berlusconi dokázal učinit z vedoucích představitelů nejdůležitějších jak průmyslových tak rozvojových zemí statisty inscenace, jež odvádí pozornost od jeho zahradních "parties" a předstírá politickou moc.

Světu nedovedl summit G8 nic nabídnout. Závěry/doporučení o klimatických změnách jsou kapitulací -- jinak ničím víc. Co byste řekli alkoholikovi, jenž radostně slibuje, že nejpozději za 41 let bude zbaven svého návyku -- a přitom dopíjí láhev kořalky? Osm nejvýznamnějších průmyslových zemí se v L'Aquile nechovalo jinak. Do roku 2050 chtějí dosáhnout toho, že celosvětově poklesnou exhalace kysličníku uhličitého o polovinu a samy dokonce slibují pokles o 80%. Jenže si nestanovily žádný cíl krátko- či střednědobý -- a k dlouhodobému se dokonce nezavazují ani všechny.

Jiným příkladem je selhání osmičky pokud jde o pomoc Africe. Před čtyřmi lety slíbily na sumitu v Gleneagles, že do roku 2010 zdvojnásobí svou pomoc nejchudšímu kontinentu na ročních 50 miliard dolarů. V L'Aquile tento závazek potvrdily, třebaže většina z nich se dosud přislíbeným obnosům ani nepřiblížila. K tomu nutno dodat, že prosté opakování tohoto cíle se rovná výraznému snížení: dolar totiž od Gleneaglesu ztratil vůči euru sedminu své hodnoty. Afrika tak v globální hospodářské krizi ztrácí dvakrát, přímo a nepřímo.

Zato má teď G8 nový cíl: program pomoci pro zemědělce v chudých zemích jim má v příštích třech letech přinést 20 miliard dolarů. Nic proti tomu. Jenom vám napadne, že jen na záchranu jediného podniku, General Motors, mobilizovala americká vláda trojnásobek. Nebo že by pomoci nebylo zapotřebí, kdyby se svět shodl na obchodní dohodě. Dobrý úmysl byl v tom ohledu v L'Aquile znovu vyjádřen -- dosud ztroskotalo uskutečnění na národních zájmech jednotlivých zemí.

L'Aquila byla patrně posledním setkáním G8, jež si činilo nárok být summitem -- nejenom protokolárně, nýbrž i obsahově. Angela Merkelová jasně řekla, že považuje summit G8 za předběžný pohovor. Tento formát, jenž tak krásně začal v roce 1975 jako neformální světový hospodářský summit u krbu na zámku Rambouillet, zastaral. Jistou ironií je, že zrovna současná prekérní situace světové ekonomiky byla v L'Aquile takřka pominuta.

Ovšem nový, větší formát G20, jenž zahrnuje také rozvojové země, není o mnoho lepší. Po dvou prvních finančních summitech ve Washingtonu a v Londýně máme sice přehršli prohlášení o dobrých úmyslech, ale nic víc. G20 nemá žádnou legitimaci, ba ani předsedu -- nemůžete jim ani napsat. Takže už teď je na místě skepse vůči příštímu "vrcholu" v Pittsburghu. Někdo by sice mohl doufat, že dopadne lépe. Pravděpodobně však nelze pominout ani OSN ani Evropskou unii, navzdory jejich těžkopádnosti.

Pokud totiž věříte, že současný světosystém může být vylepšen -- zachráněn nemůže být v žádném případě -, když jeho problémy dávno přerostly nejenom možnosti jednotlivých zemí ("aktérů"), což každý uznává, nýbrž i schopnosti těch, kdo se domnívají, že je dokáží řešit.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 13.7. 2009