Ortenova těžítka

30. 4. 2009 / Josef Štochl

2) Je vskutku kouzelné, že recenzentka - již osobně neznám - ortenovské studie (a celého sborníku) z kongresu identifikovaného v předešlém odstavci dumá a tápe, odkud se v podnázvu mého příspěvku vzala "těžítka". Nezná totiž Ortenovu Druhou [elegii] (Orten 1995: 264-266)¹ /různočtení: týž 1994a: 248n/, jejíž mluvčí (svoje) "těžítka" apostrofuje ve třikrát zaznívajícím verši (nehledě na synonymní počátek této skladby, jenž zní "Vraťte se, věci, [...]", a na úpěnlivé apostrofy vyzývající k návratu jednotlivá "těžítka"):

"Těžítka moje, vraťte se mi zase."

Podtitul svého příspěvku jsem nepovažoval za nutné objasňovat, když auditorium tvořili účastníci světového kongresu literárněvědné bohemistiky. A do sborníku se začte - už z důvodů recepčních - sotvakdo jiný než ten, kdo erbovní verš "básníka, jemuž i Pánbůh závidí" (tak nějak o Jiřím Ortenovi Ivan Diviš), zná. Nechovám tak vysoké ambice, aby mi rozuměli i lidé typu autora knihy "Mé [...] bláboly". Ajvaj, jen v Praze dva paláce takřka plné literárních teoretiků..., chtělo by se parafrázovat (ale ovšem, s jistou - spíš drobnou - simplifikací) klasika.

Není tomu tedy tak, že by podnázev studie Josefa Štochla byl aluzí na Petra Kabeše, jak zní jedna z recenzentčiných interpretačních domněnek. Tento básník i jmenovaný teoretik citátem navazují mezitextový vztah - silnější než aluze - se skladbou Jiřího Ortena. Kabeš tak činí hned v nejexponovanějším paratextu (titul) /jakkoliv citování z Ortena je v díle, v jehož motu by mohl stát Borgesův výrok o jazyce jako systému citátů [výrok, jejž Kabeš ovšem taky cituje] - a umělecké dílo je, lotmanovsky vyjádřeno, kódující soustava, stejně jako jazyk -, ponecháváno stranou; sdostatek výmluvné jsou vzhledem ke vztahu Urbánek - Orten, pro sebepochopení obou, a zejména prvního z nich, předůležitému, opakované citáty ze Z. Urbánka, a to i z osobního kontaktu s ním/, byť i v mém metatextovém posttextu se citátu pretextového pojmenování dostalo prominentního umístění.

3) Nyní k otázce přiléhavosti podnázvu k tematice mého příspěvku. Vycházel jsem z předpokladu, že každému, kdo stejně jako jeho autor má univerzitní bohemistické literárněvědné vzdělání, je kladná odpověď na ni zřejmá. Pokusme se aspoň přiblížit k vyčerpávající artikulaci problematiky:

(Lyrický) hrdina Druhé [elegie] (dál: 2E, dalších osm Ortenových skladeb z cyklu Elegie /= E/ značeno analogicky, stejně postupuju u Rilkových Duinských elegií /= DE/) přivlastňuje těžítka sobě. Těžítka lyrického subjektu jsou i těžítky fikčního světa: "Persona sama [...] si vynucuje konstituci přiměřeného fikčního světa [...] Persona vylučuje ze sebe svůj svět, v zápase s ním konstituuje sebe i jeho. Tento svět je mentálním obrazem v duši lyrického subjektu, persony [...]" (Červenka 2005: 764; zvýraznil MČ). 2E je skladba pro poznání výstavby světa Ortenova díla mimořádně závažná. Proto "Těžítka SVĚTA díla Jiřího Ortena [...]" v podnázvu mého příspěvku (zvýraznění JŠ 2009).

Citujme V. víceveršovou celistvost 2E, celistvost z probíraného hlediska nejvýmluvnější:

Těžítka moje, vraťte se mi zase.
Jsem tolik lehký, teď, co ztratil jsem vás,
že malý vánek zemi odnáší mě,
že stačí povzdech, abych rozptýlil se
do nepozemské, nenebeské hudby,
že stačí pohyb kdesi za zrcadlem
a nejsem, padám, rozplývám se zcela.

(Orten 1995: 265)

Těžítka zabezpečují identitu, bytí [...] Bez nich "nejsem". Ztráta těchto bezpečných kotev subjektu Ortenova díla a světa tohoto díla (kotev, jež - příznačně pro oxymórickou stavbu světa Ortenovy tvorby - ovšem umožňují kladně hodnocené vznášení: loď prostě nejde ke dnu) pak paradoxně znamená drtivou tíhu (a ztrátu půdy pod nohama).

Uveďme výčet těžítek ve 2E výslovně pojmenovaných: (věci /není zcela jasné, zda pod toto idiolektové hyperonymum pro následující neživé [a vegetativní] útvary spadají ještě jiné "věci", popř. útvary/,) řeka, skála (ta jednoznačně v původní verzi v Červené knize, tam navíc dálka [Orten 1994a: 248]), strom, obora, zvěř, přítel, bratr, otec, země. Per analogiam má v této skladbě svoje těžítka i "Bůh" [...] Ztráta většiny těžítek souvisí s ovidiovským, vyhnaneckým aspektem Žíhané a Červené knihy - i samých Elegií (jež jsou součástí Červené) - a dalšími následky protižidovského apartheidu (zejména zákaz vstupu do parků, sadů a městských lesů a zákaz nočního vycházení). Kritik si povšiml této spojitosti, píše mj. o básníkově tematizování dálek a o tom, že "nejtklivěji" u Ortena zaznívají "verše o přírodě" (jbd 1958: 5).

Z Ortenových motivů, které cituju a parafrázuju v názvu svého kongresového příspěvku (je jich v zásadě pět), náleží v 2E mezi "věci"-"těžítka", jež jsou v citované exklamaci vyzývána "vraťte se mi zase", země (člen Ortenova tematického "pětizvuku" /= země, Bůh, smrt, matka, láska {vymezení této pětice doplněním a domyšlením Koňáka <b. d. [1948]> a pojednání o ní zejména in Štochl 2009}; in Štochl 2006, 2009 je konfrontován s frekvenčními slovníky Ortenova díla/, nejčetnější podstatné jméno v Ortenově poezii zpracované ve frekvenčním slovníku, z něhož čerpá Martin Holub [1999], i ve frekvenčním slovníku Balowského [2000: 51]): "Vrať se, vrať se, země!" Patří k paradoxní ontologii světa Ortenova díla, že toto těžítko, jehož fyzické síle (gravitaci) se v aktuálním světě žádné těleso nevyrovná, je POD i NAD subjektem: "[...] malý vánek zemi odnáší mě [...] nejsem, padám [...]" Dostáváme vzestup = pád, oxymórickou rovnici známou již z Rilka. V Jeremiášově pláči (Orten 1995: 197-203; dál též: JP /jde-li o skladbu Ortenovu, nikoli o stejnojmenný starozákonní nářek/) subjekt sám sebe se zemí ztotožňuje.

V doslovném chápání výrazu "těžítka" spočívá jedno z osudných recenzentčiných nepochopení: neporozumění podstatě idiolektu a faktické zanedbání distinkce mezi fikčním a "skutečným", aktuálním světem, zanedbání třetí a čtvrté vrstvy literárního díla, mluveno terminologií Ingardenovou (autorka uvízla v zajetí vrstvy druhé). Tento nedostatek je tím závažnější, že zákonitosti světa Ortenova díla se v mnohém zásadně rozcházejí se zákonitostmi světa aktuálního, že "oxymórický přístup ke skutečnosti a vlastně i k samému objevování" je "centrem" Ortenova "objevování" (Bauer 1997: 17).

K povaze tropu ovšem konkrétnost obrazu patří, takže při zkoumání, zda těžítko, anebo těžiště, nebo snad (ještě) něco jiného, musíme, pravda, původní význam brát v potaz. Činím tak v této studii výš i níž, ovšem polyaspektuálně (konkrétním dle Hegela prosvítají ideje), vícesměrně a vícerozměrně, pamětliv exklamací "[...] kdo Váhy rozhoupá [...] odkudsi, odnikud [...] až budem věčně spát / ve světle bez kahance?" (Orten 1995: 171), pamětliv stavby světa Ortenova díla, popsané v předcházejícím odstavci, světa plného kontrastů, protikladů, ba paradoxů až oxymór a významových chiazmů, světa podobajícího se někdy, vypůjčím-li si obraz z Ortenova JP, "roztočenému kolu".

Poslední a závěrečná lexikální jednotka (výš citovaného) V. nadveršového celku 2E (incipity a závěry takových celistvostí jsou jako význačný příspěvek k poznání Ortenovy poetiky poučné na rozloze celé skladby, podobně jako mluvní celky s příznakově a nemetricky položenými přízvuky) skýtají závažný námět: Nejsou těžítka zjednavateli celosti (jakkoliv adverbiále "zcela" by pak ve svém horizontálním [lineárním] kontextu znamenalo naprostou míru protikladu celosti), vlastnosti pro subjekt Ortenova díla - subjekt se sebepochopením padlého anděla ("co křídel chybí nám k rozletu anděla": 7E [Orten 1995: 280-282; citát na s. 280]²; srv. např. cyklus V mamince [tamtéž 75-79], Halasovu nénii) - klíčové? (ve veledůležité, rozsáhlé rané básni Noc s přestávkami "nejsem celý" [Orten 1992: 19-21, citát na s. 20]).

Bývalá milá, "věta lásky, rozlomena v půli" (2E), "tíží jenom ODDÁLENÍM" (ibid. [zvýraznil JŠ]). Obdobný výrok čteme už v zápise Věčný exodus (týž 1993a: 269n). Těžítkům mluvčí ostatně praví: "Těžké je nemít vás [...]" (2E).

V "Básni vůle" zaznívá emblematický rozkaz: "Celek stvoř sám!" (týž 1994a: 22). Subjekt, jehož schopnost vytvořit "celek" je implikována, byť je "rozšavlován", je zde stavěn do protikladu k jiným subjektům: jsou to "ty, kterými jsi nemilován" (tamtéž). Milující a tvorba (spolu)zajišťuje celost (milovaného) subjektu (mluvčí básně "U tebe teplo je..." [Orten 1995: 226] touží "být" [infinitiv v této básni mnohokrát opakovaný] bezpečně mrtev, což pro něho znamená "být [...] ÚPLNĚ a CELE" a "se SEBOU jen nevýslovně ležet" [všechna zvýraznění JŠ]). Je tedy láska (i o ní jako o součásti "pětizvuku" v příspěvku, jenž je jedním z předmětů recenze Kudlové, pojednávám), jež v logice 2E "tíží" jinak než "oddálením", těžítkem. Těžítkem odpoutaným od jiných subjektů je, viděli jsme před chvílí, dílo (tvůrce jím zajišťuje svoji celost obdobně jako s pomocí jiného těžítka, milující ženy {"Ó modrá kniho, když jsem se k tobě vracel, toužil jsem po tobě jako po milence." [Orten 1992: 200]}), strukturovaný "celek", blízký "temnému jasu zpěvu" z titulu mého příspěvku (v němž cituju Ortenovo příslušné oxymóron) [...]

Mluvčí 2E praví "těžítkům": "[...] věci, jež jste pomáhaly / nésti kříž dne [...]", tzn. nadlehčují, ale zároveň jsou DOBROU zátěží, neboť jejich oddálení dodává, vypůjčíme-li si označení od jiného klasika, "nesnesitelnou lehkost" (ne ovšem ve smyslu nezávaznosti či malé závaznosti neopakovatelného okamžiku) - a současně "tížíš jenom oddálením" ("To jsou ta těžítka, jež netíží [jako přítěž či srážející zátěž - JŠ], ale pomáhají [...]" [Mourková 1956/57: 74]) -, jež ohrožuje samu totožnost: "nejsem, padám, rozplývám se zcela".

Nejbezpečnějším celkem jsou ovšem lůno (v něm je "láska, ÚPLNÁ a PEVNÁ" [cyklus V mamince]) a "ÚPLNĚ a cele" pobývat ve "světlé jistotě" hrobové "hlíny" [Orten 1995: 106] (těžítka jsou věci "určité a PEVNÉ" [2E]) /všechna zdůraznění JŠ/.

"[...] těsně souvisí u Ortena motiv krásné rozkoše DĚTSTVÍ - principu nevinnosti i zrození vůbec - s motivem SMRTI, vyvolávaným záměrně již roku 1937. Neboť v projekci do ráje dětství i v konci života je právě pohlcen princip individuace, odlišení a tím i likvidováno osamocení, odcizení subjektu." (Sus 1968: 42; obě zvýraznění OS).

"[...] někdo [...] k sobě vezme si tě, / nejprve hlína [...]" (báseň Unikající [Orten 1995: 236n, citát na s. 236]). I ji subjekt Ortenova díla pojímá jako těžítko: "A já ó mrtví také tam [...] jenom vítr který po mně běhá / je jiný nežli váš [...] zde je mé VÍKO Ty je přivíráš / a ono stále nedoléhá" (Šeptáno [tamtéž: 42; zdůraznil JŠ]).

V matčině lůně "jsem v jase tvé lásky", dítě je totožné s matkou, toto zvláštní těžítko (dítě spočívá v matce "pod zemí očí" [oba citáty: V mamince]; "Pod zemí" se ostatně nazývá V. oddíl cyklu V mamince; země je v 2E jedním z těžítek) jej zcela obklopuje, ale i se s ním ztotožňuje, a hlavně - umožňuje plodu vznášet se [...] Mrtvý otec-b/Bůh ("Pád Boha" [7E])³ je těžítkem hlavně proto, že bezprostředně před třetím "Těžítka" se v 2E - v básni pozdější - praví: "[...] navrať se, otče, muži spravedlivý, / mým snům se navrať, ty, jenž snům jen žiješ." [...] Po své smrti se spolu s dalšími blízkými mrtvými stává součástí já: "[...] jsem stále plný / opustivšího, pranic nezmizelo [...]" (9E [Orten 1995: 288]). [...]

Kruh se uzavírá: Do Lůna se lze vrátit smrtí, kdy subjekt dokonale, bezpečně splývá i s hlínou, se zemí:

[...] v životě už není světa, lásky,

hvězd, vesmíru a růstu, matky, vlasti,

leč ve smrti.

(4E [Orten 1995: 272])

(Srv. s "Překrásný hrobe maminčina těla" [cyklus V mamince]; viz též Štochl 2006, 2009.)

Těžítka nejbytostněji prostupující subjekt (výš jsem, opíraje se o Červenkovy Fikční světy lyriky [2005], doložil, že těžítka subjektu jsou zároveň těžítky fikčního světa /můj kongresový příspěvek nepojednává tedy o "těžištích fikčního světa Ortenova", jak tvrdí recenzentka [svůj "objev" zvýrazňuje kurzívou]/) a nejbezpečněji zajišťující jeho celistvost: matčino lůno, zpěv-dílo, smrt a mrtví (ti ve světě Ortenova díla bytují v zemi; patří k nim mužská podoba [osoba] rodinného b/Boha, bezpečí je u něho v hrobě, nikoli v životním světě, z něho byl odňat). Složení této trojice je spjato s oidipovstvím, zvlášť když k jejímu druhému členu se vztahuje ono "Celek stvoř sám!" Jsou v ní zastoupeny čtyři z pěti tematických součástí názvu příspěvku (komplex SMRT, MRTVÍ pojí metonymický svazek se zemí a tmou, se "zemí Tmou" [JP]), jenž se stal jedním z předmětů recenze Kudlové, a čtyři členy pětizvuku (o četnosti "země" v Ortenově poezii jsem se již zmínil, nejfrekventovanějším substantivem ve výboru z deníků básnického bytí [Orten 1958] potom podle A. Horáčkové [1966] je "smrt").

Subjekt Ortenových deníků básnického bytí pojímá život jako knihu (Orten 1992: 95): já, nejen (ale i) jeho těžiště (jedině v tomto bodě je recenzentčina glosa, byť pramení z neznalosti, užitečná), se v sebepochopení tohoto subjektu ztotožňuje s tvorbou, případně je tvoření hlavním zdůvodněním a hlavní náplní jeho bytí.

Z uvedené trojice je v pozemském neprenatálním životě plně přítomen pouze komplex ZPĚV, DÍLO.

Strukturované dílo ("píseň; elegie" {1E [Orten 1995: 261-263; citát na s. 262]}) je zapotřebí stále dobývat, přemisťovat na/do sebe a udržovat (Halasova "bdělá vážnost nad přípravou slova", Ortenovo "přesný jako báseň"). Tak tvůrce dovede dostát Ortenovu citovanému imperativu "Celek stvoř sám!" Život básníka, uvedl jsem už, splývá u Ortena s knihou. Těžítko sroste se subjektem, víc: prostoupí jej, propálí se do něho, mezi oběma dochází k jakési látkové výměně. V básni "Co je to příroda" mrtvými "rozžhavena hoří duše" [Orten 1995: 245] (sebou)oslovovaného subjektu, jenž o těchto zemřelých zpívá - v jeho nitru/na jeho rtech je zpěv a v něm/na nich mrtví žijí: dvě z celistvost nejlíp zabezpečujících těžítek ("sláva [...] zemřelých [...] citlivá [...] jak píseň, jež se zpívá" {báseň Odnikud [tamt.: 170n, citát na s. 170]}) [...]

"Já"-"země Tma" v JP prohlašuje: "věřím v světlo své". V nitru země-"já" hoří blahodárný žár světla zpěvu a mrtvých, JASU jejich milosti, "světlé JiStoty [...] pod mramorovým TĚŽÍTKEM"⁴ (báseň Zem, říše otvorů [ibidem: 106]; všechna zvýraznění JŠ). Žhavý je střed země. Těžítko-smrt a mrtví se propálilo do středu já.

"U tebe TEPLO je," praví subjekt Ortenovy básně mrtvému otci: "mrtvých náruč přeLASKAvá" (báseň Elegie, sb. Ohnice [Orten 1995: 155]) /srv. hlavní téma mého kongresového příspěvku/ se přece rozevírá v "bohatství hlíny", které je v 1E juxtaponováno s "NÁRUČÍ Boha" "srdce" (lyrického) subjektu: NÁRUČ otce a NÁRUČ tohoto Boha k sobě mají nesmírně blízko. A "matčino vnitřní NÁRUČÍ": "[...] jsem v jase tvé lásky [...] Překrásný hrobe maminčina těla" [cyklus V mamince] (ve všech případech zvýraznil JŠ).

(Sebou)oslovované ty, subjekt blízký já, bude v básni Unikající, zmínil jsem se již, přijato "nejprve hlínou". Její NÁRUČ se rozevře bezpochyby ("Hrob je otevřený." [1E]). Přijetí tohoto metamorfozovaného "ty" stromem už tak jisté není: příslušné sdělení zahrnuje částici "snad", stejně jako metapoetická tematizace případného přijetí mrtvého básníka lidmi.

Úpěnlivě přivolávaná těžítka, konstatoval jsem výš, bezpečně ukotvují: sotvaco může takovým těžítkem být víc než NÁRUČ. V 1E není ještě uchystána "NÁRUČ" neživého substitutu Boha (z předchozího odstavce je zřejmé, že hlína zastává v Ortenově poezii rovněž funkci substitutu lásky) - výmluvná je poetická etymologie "BOHA-BOHAtství hlíny" -, namísto ní je, četli jsme, otevřena NÁRUČ jiná: "píseň; elegie". Má stejnou vlastnost, jakou mají mít další těžítka. Mluvčí praví o svém srdci, že "mimo [...] svět" (1E) tohoto srdce a mimo "píseň; elegii" je nikým/ničím nechtěné.

NÁRUČ(Í) - toť uvedená tři nejbezpečnější těžítka: "Bylo to tak prosté, zemříti / v matčině vnitřním NÁRUČÍ" (V mamince) /NÁRUČ[Í] je bytostný protiklad osamocení: vzpomeňme na výš citovaný postřeh Susův/. Ono "bohatství hlíny, NÁRUČ Boha jeho" = tatínkův-boží hrob plus další blízcí subjektu, kteří zesnuli (= "mrtvých NÁRUČ přelaskavá") /všechna zvýraznění JŠ/.

Bůh je ve světě zkoumaného díla paternalizován i maternalizován.

"[...] nad vodami vznášel se duch [...]" Tak stojí psáno v Genesis 1,2 (Starý zákon 1991: 21); v Beréšít byl "duch" původně - ženského rodu! Feminizmus se k tomuto faktu právem vrací se svým/svojí Bohem-Matkou. Katolicizmem byl tento židovstvím kanonizovaný mytém pochopen líp než protestantizmem: svědectvím je kult Panny Marie. Božská Trojice (resp. její Ortenova rozvilina) pak je analogií rodiny.

Matka se - vyjádřeno velmi pokulhávajícím obrazem - "vznáší" nad lůnem, Duch "nad vodami vznášel se". Lůno je takříkajíc v Matce-Duchu (srovnejme se souhvězdím Matek - "čisté jak důlek / svěcené ruky, to jasně třpytivé M" [Rilke 1999: 45; zvýraznil RMR]).

Matka-Duch, toť syntéza zdánlivě nepochopitelného souvýskytu andělského a rybího sebepochopení v subjektu Ortenova díla. Vzlet i ponor ostatně umožňují vznášet se [...]

-----

V první části mé knihy Svět díla Jiřího Ortena (Štochl 2009) se nalézá úsek o vztahu Ortenovy poetiky k zobrazovacím/vyjadřovacím/označovacím metodám. Konstatuju v něm - slovo do pranice - kubistické (resp. "interseccionistické") rysy [...] Jeden z kubistickému vidění nejbližších Ortenových textů je báseň Bouřka (Orten 1995: 222) s přízračnou scenérií, v níž subjekt díla rozlučuje soumeznosti, odlučuje proces (přesněji: akci) od předmětu, současnost se proměňuje v posloupnost ("mrtvé výsady" oslovovaných prométheovských vy jako by bylo možné restituovat), jsme konfrontováni s představovými chiazmy: "Sále, jak jsi plný stropu!" (= iniciální verš), sebepřipoutání "nespočetnou / mukou [!] k svému kořeni" = dobré vznášení za "potopy" (jak se této optice podobá chování těžítek v 2E!).

Kubizmus byl nad Ortenovým dílem zmíněn při charakterizaci několikaúhelné optiky v Ortenově experimentální próze (Kovářík 1997: 21).

Drtivá, dusivá tíha víka-"stropu", toť zátěž s hodnotou zcela protikladnou těžítkům. Antitěžítko. Způsobuje nedobré "víření". Vedle obrazu mikrosvěta, osobní katastrofy (působené "orlem vášně") jde v básni ovšem i o katastrofický obraz makrosvěta, a to o diagnózu i prognózu stavu zobrazovaného ("Zem se chystá na potopu [...] přišla doba víření [...]").

Chiazmy a rotace (už v 1E: "Děj bolesti [...] za počátkem / chtivě se vrací [...]") [...]

Rotací jsou plozeny nejen protilehlosti ("otočení o 180 stupňů"), jak jsme v 2E viděli u "těžítka" země (u něhož POD = NAD), ale i polohy "pootočené" takříkajíc o 90 stupňů:

Výpověď "tížíš jenom oddálením", zprvu vyhlížející jako klasické oxymóron, a jí inferovaný paradoxní fakt, že těžítka nadlehčují, je vysvětlitelná skrze logiku vah. Při komunikaci se jazýčky (takřka) dotýkají, komunikace je stykem promluvení a svým způsobem stykem mluvidel komunikantů. Připomeňme i úsloví: "Sdělená bolest - poloviční bolest." Při aplikaci na milostný vztah nabývá obraz vah až úsměvnou plastičnost, uzávorkované slovo o dvě věty výš by potom bylo zbytečné. Zjistili jsme nad 2E, že (intimně) milující bytost je těžítkem. Za její přítomnosti NAD = (S/polu/), VEDLE. Podobá se tedy toto těžítko závaží na vedlejší misce vah.

Subjekt Ortenova díla postavil srážející "tíhu" osamění proti objetí v básni Odpověď [Orten 1995: 43] (dění smyslu je v ní ale mnohem složitější [...]).

[...]

4) Recenzentce dělají starosti nesrozumitelné a nečeské (jak píše) formulace v příspěvcích Poročkinové a Grigorova. Sama recenzentka se však nevyhnula konstrukcím nesrozumitelným a chybným.

Příklady:

"Na její místo nastupuje dle Galmiche charakteristické nahrazení pochopení analogií [...]"

U posledního substantiva může jít jak o instrumentál singuláru, tak o genitiv pl. Syntaktická nejednoznačnost kráčí ruku v ruce s významovou.

Zeugma "[...] se věnují vlivu a příbuznosti mezi Holanovou tvorbou a díly cizích literatur [...]"

Konečně i ve zmínce o mém příspěvku recenzentka užívá matoucí slovosled a její sdělení "[...] není rozhodně objasněna." pak odporuje intenci jejího metatextu i poměrům v textu, jímž se tento metatext zabývá (namísto zamýšleného * [...] rozhodně není objasněna jako by se tvrdilo: * [...] je objasněna nerozhodně/nedostatečně).

5) Mé stanovisko k pojednané recenzi je konečné. Nevylučuju přetištění tohoto svého analyticko-polemického v(ý)stupu či segmentů z něho.

________

Poznámky

1) U Ortenových textů, z nichž cituju/o nichž se zmiňuju opakovaně, obvykle uvádím u první(ho) citátu/zmínky stránkový rozsah celého textu, u citátů/zmínek dalších jen název textu.

2) Mluvčí/pisatel této skladby vykazuje též mesianistické-kristovské a orfeovské rysy. K pretextové postavě Ježíše je v ní navazován kontroverzní mezitextový vztah: "a Boha opustiv".

3) J. Štochl (2009) pojednává o dílčí deifikaci otce a částečné paternalizaci Boha, aplikuje a rozvíjeje Nietzschovu (mrtvý Bůh) a Křížkové inspiraci.

4) Rýmuje se s veršem "zamčena v nitru svém" (!). Jak ilustrativní vertikálně-horizontální mikrokontext (koncept postuluje Josef Štochl [2004], s oporou o V. Turčányho [1965, 1966] a K. Hausenblase [1968]) k prostupování těžítka se subjektem!

PRAMENY

BIBLE

1991 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona /včetně deuterokanonických knih/ (Praha)

HALAS, František

1969 Krásné neštěstí (Praha)

1983 A co básník (Praha)

KABEŠ, Petr

2002 Těžítka, ta těžítka (Brno)

MÁCHA, Karel Hynek

1997 Básně (Praha)

MICHAE(/!JEN pro red.:/2 tečky/)LISOVÁ, Karin

1911 Nebezpečný věk. Dopisy a útržky z deníku (Praha)

NOVÝ

1991 "Nový zákon", in Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona /včetně deuterokanonických knih/ (Praha)

ORTEN, Jiří

1947 Dílo Jiřího Ortena. Poezie (Praha)

1958 Deníky Jiřího Ortena. Poezie - myšlenky - zápisky (Praha)

1964 Ohnice (Praha)

1966 Eta, Eta, žlutí ptáci (Liberec)

1967 Čemu se báseň říká (Praha)

1968 Převleky (Liberec)

1970 Verše (Praha)

1982 Sám u stmívání (Praha)

1985 Tisíc nahých trápení (Praha)

1987 Veliké stmívání (Praha)

1991 Citový průvodce po Kutné Hoře ve verších a fotografiích (Praha)

1992 Modrá kniha (Praha)

1993a Žíhaná kniha (Praha)

1993b Čechy za oknem smutných duší (Praha-Litomyšl)

1994a Červená kniha (Praha)

1994b Hrob nezavřel se (Praha)

1995 Knihy veršů (Praha)

1996a Hořký kruh. Korespondence s Věrou Fingerovou (Praha)

1996b "Z cyklu Nesmělá vůně", in V. Justl, R. Matys (ed.), Názvuky 3. Verše z autorské soutěže Ortenova Kutná Hora 1996 (b. m. [Kutná Hora]), s. 7-16

1997a Prózy I (Praha)

1997b "Z cyklu Nesmělá vůně", in L. Chytilová, R. Matys (ed.), Názvuky 4. Verše z autorské soutěže Ortenova Kutná Hora 1997 (b. m. [Kutná Hora]), s. 9-17

1998 "Z cyklu Kapky", in L. Chytilová, R. Matys (ed.), Názvuky 5. Verše z autorské soutěže Ortenova Kutná Hora (b. m. [Kutná Hora]), s. 7-13

1999 Prózy II (Praha)

1999a "Toník a Mařenka", in týž, Prózy II (Praha), s. 9-83

1999b "Eta, Eta, žlutí ptáci", in týž, Prózy II (Praha), s. 88-94

1999c "Malá víra", ibidem, s. 95-183

1999d I v blátě snít. První básně a prózy (Praha)

1999e "Z cyklu Osm básní", in L. Chytilová, R. Matys (ed.), Názvuky 6. Verše z autorské soutěže Ortenova Kutná Hora (b. m. [Kutná Hora]), s. 5-13

2000 "Z juvenilií", in L. Chytilová, R. Matys (ed.), Názvuky 7. Verše z autorské soutěže Ortenova Kutná Hora (b. m. [Kutná Hora]), s. 5-14

2002 Dramata. Recenze a vyznání. Články a reflexe (Praha-Litomyšl)

2006a Ohnice (Praha)

2006b Osud (Praha)

OVIDIUS, Publius Naso

1974 Proměny /Metamorphoses/ (Praha)

1985 Verše z vyhnanství (Praha)

RILKE, Rainer Maria

1955 "Duineser Elegien", in týž, Sämtliche Werke I (Wiesbaden), s. 683-726

1999 Elegie z Duina (Praha)

STARÝ

1991 "Starý zákon", in Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona /včetně deuterokanonických knih/ (Praha)

LITERATURA

BALOWSKI, Mieczysl(!JEN pro REDakci: tvrdé "l")aw

2000 Sl(!JEN pro RED: tvrdé l)owian(!s čárkou)skie paralele: Jiří Orten i Krzysztof Kamil Baczyn(!s čárkou)ski. Z zagadnien(!s čárkou) semantyki je(!=nosové e)zyka poetyckiego (Ostrava)

BAUER, Michal

1997 Interpretace Ortenovy poezie českou literární kritikou 40. a 50. let (Praha)

BEDNÁŘ, Kamil

1965 "O odkaz Jiřího Ortena", Plamen 7, 1965, č. 3, s. 121-122

ČERVENKA, Miroslav

2005 "Fikční světy lyriky", in M. Červenka a kolektiv, Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století (Praha), s. 711-783

DEMETZ, Peter

2006 "Jiří Orten und Rainer Maria Rilke", in týž, Böhmen böhmisch. Essays (Wien), s. 115-131

DIVIŠ, Ivan

1994 Teorie spolehlivosti (Praha)

FÄRBER, Vratislav (ed.)

2006 Vladimír Holan a jeho souputníci. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky Hodnoty a hranice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě. Svazek 2 (Praha)

HAUSENBLAS, Karel

1968 "Sémantické kontexty v básnickém díle", in J. Levý, K. Palas (ed.), Teorie verše II (Brno), s. 27-38

HOLUB, Martin

1999 Básnický svět Jiřího Ortena (Komentář k frekvenčnímu slovníku), písemná [seminární] práce z české literatury (Praha)

HORÁČKOVÁ, Azalka

1966 Rozbor poetiky Jiřího Ortena, diplomová práce (b. m. [Liberec])

jbd

1958 "Intimní tvář Jiřího Ortena. Výbor z deníku předčasně zahynulého básníka", Lidová demokracie, 1958, 9. III., s. 5

KOŇÁK, Zdeněk

b. d. [1948] Jiří Orten, život a básnické dílo, disertační práce (Praha)

KOTÁL, Pavel

1988 Odraz doby v poezii Jiřího Ortena (Od 15. března 1939 do 30. srpna 1941), diplomová práce (Praha)

KOVÁŘÍK, Mirek

1997 "Jiří Orten: První prózy", Tvar 8, 1997, č. 16, s. 21

KOŽMÍN, Zdeněk

1995 "Čas a prostor v Ortenově poezii", in týž, Studie a kritiky (Praha), s. 486-494

KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút

1994 "Nad Knihami Jiřího Ortena", in J. Orten, Červená kniha (Praha), s. 282-321

MOURKOVÁ, Jarmila

1956/57 "Bloudění české poezie?", Květen 2, 1956/57, s. 70-74

PREISNER, Rio

2003 Když myslím na Evropu /I/ (Praha)

2003a "Rainer Maria Rilke", in R. Preisner, Když myslím na Evropu /I/ (Praha), s. 169-183

2003b "Filosofická kritika Rilkovy poezie v díle Hanse Urse von Balthasara, Romana Guardiniho a Gustava Siewertha", ibid., s. 335-390

SUS, Oleg

1968 "Orten klíčový", Dialog 1968, č. 5, s. 42

ŠTOCHL, Josef

1997 Verš Ortenovy Čítanky jaro, diplomová práce (Praha)

1998 "Ortenova Čítanka jaro: postoj subjektu díla a styl", Svět literatury, 1998, č. 16, s. 48-59

2004 Mezi hláskovou instrumentací a rýmem /Se zaměřením na Rilkovy Duinské elegie a pozdní tvorbu Vladimíra Holana/ (Praha 2004)

2006 ",Nejprve hlína' aneb ,Zářivý Bůh', ,země Tma' a temný jas zpěvu. Těžítka světa díla Jiřího Ortena a jeho čtyřstopý jamb", in V. Färber (ed.), Vladimír Holan a jeho souputníci. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky Hodnoty a hranice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě. Svazek 2 (Praha), s. 40-50

2009 v tisku Svět díla Jiřího Ortena

TURČÁNY, Viliam

1965 "Rým a metafora", Litteraria 8, 1965, s. 76-155

1966 "Zamečanija po voprosu vzaimosvjazej različnych elementov poetičeskogo proizvedenija", in J. Levý [ed.], Teorie verše I (Brno), s. 143-151

VAŇKOVÁ, Irena

2006 ",Ó vidět lidský hlas...' Hlas, řeč, zpěv a křik v poezii Vladimíra Holana", in V. Färber (ed.), Vladimír Holan a jeho souputníci. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky Hodnoty a hranice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě. Svazek 2 (Praha), s. 259-271

Vytisknout