Harry Potter a Societas Jesu

10. 6. 2009 / Libor Martinek

S poměrně výraznou kritikou ságy o Harry Potterovi přišel polský jezuita Aleksander Posacki, SJ (zkratka SJ znamená Societas Jesu, Jezuitský řád neboli Tovaryšstvo Ježíšovo). Jeho názory ve formě hesla byly zveřejněny v pětidílné Encyklopedii "białych plam" ("Encyklopedii bílých míst"), která je vydávána od roku 2000 Polskim Wydawnictwem Encyklopedycznym (Polwen), dosud vyšlo pět dílů.

Následující řádky proto nechť slouží jako jiný pohled na Pottera, na onu -- řečeno slovy Mileny Šubrtové -- ponižovanou a odstrkovanou Popelku nebo Šípkovou Růženku "predestinovanou osudem k něčemu, co sama netuší a nedokáže zvrátit" (Ladění, 2008, č. 1, s. 9). Na některých místech příspěvku jsem názory polského kněze doplnil o pohledy vlastními, které uvádím v závorkách, aby nevznikl příliš černo-bílý obraz kritizovaného objektu. Nicméně, jak jsem u jezuitů nakoupil, tak prodávám.

Především je tu třeba vzít v úvahu skutečnost, že anglický název školy, do které dochází Potter, je Hogwart's School of Witchkraft and Wizardry, což je do češtiny překládáno jako Škola čar a kouzlení v Bradavicích. Ovšem v této instituci se žáci učí nikoli kouzlení, které je spojováno s nevinnými pohádkami a s metaforou kouzlení (Wizardry), ale skutečnému čarování (Witchkraft), tedy okultistickým technikám. Tady nejde jen o samotná slova z názvu, ale o techniky a praktiky, jimž se žáci učí. Po skončení studia by žáci tedy neměli být pouze kouzelníky (Malíková píše, že jde o školu pro kouzelníky, pozn. č. 24, s. 14), ale spíše černokněžníky. Pojem černokněžnictví je tedy výstižnější a odpovídá tomu, co církevní otcové (např. sv. Augustin) označovali za reálné čarování a magii.

Ve věku jedenácti let se sirotek Potter dozvídá, že je mágem, dokonce již známým a v esoterickém prostředí ceněným. Objevení magické moci ho oddělilo od jiných lidí. V Bradavicích studuje bílou magii, kouzelnické rituály a magické zasvěcení. Získané vědomosti mu slouží k zaklínání a kletbám, stejně jako je tomu ve skutečné magii, úspěchy ve škole jsou získávány neeticky a za cenu lži. Hrdinové knihy se často vyznačují zlostí, závistí, touhou po pomstě, jejich jazyk je proto často vulgární (šmejd, hnusný mudlovský otec), myšlení povrchní (pragmaticky orientované). Vystupují zde zmutovaná zvířata, například ropuchy, přitom jde o inverzi boží demiurgické moci, zde v rukou "profesora" Hagrida. Předmětem výuky v kouzelnické škole nejsou pravda, dobro a krása, ale jejich opak -- ošklivost, msta, lež a někdy krutost (bolestivé ubližování živým tvorům). Děti se neučí zeměpisu, matematice nebo logice, ale pěstování magických rostlin a tvorů, vynášení předpovědí a bílé magii. Kouzelnická škola v Bradavicích připomíná svou formou waldorfskou školu, ale založenou na neognostické ideologii, blízkou praktikám svobodných zednářů. Celkově vede sága o Potterovi k světonázorovému a ideologickému eklekticismu, ke zmatení hodnot.

Přívrženci Harryho Potera tvrdí, že magie je ve skutečnosti jen fikcí, že neexistuje, není nebezpečná, odráží jen kulturní tradice a lidské potřeby. Magie ve skutečnosti reálně existuje a je pověrou (idiolatrií), nikoli iracionálním, naivním předsudkem ve vztahu k fikčnímu světu. To, že nevěříme v magii nebo tvrzení, že sama Rowlingová v ni nevěří, ještě neznamená, že neexistuje nebezpečí vyplývající ze styku s ní. Jde o neviditelnou duchovní destrukci (hřích), dokonce o duchovní svádění (démonický svod), což zdůrazňuje tradice církve opírající se o Zjevení (např. Galatským 5, 20). V knihách o Harry Potterovi se od počátku nerozlišuje mezi kouzelným světem představivosti a skutečným světem magie. Tato myšlenková nedostatečnost a redukce umožňuje nedocenění nebezpečí okultismu a magie, která může zneužívat nedostatečnou informovanost čtenářů a diváků filmových verzí o jejich škodlivosti. Jak bílá, tak černá magie jsou satanským uměním, není pravdou, že by člověk pěstující jen bílou magii nemohl dojít k újmě. Nejde o nevinná kouzla ve stylu kouzelníka Harryho Houdiniho (1874-1926) nebo současného Davida Copperfielda. Proti rozvíjení paranormálních schopností se staví velká světová náboženství, neboť se obecně soudí, že to je výraz egocentrismu a nenormálního duchovního rozvoje člověka.

Na výtky, že se v románech o Potterovi objevuje příliš čar a kouzel, se obvykle odpovídá, že v pohádkách a v příbězích pro dospělé se objevují také. Na rozdíl od pohádek, pověstí a bajek, které zobrazují a obsahují archetypy lidské povahy, sága o Potterovi obsahuje zjednodušenou znakovou symboliku. Jde o svět plytké magie založený na zaklínání a kouzelnických fíglech ukazující spíše egocentrismus než hloubku a potenciál lidské přirozenosti. V pohádce, ať už lidové nebo umělé, se kouzla vyskytují v určitých přiměřených proporcích, s pedagogickým a morálním cílem více instrumentálně a jsou zásadně doménou zlých lidí. Čáry a kouzla nebývají v pohádce znázorněny příliš konkrétně a naturalisticky, většinou jsou ve formě onirického, snového podání. V Potterovi je magie v samém středu pozornosti, je prostředkem a způsobem hodnocení člověka. Jde o jakýsi recept na život. Pozitivní představení magie vychází obvykle z předpokladu, že satan není zlým, ale dobrým duchem. Pokud je ďábel dobrý, pak ovšem Bůh musí být buď zlý nebo alespoň nudný.

Rowlingová umísťuje realisticky a konkrétně vykreslený svět čarodějů, žijících úplně jiným způsobem než zbytek společnosti, hned vedle světa obyčejných lidí. Obyčejní lidé nejsou tedy hodni pozornosti, zájmu ani citu. Případně jsou nezajímaví nebo se k hlavnímu hrdinovi chovají nepěkně, ubližují mu. Z různých publikovaných životopisů a rozhovorů není těžké se domyslet, jaké komplexy si Rowlingová odnesla z domova a že se autorka skrze svého hrdinu snažila pomstít všem a za všechno. Výsledek četby a ztotožnění se s hrdinou a hrdiny může vést k pocitu výlučnosti, sektářství, zavržení vlastní rodiny, společnosti (a snadnému podlehnutí vábniček různých sekt typu Svatý Grál). Závažný se jeví zásah osob kouzelnického světa do reálného světa obyčejných lidí, například návštěva ministra kouzel u anglického ministerského předsedy vždy, když se odehrávalo něco důležitého, co zasahovalo do života běžných lidí. To je postoj podobný způsobům chování členů zednářské lóže.

Romány o Potterovi lze interpretovat jako pobídku až instruktáž k učení se a praktikování magie, která je jenom oděna do hávu atraktivního příběhu, jenž dává látce jakési rozhřešení. Není pochyb o tom, že jde o kalk či pastiš okultistických příruček a příběhů o kouzelnících. Na rozdíl od Goethova Fausta, kde se hrdinovi po podpisu smlouvy s ďáblem dostává nadpřirozených vědomostí, v Harry Potterovi se neupozorňuje na nebezpečí zakázané vědy, jež ohrožuje lidstvo, v tomto případě okultismus. Jde o AntiFausta smíšeného s narcismem, dětinskostí, nedospělostí, nemužností, dále s rozpadem rodiny, absencí otce, který by dítě učil realistickému pohledu na svět, respektování hranic života. Faustovský motiv u Thomase Manna nebo shakespearovský motiv hledání rady u čarodějnic v Macbethovi vede nakonec k porážce nebo morální prohře hrdiny, kdežto v Potterovi je tomu přesně naopak. (Také proto tvrdím, že třeba článek M. Vaňka Joanne Rowlingová: učitelka s talentem Shakespeara (Lidové noviny, příloha Pátek LN, 2002, č. 2, s. 26-31) je publicistickým blábolem).

Zmínil jsem hodnocení člověka v sáze o Potterovi. Svět je zde rozdělen na kouzelníky a mugly (angl. Muggles). Čarodějové jsou osoby nadané bohatou fantazií, kdežto muglové žádnou nemají, jsou tudíž lidmi druhé kategorie. Rodina, v níž byl vychováván Potter, je představena velmi negativně, navíc se protiví Harryho kouzelnickým schopnostem. Pěstouni jsou proto považováni za hlupáky a omezence. V křesťanském náboženství je ovšem zákaz pěstování okultismu objektivní a závažný. Podobnou karikaturu představuje rodina Dursleových, i když z jiného důvodu. Normální lidská "muglovská" rodina v románové sáze neexistuje. Kromě toho český překlad nebere v úvahu etymologii slova muggle. Ve slangové angličtině výrazy mug, muggins označují prosťáčka nebo hlupáka. Zdalipak Rowlingová tento výraz užila s vědomím jeho pejorativního vyznění?

V soudním procesu, v němž byla Rowlingová obviněna Nancy Stouferovou, že z jejího románu Legend of Rath and the Muggles (1984) přebrala jméno hlavního hrdiny (Larry Potter, který podobně jako Harry nosí kulaté brýle a má kudrnaté vlasy), mugly (pečovatelé o dva chlapce, kteří se s pomocí magie dostanou do země kouzel), a také podobnou fabuli (obdobné jsou dokonce ilustrace ke knihám), právníci Rowlingové argumentovali právě tím, že muggles je slovo, které se dá najít ve slovníku slangu. Tím však nepřímo podpořili negativní konotace spojené se slovem muggles, užitým Rowlingovou.

Existují publikované rozhovory s pedagogy, kteří poukazují na to, že pro mnohé čtenáře Herryho Pottera se stávají mugly rodiče, učitelé nebo někteří spolužáci. V sáze jsou sice čaroději malé děti, které postupně dorůstají v černokněžníky a pěstují všechny druhy okultismu, jako je magie (zaklínání), věštění (z fousů nebo pomocí numerologie), spiritismus (hovoří s duchy osob kteří zemřeli ve škole, například spolužáků). Tak či onak jde o média, která jsou zasvěcena Luciferovu světlu. Z hlediska Spásy jde o protikřesťanský postoj. Cílem satanovy svůdcovské strategie je, aby člověk těžce hřešil, aby ho zbavil naděje na spásu a změnil ho ve svůj obraz a podobenství. Je to boj mezi syny světla a syny temnoty, kteří se prohlásili za syny světla. Jde o válku mezi Kristem a antikristem, církví a necírkví. V Potterovi jsou černokněžníky podvedená média luciferského pseudosvětla disponující omezenou, dokonce zdánlivou mocí.

Dualismus ságy o Potterovi spočívá na gnostické a neodvratné podvojnosti dvou světů -- čarodějové jsou jakoby spaseni, muglové poníženi, což je evidentní inverzí křesťanského pojetí Spásy. Zaznamenání hodný je fakt, že se tak děje ve škole, která přece reprezentuje specifickou instituci, a v politice (Ministerstvo kouzel). Autorkou zakládaný negativní vztah k rodině, posléze k vlastní tradiční kultuře, ale i k Bohu Otci, podporuje nejen svévolný rozvoj dětské duše, ale ideálně odpovídá masonskému "iniciačnímu humanismu", odloučení dítěte od rodiny a křesťanské tradice, kterou by mu mohli zprostředkovat, a tím ho ochránit před mediumismem okultismu, před nímž církev varuje. Příprava dětí a mládeže na mediumistickou zkušenost je vedena a propagována různými směry New Age (vycházející ostatně ze zvyklostí svobodných zednářů), přitom jde o úplný protiklad křesťanské zkušenosti, dokonce přímo o transgresi Práva božího.

Zastánci románů Rowlingové také tvrdí, že i když se kniha dotýká témat spojených s magií, jde v ní hlavně o rozvoj fantazie čtenářů, nikoli o seznámení se s okultismem. Ve skutečnosti máme co do činění s fantazií jdoucí v určitých myšlenkových šablonách a v kolejích okultistických teorií. Magie je přece podřízena některým kosmologickým teoriím (v knize je propagována astrologie, byť jako horší druh magie), jejichž podřízením se může zablokovat právě svoboda fantazie. Dětský čtenář sice nemusí rozumět ideologii Harryho Pottera, ale kódy a specifické informace, které jsou v sáze ukryty, mohou po určité době vyvolat konkrétní postoje nebo způsoby chování. Je nepochybné, že se v románovém cyklu objevují filozofické nebo ideologické teze, které se například týkají smrti, čehož jsme se již dotkli v úvodu našeho textu. Ředitel kouzelnické školy Brumbál jako pozitivní a autoritativní hrdina prohlašuje, že smrt je pro dobře připravenou mysl jen dalším velkým dobrodružstvím.

Jiným ideologickým předpokladem Potterovské ságy je ontologický dualismus (zásada paralelnosti), známý zejména z hermetismu. Například o některých postavách je řečeno, že přešly na stranu temnoty. Samozřejmě to znamená, že lidé nejsou přirozeně dobří nebo zlí (Rowlingová má za to, že děti kazí jejich muglovští rodiče) a mohou si vybrat jednu nebo druhou stranu. Taková volba zmenšuje význam pojetí absolutního Dobra nebo Zla. To odpovídá nejen měkčí variantě manichejského dualismu, ale také taoistické filozofii yin-yang, která vychází z přesvědčení, že protiklady ve světě (dobro a zlo) jsou rovnocennými silami, které jsou jen zdánlivě protikladné, ale ve skutečnosti představují část celku a existují v neustálé fluktuaci a vzájemném průniku. Jednota protikladů je rovněž cílem duchovní tradice alchymie, jejíž symbolika je v těchto románech také přítomna (kámen mudrců). K zastření rozdílu mezi dobrem a zlem slouží rovněž holistická zásada, která hlásá, že mezi lidmi a věcmi existuje magická odpovědnost. Když si Harry vybírá kouzelnickou hůlku, má jich na výběr celou řadu, ale nakonec natrefí na tu správnou díky tomu, že nad ní cítí teplo na konci prstů. Hůlku si tedy nevybral chlapec, to ona si "vybrala" svého černokněžníka. Hůlka v okultismu slouží rovněž k vyvolávání zemřelých nebo zlých duchů.

Dalšími vazbami na satanistickou a okultisticko-démonologickou tradici je Harryho schopnost komunikovat se zvířaty. V ZOO hovoří s hadem, který je jednak symbolem satana v Bibli, ale v okultismu má specifický význam díky pokušení člověka iluzí magické božskosti (také u Rudolfa Steinera, esoterického, neognostického zakladatele tzv. antroposofie, čehosi na způsob filozofického směru a zároveň sekty, která nemá nic společného s křesťanstvím, dokonce vůči němu zajímá nepřátelský postoj a mj. hlásající, že člověk je sám Bohem, tudíž může spasit sám sebe). V kouzelnické škole v Bradavicích se jako poslů používá sov. Sova i had mohou být symboly moudrosti, ale ve středověké tradici sova měla čarodějnicím sloužit k vykonání zlých skutků. Dalším sémantickým vztahem k čarodějnictví je používání metly, na které se v Bradavicích létá, nejde tedy o směšné nebo nedůležité nářadí jako v obyčejném životě. Satanským znamením může být také jizva na Potterově čele, i když v románu je jí připisována pouze osobnostně identifikační funkce. Nicméně v Apokalypse je považována za znak v souvislosti se sluhy satana. V díle Harry Potter a Ohnivý pohár je v celku popsán obřad černé magie, který připomíná jednak satanistický rituál (odpouštění krve, čerpání síly z krve nepřítele nebo nevinného, což se vyskytuje při profanaci eucharistie nebo při skládání obětí Satanovi), jednak inverzi Eucharistie, akt zmrtvýchvstání (Voldemorta) nebo nového stvoření.

Při hledání kamene mudrců je pro Pottera důležité zrcadlo Erised (z angl. pozpátku desire). Jde tedy o krystalomantii (složenina dvou latinských slov -- křišťál a věštění) užívanou v okultismu a spiritismu k vyvolávání duchů zemřelých. Zkušenost s okultistickými vlastnostmi zrcadla je v románu spojena s hlubokým citovým pohnutím, neboť v zrcadle Harry spatřuje obraz svých rodičů.

Zastánci Harryho Pottera tvrdí, že v knize bojuje dobro se zlem a láska vítězí nad nenávistí. Magie, i kdyby nebyla nebezpečnou záležitostí, má přitom sloužit jenom k vyjádření těchto vznešených obsahů. Sága má tedy didakticko-výchovný charakter. Tomuto názoru odporuje všepřítomnost magie v knize, která je svým obsahem v protikladu nejen ke křesťanské etice, ale i k víře. I kdyby kniha měla vzbuzovat větší citlivost vůči problémům dobra a zla, látka, kterou autorka použila k probuzení fantazie nebo pro ilustraci určitých morálních tezí (vítězství dobra nad zlem, nebezpečí závislosti na penězích nebo nedostatek fantazie) je natolik samostatná, že může být nekontrolovatelná, začne žít svým vlastním životem a dožadovat se dalších stupňů iniciace. Dobro a zlo není totéž co bílá a černá magie. Ve světle různých exorcismů můžeme v bílé magii nejednou spatřovat druh černé magie, minimálně jako nebezpečnou praktiku, která vždy staví sama sebe do středu pozornosti. Bílou magii nelze ztotožňovat s dobrem. Ten, kdo chce zvítězit nad zlým mágem, musí se stát ještě hroznějším a vychytralejším než ten, koho ničí jeho vlastními zbraněmi. Bílá magie je vlastně černou magií užitou k obraně svých vlastních zájmů. V sáze se sice bojuje s černou magií, ale paradoxně se na ni upíná největší pozornost, zejména z důvodu boje s Voldemortem. Boj s černou magií je v kouzelnické škole vyučován až čtyřmi učiteli.

Děj všech knih ságy o Potterovi je založen na odhalování tajemství magie, která slouží podezřelému boji mágů. Vrcholem výuky v kouzelnické škole je vyslovování zaklínadel. Část z nich (kletby) má škodit, a proto patří, i kdyby byly užity na vlastní obranu, do černé magie. O zlu takového činu rozhoduje nejen jeho intence, ale i jeho struktura, cíl a okolnosti. Tyto kletby a zakletí nejsou jen fikcí, ale skutečně se objevují v magické praxi. Sv. Tomáš Akvinský je považuje za těžký hřích. V kouzelnické škole učí profesor Moody žáky kletbám Imperius, která postiženého člověka učiní podřízeným, a Crutiatus, způsobující nesmírnou bolest. Třetí, nejstrašnější, proti které není ochranná kletba, je Avada kedavra -- ta způsobuje okamžitou smrt. Podotkněme, že smrtelné kletby jsou uvedeny také v Satanské bibli Antona LaVeye. Harry Potter čtenáře nevede k empatii s tím, co je nedokonalé nebo zlé, ale k tomu, že před ohrožením se lze bránit vychytralostí a lží, odplácejíce tím samým, co používá útočník, v tomto případě černou magii.

Harry Potter je představen jako kladný hrdina, jako roztomilý a zábavný čaroděj, dokonce jako ušlechtilý hrdina podle mytologického vzoru, dokonce jako typ "spasitele". Humor v knihách Rowlingové je značně infantilní a nemorální, neboť je založený vesměs na zábavě vyplývající z ponížení a ubližování jiným. Humor je spojený s prvotním stadiem vývoje dítěte, jednoduchých, neušlechtilých, necivilizovaných a nevyzrálých reflexů. Odtud se bere zábava spočívající v neustálé provokaci, vtipech spočívajících na zesměšňování a ubližování neoblíbeným spolužákům, učitelům, domácím skřítkům, muglům apod. Harry Potter je jednou velkou oslavou lži. On a jeho spolužáci nejenže nemají výčitky svědomí, za lež nejsou nikdy trestáni, jde o prostředek, který jim umožňuje vyhnout se trestu, dokonce i tehdy, když překračují zásady obvyklé v jejich kouzelnickém světě. Nejen že je Potter pyšný, on je k pýše veden svým okolím. Povrchnost, nevyzrálost, sobeckost otevírají dveře dokořán magii a podporují ji. Aleksander Posacki upozorňuje, abychom si také povšimli skutečnosti, že Potter, přestože zdědil nemalý majetek, nikdy nikoho neobdaroval, ani k Vánocům, i když od každého ze svých přátel něco dostal. Nepomohl synovi svých muglovských opatrovníků, přestože u nich pobýval po celou dobu prázdnin a oni se o něj starali. (Ve 4. díle s názvem Ohnivý pohár přeci jen obdaroval dvojčata Weasleyovy. Harry jim daroval jim peníze, které vyhrál za získání ohnivého poháru. Také za tyto peníze prostřednictvím dvojčat daroval Ronovi slavnostní plášť, ve kterém šel poté Ron na školní ples. Ronovi koupil ve vlaku po cestě do Bradavic kouzelné bonbóny.)

Potter neučí čtenáře citlivosti a soucitu, ale odvracení se od toho, co ho nezajímá. Naopak nasakuje duchem resentimentu a touhou po pomstě. Za komplexy, skrývanými silou vůle, probleskuje potřeba jejich primitivního odreagování. Celý děj je konečně osnován na potřebě hrdiny vypořádat se s osobním nepřítelem. Individuální pokusy o mstu jsou kulminačním bodem jednotlivých dílů románového cyklu. Zásadním tématem ságy jsou vraždy a specifický kult smrti v závislosti na okultistické ideologii (jedna z kapitol 4. dílu obsahuje až čtyři vraždy). Satanismus rozhodně nehlásá, abychom při políčku nastavili i druhou tvář.

V pohanské mytologii, v jejímž jméně se někteří kritici Harryho Pottera odvolávají na obrození mýtického hrdiny, se děj rozvíjí podle určitého schématu: po narození bohatýra následuje útok na jeho život, on sám je vězněn s pomocí kouzel nebo ho vychovávají opatrovníci, po dosažení dospělosti bojuje o své království nebo o moc, při tom vítězí nad králem, drakem, obrem, příšerou apod. Mýtickému hrdinovi jde při válce se zlem o -- poněkud nadneseně řečeno -- záchranu světa. Potterovi nejde o spásu světa, ale o záchranu sebe sama, domnívá se Aleksander Posacki (je třeba dodat, že mu přitom šlo i o záchranu kouzelníků a muglů, kteří Voldemortovi překáželi, po tom co ovládl Ministerstvo kouzel a začal je prostřednictvím svých přívrženců zabíjet a zavírat do Askabanu). Černokněžníci z Harryho Pottera nejsou uzdraviteli nebo ochránci obyčejných lidí, nýbrž se od nich izolují a vyvyšují se nad ně. To vynikne ve srovnání s Tolkienovou ságou Pán prstenů, v níž nejmocnější čarodějové, elfové a vůdci lidí ochraňují národek hobbitů, jenž se jim pak odvděčí tam, kde jejich síla a moc již nesahá. Na rozdíl třeba od Goethova Fausta z románového cyklu o Potterovi také nevyplývá, jestli je láska mocnější než čáry. Hrdina nemusí na nic rezignovat, ničeho se vzdát, takže se tu nedějí zázraky vyplývající ze srdce a spojené s jeho přeměnou (jako je tomu u C. S. Lewise). Existují jenom čarodějské fígle.

Mýtus Harryho Pottera v žádném případě nepřipomíná Krista, jenž v sousedství mladého černokněžníka musí vypadat jako slabomyslný idiot, dokonce není ani humanistickým vzorem propagovaným v pohanských mýtech. A tak se musíme aspoň zamyslet nad tím, jestli fenomén Harryho Pottera jak z hlediska literárního, tak z hlediska myšlenkového, nereprezentuje bohaprázdnou slátaninu depresivně maniakální autorky, jejíž "dílo", propagované z komerčních důvodů zábavním průmyslem, neoliberály a proticírkevními kruhy, si opravdu zaslouží tolik pozornosti, kolik se mu dnes věnuje.

Vytisknout