Neonacismus s lidumilnou tváří?

1. 5. 2009 / Karel Dolejší

Militantní rasismus má v euroatlantickém prostoru dvě hlavní rodové linie. Na počátku té starší stály zbytky poražených vojsk americké Konfederace žijící v prostoru zdevastovaném totální válkou a v rámci "Rekonstrukce" spravovaném vojenskou diktaturou Severu. Dobře známou druhou linii založil antisemitský šovinismus zproletarizované střední třídy vydatně živený ekonomickou i politickou situací v meziválečném Německu diskriminovaném Versailleským systémem. Z první linie vzešel Ku Klux Klan, z druhé nacionální socialismus. Otcem obou byl resentiment poražených vůči vítězům odvedený v podobě agrese k bezbrannému. Tím bylo v prvním případě obyvatelstvo afrického původu, jehož sociální postavení tvořilo jedno z několika témat, kvůli nimž občanská válka v USA vypukla, ale samo se na jejím vzniku nepodílelo; postupem času na seznam přibyli židé, katolíci a odboráři. V druhém případě představovalo terč především obyvatelstvo židovského původu (či z tohoto původu podezřelé), dále Romové a ještě několik "sociálně nepřizpůsobivých" kategorií, jež všechny neměly se vznikem světové války nic společného. Obě linie militantního rasismu se zřejmě poprvé významně zkřížily a prolnuly těsně po II. světové válce v díle právního zástupce nacistů v Norimberském procesu, agenta StB, barového pianisty, gigola a kulturního rasisty Francise Parkera Jockeye. Oba směry však i poté ve svých společnostech představovaly nežádoucí názorové menšiny a během izolace nabyly charakteru politických sekt, jejichž esoterická ideologie je před veřejností v zásadě utajována, zatímco propaganda s charakteristickou účelovostí zcela pragmaticky experimentuje s účinky na veřejnost. K definitivnímu splynutí Ku Klux Klanu s neonacismem došlo podle mínění západních expertů v průběhu 80. let minulého století. Po studené válce pak v rámci snahy infiltrovat politické strany začal nový experiment - neonacismus s lidumilnou tváří, jehož cílem je implantovat do standardního politického systému "prověřené" kádry přijatelné pro širší veřejnost. Prototypem faceliftovaného neonacismu 90. let s významnými politickými úspěchy je David Duke. Budeme-li s ním zacházet stejně naivně jako Chamberlain s Hitlerem, dopadneme také velmi podobně. Své skutečné názory totiž prezentuje zřídka a spíše nedopatřením, zatímco veřejnosti říká to, o čem si myslí, že chce slyšet.

Zastavení první: Bushwakeři v prostěradlech

Zatímco řada respektabilních představitelů poražené Konfederace - těch, co oponovali především centralizaci Unie, jako vynikající generál Robert E. Lee - usilovala o usmíření s osvobozenými otroky, jiní se usmířit rozhodně nechtěli. Velitel jízdy, generál Nathan Bedford Forrest, se před válkou živil právě obchodem s lidmi - a když se dozvěděl o vzniku tajné organizace Ku Klux Klan (zkomolenina řeckého výrazu kyklos, kruh, plus výraz pro primární společenství převzatý ze skotské tradice), projevil zájem o vstup a brzy stanul v jejím čele. Tajná společnost adoptovala metody jižanských záškodníků, bushwakerů, a terorizovala propuštěné otroky i vůči Unii loajální Republikány.

Ve svých počátcích byl klan naprosto amorfní strukturou usilující sice o společný cíl - obnovení bělošské nadvlády - ale složenou z prapodivných, často vyloženě kriminálních elementů a používající teroristických metod. Byly zabity tisíce nově nezávislých černošských farmářů, teror obvykle zesiloval v době před volbami a cílem bylo ovlivnit jejich výsledky. V jistý okamžik politikové klan opustili, protože ho začali považovat za překážku ukončení vojenské správy. Po roce 1870 se klan v zásadě stal zástěrkou pro soukromě motivovanou majetkovou kriminalitu a vyřizování osobních účtů. V roce 1872 klan fakticky zanikl; o deset let později ústavní soud rozhodl, že se jednalo o protiústavní organizaci. Navzdory tomu KKK prožil revival během I. světové války, impulsem se stalo lynčování židovského továrníka Leo Franka v roce 1915. Ve 30. a 40. letech KKK v průmyslových městech usiloval o potlačení odborů, které v některých oborech fakticky nahradil. V roce 1944 však byla organizace opět zlikvidována, tentokrát prostřednictvím trestů za daňové úniky. Od té doby se členská základna scvrkla z několika set tisíc na několik tisíc členů různých skupinek bez jednotného vedení. Situace se členstvem se výrazně nezměnila ani v 50. - 70. letech, navzdory snaze vyhranit se proti hnutí za lidská práva a navzdory pokusům připoutat ke klanu pozornost vražednými útoky na občanskoprávní aktivisty. A to ještě bývaly doby, kdy až pětinu příslušníků klanu tvořili donašeči FBI.

V roce 1974 je na scéně poprvé vidět Davida Duka - účastní se útoků na školní autobusy svážející žactvo do desegregovaných škol. O pět let později, když už Duke klan opustil, byla při masakru demonstrantů svolaných komunisty do Greensboro zaznamenána první společná násilná akce KKK a Americké nacistické strany navazující na německou tradici. Pět dělníků bylo tehdy zastřeleno.

Zhruba od 80. let začaly různé skupinky KKK do značné míry srůstat s neonacistickými organizacemi, opouštět tradiční úbory a některé rituály a stále více se podobají skupinám nazi skinheads. Stále však v zásadě jde o tajnou společnost s tajnými pozdravy a uměle vytvořenou terminologií nesrozumitelnou outsiderům.

Zastavení druhé: "Křesťané" nenávidící bližního svého

Árijské národy jsou politickou odnoží sekty, která se sama nazývá Církev Ježíše Krista a má své centrum v Hayden Lake ve státě Idaho. Rasistické evangelium nazývané Křesťanská identita tvrdí, že Árijci jsou tím pravým vyvoleným národem; Židé jsou potomky Satanovými a "barevní" jsou zvířata. "Církev" uctívající "rotující kříž Vzkříšení" poskytla širší "teologický" základ pro integraci Ku Klux Klanu s neonacisty. Její sídlo v Hayden Lake se stalo centrem setkávání nejrůznějších ultrapravicových proudů, které paranoidní antisemitismus doplňovaly chiliasmem. Patrně právě zde se zrodila posedlost zkratkou ZOG (Zionist Ocupation Government, sionistická okupační vláda) používaná pro federální orgány ve Washingtonu. Při obhajobě Árijských národů proti obvinění z protivládního spiknutí (zahrnujícího vraždy a loupeže za účelem shromáždění finančních prostředků) se "proslavil" právník Kirk Lyons, budoucí celebrita amerických nácků. Týž Lyons, který později hájil "vědeckou studii" Freda Leuchtera, výrobce a dodavatele popravčího zařízení, provedenou za peníze kanadského nacisty Ernsta Zuendela v Osvětimi. Leuchterova zpráva postavená na rozboru několika hrstí půdy pochopitelně "zjistila", že žádné plynové komory neexistovaly. V kauze se opět setkáváme s Davidem Dukem, který Zuendela opakovaně obhajoval a po jeho uvěznění v Německu jej označil za "politického vězně".

Na hranicích Oklahomy a Arkansasu provozují vyznavači Křesťanské identity zařízení s názvem Elohim City; právě sem asi dva týdny před bombovým útokem v Oklahoma City volal pachatel činu Timothy McVeigh, který chtěl hovořit s šéfem ochranky Andreasem Strassmeierem. Do Elohim City také přijížděli někteří členové KKK, například Denis Mahon - člen oklahomské organizace, který provozoval "spanilé jízdy" po Německu, kde při společných obřadech s neonacisty zapaloval kříže, a později s nadšením přivítal oklahomský atentát. Elohim City fungovalo v 90. letech nejen jako centrum "náboženské" (fanatici Křesťanské identity tu "hovořili jazyky"), ale současně i jako centrum polovojenského výcviku pro řadu ultrapravicových organizací; výcvik vedl bývalý poručík Bundeswehru Strassmeier osobně.

Zastavení třetí: Hnědá lobby jako hobby

V roce 1957 založil burzián, pravicový aktivista a propagátor díla Francise Parkera Yockeye Willis Allison Carto organizaci s názvem Liberty Lobby. Cartovo vydavatelství Noontide Press zásobovalo zájemce výtisky Yockeyho Impéria, Protokoly sionských mudrců, týdeníkem Spotlight a dalšími podobnými tituly. Institut pro přezkoumání dějin, který Carto také založil, inicioval pokusy o revizi holocaustu a vydává revizionistický časopis Journal of Historical Review.

Od počátku 60. let Liberty Lobby skutečně lobbuje ve Washingtonu, většinou mezi zákonodárci z jižanských států. Extrémně antikomunistický Carto - propagátor estébáka Yockeye - získal podporu některých vysloužilých generálů a několika obchodníků. V roce 1964 lobby pracovala na prezidentské kampani Republikána Barryho Goldwatera a podařilo se jí zapsat se do povědomí veřejnosti. Jestliže je Křesťanská identita ideologickým krédem sjednocujícím různé skupiny americké krajní pravice, pak politické centrum představuje právě Liberty Lobby. Ale nejen to: Působí dokonce i v mezinárodním měřítku, nějaký čas například podporovala "vhodného" ruského kandidáta Vladimira Žirinovského. Valná část zásluh za rozjezd louisianské politické kariéry Davida Duka náleží právě této organizaci, která kandidáta významně finančně, organizačně i poradensky podporovala. Do té doby otevřeně neonacistický Duke přijímá taktickou zásadu, že přiznávat se k této orientaci je vlastně kontraproduktivní. "Zásadovému" Dukovi se s tímto přístupem postupně podařilo kandidovat za Demokraty, Cartovu Populist Party a nakonec za Republikány. Těm se za odvděčil tím, že pomohl neokonzervativní organizaci Christian Coalition televizního kazatele Pata Robertsona ovládnout louisianskou odbočku Republikánské strany...

Závěrem: Diskuse se sektami nikam nevedou

Britský politolog Roger Griffin tvrdí, že neonacismus je cosi jako virus - neustále se přizpůsobuje změnám v životním prostředí. Když jsme však u biologických metafor, je k tomu však ještě třeba dodat, že jde o virus s extrémně plastickým fenotypem, jehož genotyp zůstává neuvěřitelně rigidní. Kdykoliv vyjde najevo něco z náckovské esoterické nauky, je vidět, že změny jsou zpravidla kosmetické a dochází pouze k minimální variaci několika základních témat. Pružné změny se týkají politické taktiky, přístupu k sebeprezentaci a práce s médii.

Diskuse s nácky mají ve skutečnosti mnohem menší smysl než třeba debata s Vesmírnými lidmi o Aštaru Šeranovi. Kdo věří, že existuje cosi jako Aštar Šeran, ocitá se samozřejmě rázem v natolik odlišném světě než většina jeho spoluobčanů, že je opravdu těžké nacházet s ním dál společný jazyk. Zpravidla však své vlastní přesvědčení neskrývá a brzy víte, na čem jste. Ultrapravicové politické sekty takto jednoduše nepostupují, nemají ani v nejmenším v úmyslu vystavovat outsiderům něco jiného než to, co vytipovaly jako účinnou rétorickou munici. Stejným způsobem je vystavěn projev připravený k vystoupení Davida Duka na Univerzitě Karlově, jehož text se objevil na některých českých antisemitských serverech. Samozřejmě, že je plný líbivých frází o lidských právech, svobodě, pravdě; samozřejmě že odkazuje na Jana Husa. Faceliftovaný Dukův neonacismus, podobně jako Hitlerův nacismus v roce 1938, ani náhodou přímo neříká, co chce. Jeho "pravdy" jsou totiž navždy mimo diskusi a davu se nikdy nevystavují. Dav je tu od toho, aby byl sveden; a pokud si skutečně přeje být sveden, tak jej jistě také svést lze...

Vytisknout