Obamovo čtvrtletní vysvědčení v zahraničí

30. 4. 2009 / Daniel Veselý

Uplynulo čtvrt roku od triumfálního nástupu Baracka Obamy na prezidentský stolec Spojených států. Nechci psát o nenaplněných nadějích či částečně splněných slibech, o to se jistě vydatně postarají jiní komentátoři. Chci vynechat řeči o tom, že Obama nemůže vše splnit hned, že mu musíme nechat sdostatek času, jelikož čelí ekonomické krizi atd. Je třeba mu měřit stejně jako každému vrcholnému politikovi, který především nese největší zodpovědnost za činy své země, ať již jde o Spojené státy nebo Írán. Chceme po ostatních, aby dodržovali jakási pravidla v rámci práva "mezinárodního společenství", tj. zemí dodržujících lidská práva a vyzvedávajících svobodu slova, vyznání, jednání -- zemí požívajících veškerých výsad svobodného světa.

Chci se soustředit na kontroverzní aktivity nového prezidenta v zahraničí, jimž není v médiích dáván patřičný díl pozornosti. Za vážný zločin, jehož se Obamova administrativa dopustila, považuji eskalaci útoků bezpilotních letadel v pohraničních oblastech Afghánistánu a Pákistánu.

Tyto aktivity přímo souvisejí s novou doktrínou Af-Pak. Jak bychom kategorizovali útoky na suverénní země, jež nám nevyhlásily válku, při nichž by umírali především civilisté? Podle pákistánské vlády přišlo na pákistánské straně během šedesáti útoků od 29. ledna až do 8. dubna o život 537 civilistů. Pouze při desíti náletech přišli o život předáci Al-Kajdy ZDE . Připomínám, že pákistánská vláda je stále spojencem a příjemcem vojenské pomoci Spojených států, proč by tedy lhala? V normálně fungující demokratické společnosti by ale nálety na suverénní země byly náležitě potrestány, nehledě na prominentní a výsostné postavení pachatele.

Zkusme si představit, kdyby kupříkladu Ahmadinežád takto beztrestně útočil na suverénní Izrael nebo Chavez na svrchovanou Kolumbii. Perverzní představa, což?

Afghánistán hraje ústřední roli v Obamově válce proti terorismu. Tak jako měl předešlý americký prezident svou "surge" v Iráku, Obama má svoji v Afghánistánu v podobě navýšeného počtu vojáků až o 30 000. Někteří progresivní komentátoři jako Bill Fletcher jr. nebo Norman Solomon dokonce přirovnávají Obamovu válečnou eskalaci v této nešťastné zemi k vyhrocení války v Indočíně v polovině 60. let prezidentem Lyndonem Johnsonem. V Indočíně tato strategie vedla k velmi tragickým následkům. Podle průzkumů veřejného mínění dává 75% Afghánců přednost diplomatickému dialogu ohledně řešení problémů jejich země i se zástupci Talibanu. Velký sněm neboli loya jirga může být skutečným místem k řešení ožehavých témat ZDE . Avšak velkým problémem zůstává chladný kalkul US/NATO/ISAF mise v Afghánistánu, jež má zřejmě především utužit kontrolu nad strategickým umístěním země a ropnými trasami.

V případě sporu mezi Obamovou administrativou a Íránem můžeme vystopovat jisté odlehčení, i když tomu není tak dávno, kdy Obama tvrdil, že ohledně této kauzy jsou všechna řešení na stole (od diplomatického jednání po taktický nukleární útok). V půlce března označil prezident Írán za hrozbu pro Spojené státy, protože je stále nebezpečný, a prodloužil platnost sankcí uvalených na islámský stát o jeden rok ZDE. Agentura Reuters posléze informovala, že Barack Obama Íránu nabídl "nový začátek" a místo v mezinárodní komunitě, avšak s podmínkou, že tak nemůže být dosaženo "terorem zbraní" ZDE . Naznačil tak, že Írán nemůže vlastnit zbrojní potenciál, zatímco dobří hoši ano? Nynější šéfka americké diplomacie před časem v televizním výstupu Íránce varovala, že pokud budou v budoucnosti v pokušení zaútočit na Izrael, "byli bychom schopni je totálně vyhladit." ZDE.

Největší riziko ale spatřuji v extrémně pravicové izraelské vládě, která uvedla, že je schopna na Írán zaútočit bez vědomí Washingtonu. Obamova administrativa by i tak nesla lví podíl na možné agresi proti svrchovanému státu, neboť bez její vojenské pomoci by se k tomuto kroku Izrael těžko odhodlal. Ani Obamův přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu nedoznal větších změn od prázdných gest nepopulární Bushovy vlády. Gaza se stále nachází v obležení, ekonomika je v dezolátním stavu, obyvatelstvo frustrované a bez budoucnosti, přestože se četní státníci holedbali sumami, jimiž chtěli zničenou oblast postavit na nohy. Ve Východním Jeruzalémě a na Západním břehu se vesele pokračuje v ničení palestinského obydlí, majetku a záboru jejich půdy. Izraelská vláda již nahlas říká, že žádný palestinský stát se konat nebude, o statutu Jeruzaléma a osudu uprchlíků nemluvě. To vše proti mezinárodnímu právu a s finanční podporou Washingtonu.

Irák zůstává stále pod vojenskou botou Pentagonu navzdory Obamově slibu, že veškeré vojáky z Iráku stáhne do 30. června 2009. Investigativní novinář Dahr Jamail přichází poslední dobou s velice pesimistickými zprávami týkajícími se tamní bezpečnostní i ekonomické situace ZDE. Výrazně stouplo násilí mezi sunnitskými jednotkami Sahwa, které se rekrutovaly z bývalých bojovníků proti americké okupaci a které se měly zařadit do regulérní irácké armády, a vládními jednotkami. Boje zesílely poté, co irácký premiér Malikí nechal zavraždit lídry milice Sahwa, uvěznit řadové vojáky a začal ohrožovat jejich rodiny. Oběti násilností šly během několika dnů do stovek. Nezapomeňme, že podle principů aplikovaných při Norimberském tribunálu s nacistickými válečnými zločinci, které vítězové války přijali za závazné, je agresor a okupant zodpovědný za veškerá násilná úmrtí spojená s jím rozpoutaným násilím.

Američtí vojenští velitelé již dříve řekli, že jejich vojáci mohou v zemi zůstat 15 až 20 let. Ambasáda v Bagdádu a desítky vojenských základen Spojených států těžko ze země zmizí. Neexistuje rovněž plán pevného odsunu amerických kontraktorů, jichž v současné době na území Iráku operuje 200.000. Dohoda mezi americkou a iráckou vládou SOFA dává mimo jiné Spojeným státům právo prodloužit okupaci Iráku na neurčito. Okolo 50.000 amerických jednotek má v Iráku zůstat coby "reziduální síla". Takto si voliči prezidenta Obamy představovali ukončení nepopulární války? Není to jen pouhý, cynický výsměch?

Prezident Obama se nedávno těšil vřelému přijetí na summitu amerických států. Prezident si potřásl rukou s Bushovou Nemesis Hugo Chavezem i bolivijským prezidentem Evo Moralesem. Úsměv střídalo bratrské poklepávání po ramenou a další úsměv. Přes Obamovu vstřícnost a mediální vděk se na summitu nic převratného neuskutečnilo. Abych se přiznal, nepochopil jsem křečovitý optimismus prezidenta Chaveze a dalších v souvislosti s Obamovou přítomností na summitu, snad proto, že jde pořád o to samé. O moc a vliv.

Vytisknout