Potůčkův rozrytý mediální chlívek

23. 6. 2009 / Štěpán Kotrba

A pravdou je, že z rozhovoru vyplynulo, že se pokusím přesvědčit generálního ředitele, aby mu poskytl rozhovor. Protože on nerad rozhovory poskytuje, a já považuji za konflikt zájmů dělat rozhovor s člověkem, který je generálním ředitelem instituce, ve které jsem byl členem Rady. Tak jsem dohodil kolegovi téma o kterém nevěděl, a otevřel dveře do Kasíkova sekretariátu. Ani by mne nenapadlo, že bych si vymiňoval exkluzivitu. Proč také? Kdyby byl Kasík ješitný narcis, uspořádal by k deseti letům ve funkci párty a tiskovku. A protože ješitný narcis není, vědělo o jeho výročí jen několik pamětníků. Jedním nich se bez svého přičinění stal i redaktor serveru Digizone.

A dokonce jsem - na Potůčkovu žádost - s ním o posledních deseti letech rozhlasu - tak, jak jsem je viděl já - proklábosil u vína a pizzy celý večer. Ještě před tím, než se měl rozhovor uskutečnit. Každý víme, známe a do detailu umíme pouze něco. Já vím poměrně houby o satelitních anténách a set-top-boxech, jen povrchně se orientuji v permanentních změnách vlastníků licencí privátních médií a jejich personálních propletencích. Mnohá jména mi zůstala dodnes cizí. Ale zase vím ledacos o rozhlasové a televizní digitalizaci. O celoevropských koncepcích, které právě před deseti lety získávaly přesnější rozměr norem a směrnic EU, o zákonech a jejich nuancích, o možnostech, které se během let zavrhly a o vývoji, který se různými, mnohdy velmi klikatými cestičkami ubíral k tomu, že dnes máme tři multiplexy DVB-T, z toho jeden symbiotický a veřejnoprávní. Symbiotický proto, že na rozdíl od dvou zbývajících je v něm mimo České televize zahrnut i program Českého rozhlasu.

Považoval jsem totiž těch deset Kasíkových let v České rozhlasu tak trochu i za své výročí. Snad i proto, že jsem byl spoluautorem knihy 10 let v českých médiích. Proto, že jsem mohl být od samého počátku u toho, když se v prudkém rytmu měnil svět ctihodné instituce, jen o rok mladší než BBC, v moderní médium pro 21. století. Nejdříve jako spoluautor některých dílčích dokumentů Státní informační politiky a připomínek ke Koncepci přechodu na digitální vysílání, pak jako expert tehdejší Rady Českého rozhlasu pod vedením vynikajících profesionálů, rozhlasáka tělem i duší Richarda Seemanna a historika fotografie Pavla Scheuflera. Pro ně jsem zpracovával dva klíčové poziční dokumenty, určené tehdejší Radě ČRo. Posléze jsem působil jako najatý externí spolupracovník pro pilotní projekty digitálního světa v Českém rozhlase - jeho internetový portál a první streamové vysílání, pak i pro další projekty. A nakonec jako člen Rady, který si vzal na starost nejen média pro mladé, ale i digitalizaci a mediální legislativu s touto tematikou spojenou. Ano, k této roli patřilo vyjadřovat se k návrhům legislativy i k mediální politice jednotlivých politických stran. Vyjadřovat se na různých seminářích a konferencích, polemizovat, hádat se, lobbovat. Dnešní pozice pozorovatele a občasného glosátora dalšího digitálního vývoje v rozhlase je završením těch deseti let poměrně namáhavé práce desítek a někdy i stovek lidí, k níž jsem měl tu možnost i čest deset let přispívat já.

Štěpán Kotrba: Rozvoj informačních a komunikačních technologií na počátku třetího tisíciletí a změny v poslání média veřejné služby ZDE

Od samého počátku byl ovšem jedním z klíčových lidí, kteří digitalizaci rádia brali ne jako hrozbu pro své pohodlí, ale jako obrovskou a jedinečnou příležitost, generální ředitel Kasík. Dodnes vlastně ani nevím, proč už tehdy zaujal k novým technologiím tak vstřícný postoj. Jako muzikant měl právo na technologický konzervativismus - koncertní klavír také nenahradí elektrické piáno. Mohl tehdejší technologie v podobě, jak je používali všichni ostatní, šmahem odmítnout. A měl by z krátkodobého hlediska pravdu. Přesto už deset let tlačí nesmírně těžkopádnou, konzervativní káru rozhlasu pryč od osudu starožitností. K novým technologiím, novým způsobům vysílání, novým projektům, novým výzvám. K novým posluchačům. K nové muzice. Občas proti všem. Občas s nepochopením i svých blízkých spolupracovníků či za odporu některých zaměstnanců. Někdy v budoucnu, po skončení jeho druhého mandátu generálního ředitele, se ho na to budu muset zeptat... A snad tehdy si s Kasíkem udělám velký, 12 let bilancující rozhovor já, aniž bych to už vnímal jako nepřípadné.

Nicméně teď jsem si myslel, že kolegův server o mediální digitalizaci by neměl alespoň to desáté výročí propást. A proto jsem mu zavolal. Kupodivu to nevěděl... A opravdu zajásal. Pro Jana Potůčka je získat interview s šéfem veřejnoprávního rozhlasu totiž opravdu oříšek, jak sám přiznává. Tvrdý. K nerozlousknutí. Možná už ani neví, proč. Ale měl by vědět, že existují lidé, kteří mají sloní paměť a žurnalistické neserióznosti vnímají jako hlubokou osobní křivdu. Nezaviněnou. Tak nějak nemohou zapomenout.

Jenže já chci být vždy optimista a chci věřit, že lidé s věkem a zkušenostmi moudří. Jan Potůček prvotní odpor k veřejnoprávnímu rozhlasu v jednu chvíli změnil. To když z mnohých konfrontací ve Sněmovně i v médiích pochopil velmi dopodrobna, že ne všemu vládne a ne za vše může tudíž být zodpovědný generální ředitel a lidská blbost a zloba v politickém balení dokáže zahubit i dobrou myšlenku a může k tomu využít i křivá nařčení. Pak rozvaha není slabost, ale zodpovědnost. Každý máme právo na základě nových informací změnit svůj názor. A jen blbec jej nezmění. Já už Janu Potůčkovi tehdejší zaujaté názory odpustil. Tak mi nic nebránilo zvednout telefon.

Jan Potůček svůj rozhovor tentokrát prošvihl. Nechci spekulovat o důvodech. Nicméně mohu kategoricky vyloučit, že jsem inspiroval iDnes ke stejnému rozhovoru, což si Potůček myslí. Holt, někteří novináři si informace dokáží opatřit sami, aniž jim musí někdo napovídat, neztrácejí přehled ani čas a jednají. Rychle, pohotově. A uraženě nefňukají, jako Potůček, když si poprvé na svém serveru postěžoval, že iDnes a Lidovky už rozhovor s ředitelem udělaly, a zároveň zaspekuloval, že tato ředitelova vstřícnost je nějaká podezřelá...

Za vrchol neserióznosti považuji ovšem Potůčkovu malou mstu, když dnes tvrdí, že "Štěpán Kotrba, potažmo Václav Kasík, potřebovali před posledním jednáním Rady Českého rozhlasu zvednout hladinu veřejného mínění, nebo alespoň dát najevo, že mají dobré kontakty na novináře." Já zcela určitě nepotřebuji mít "dobré kontakty na Jan Potůčka". Ve víru ekonomické krize, kroků úřednické vlády, potažmo během dvoukolové volby generálního ředitele České televize je téma rozhlasu tématem mediálně "exotickým". Hladina veřejného mínění se určitě nezvedne, ať už nějaký rozhovor vyjde nebo ne. Digizone čte nějakých 2000 lidí denně, což není množství, které by vzedmulo hladinu veřejného mínění. Za úplně absurdní a ješitně sebechvalné pak lze pokládat tvrzení, že "rozhovor, který by vyšel až po zasedání rady, a ještě by v něm mohly padnout nepříjemné otázky, se jim nehodil do krámu. Zvlášť když web, na kterém měl vyjít, informuje nestranně." Pro mediální profesionály neexistuje nepříjemná otázka. Nicméně každé otázce se dostane takové odpovědi, jakou si zaslouží.

Nepochválí-li tě nikdo jiný, musíš se pochválit sám. Svou nestrannost si musí jako liška ocas chválit Potůček sám. Já jsem Jan Potůčka nepochválil už za spekulace, že "si Kasík není zcela jist setrváním ve funkci, o čemž svědčí neobvyklá vstřícnost generálního ředitele ČRo k novinářům". (Myšleno k těm dvěma, se kterými Kasík rozhovor udělal...., to aby bylo jasno). Sdělil jsem mu, že v tom případě já osobně, být náhodou na Kasíkově místě, bych vstřícný nebyl. Najust. Protože prasečí argumenty nemám rád. A položil jsem telefon.

Výsledek svého dalšího vyjednávání o rozhovoru s Václavem Kasíkem Potůček popsal. Jestli je to popis pravdivý a věrný, nebo ne, nevím. Nebyl jsem u toho. Zájem a odpovědnost za výsledek už měl pouze on sám. Ke cti mu ten popis moc neslouží. Jako ubrečená přehlídka ztraceného času je to dobrý. Některé čtenáře tím možná potěší... Ostatní zakroutí hlavou netušíc, proč to píše. Dlouhý seznam otázek, které si připravil způsobem, jakoby odpovědi už ani nepotřeboval, a "na které nám generální ředitel Českého rozhlasu neodpověděl", nejspíš bez odpovědí už zůstane. Pochybuji, že by měl Kasík nutkavou potřebu vyplňovat internetový kádrový dotazník... Vstřícnost - kteréhokoliv člověka, tedy i kteréhokoliv generálního ředitele - má své meze. Potůčkův dosavadní postup může být varováním i pro ostatní mediální ředitele, nejen ty veřejnoprávní před raketýringovými metodami. Zítra se to může stát i jim.

Někdo náhodou na nějakém serveru zveřejní nějaké otázky, které nepoložil, neb k tomu ani nedostal příležitost. To je totiž nová mediální kategorie. Tak zvaný "Potůčkův mediální chlívek".

Vytisknout