Jiří Paroubek

Ať promluví, nebo ať mlčí na věky

30. 4. 2009 / Štěpán Kotrba

Je dobře známo, že Jiří Paroubek nevynechá jedinou příležitost, aby se svezl na populistické vlně. Tak tomu bylo i v těchto dnech, když oznámil, že je nutné snížit nemravné platy manažerů státních či polostátních firem. Což o to, platy jsou to opravdu nemravné. Jen by bylo dobré také říci, odkud se vzaly. Ony nespadly z nebe, ani se nezrodily ze vzduchoprázdna.

Jen je potřeba si vzpomenout, jak to bylo a zalistovat dobovým tiskem. Manažerské platy se „utrhly“ v letech 1999 – 2002, když najednou vyrostly do milionových hodnot. A to bylo za vlády sociálních demokratů - na ministerstvu financí či v tehdejším Fondu národního majetku.

Podle vyprávění některých pamětníků to začalo v tehdy velkých firmách připravujících se na privatizaci - v Komerční bance a v Českém Telecomu. Do Komerční banky tehdy přišel „nejlepší bankéř ve střední Evropě“. Byl skutečně velmi úspěšný - po nástupu Francouzů byl okamžitě odejit, pak ještě dokázal zkrachovat v další bance, ale to se stává...

Ovšem právě v této době se tam vymyslely ony akciové motivační programy, které znamenaly, že do odměny manažerům se promítl růst ceny akcií – prý to oni mohli ovlivnit. Možná by bylo dobré, kdyby si na to dnešní lídr eurokandidátky socdem Jiří Havel vzpomněl.

Odtud pak pramení současné stamilionové odměny pro manažery ČEZu apod., protože na tom byl ten systém postaven a přenesl se do dalších firem. Jen tak mimochodem – on není žádný velký rozdíl mezi manažery amerických fondů, kteří si shrábli horentní sumy na odměnách a pak je za to američtí politici odsuzovali a donutili je alespoň část jich vrátit – a současným vedením ČEZu. Současná cena akcií ČEZu je také poloviční oproti minulému roku – a kdo za to může dnes a kdo za to mohl, když cena rostla v minulém roce? Loni to byl úspěch manažerů a letos je to zase úspěch?

Už tehdy bylo vyplácení těchto odměn problémem. Když Miloš Zeman zjistil, že státní zaměstnanci zastupující stát v dozorčích radách berou odměny v řádu desítek tisíc, nechal připravit zákon, který to zakazoval. Jenže tehdejší zákonodárci zapomněli, že akciový motivační program umožňuje vyplácet řádově mnohem větší odměny – a při prodeji akcií je výnos z jejich prodeje nezdaněn. Tak o co nakonec šlo...

Jiří Paroubek má podle všeho jen dvě možnosti. Buď, ať řekne národu, jak to bylo a někteří jeho spolupracovníci se omluví za manažerské selhání. Anebo..... ať mlčí. Na věky.

První máj je svátek práce, ne vexlu.

Tisková zpráva předsedy ČSSD Jiřího Paroubka

Mé včerejší prohlášení o tom, že budu po premiéru J. Fischerovi požadovat, aby jednotliví ministři navrhli výrazné redukce platů a výhod manažerů státních a polostátních firem, vyvolala v pravicových médiích doslova nenávistnou bouři vůči mně samému a mým spolupracovníkům. Jsem proto rád, že v těchto dnech s podobnou iniciativou jako já přichází také Evropská komise.

Novináři dnes bombardovali například mého spolupracovníka Jaroslava Tvrdíka se zájmem zjistit, jaký byl jeho plat v době, když šéfoval Českým aeroliniím (ČSA). Dovolím si připomenout, že Jaroslav Tvrdík stál v čele tohoto státního podniku v době, kdy naše ekonomika nebyla zatížená dopady celosvětové hospodářské krize. Jeho plat v ČSA nedosahoval ani zdaleka částek, o kterých se dnes v některých médiích píše v souvislosti například s ředitelem Českých drah, naopak byl mnohonásobně nižší. Není to však poprvé, kdy byl Jaroslav Tvrdík na svůj plat z doby svého působení v ČSA dotazován. Jeho výše je tak v médiích lehce dohledatelná.

Nebyli by to snad ani čeští novináři, kdyby ve svých mediálních výstupech opět opakovali můj výrok z jedné z tiskových konferencí, kdy jsem o svém platu hovořil. Od té doby se má finanční situace nezměnila. Stále pobírám v rámci svého poslaneckého mandátu jeden z nejnižších platů z celé Poslanecké sněmovny a připomínám, že za svou práci předsedy ČSSD, což obnáší nejméně 200 pracovních hodin měsíčně, nepobírám ANI korunu. Jinak řečeno, v ČSSD nepobírám žádný plat.

Podle informací novin berou vrcholoví manažeři některých státních podniků měsíčně částky převyšující půl milionu korun. Aniž bych chtěl být ironický, zeptám se: Kdo z NÁS to má?

Proto jednoznačně opakuji, že budu od vlády nestranických odborníků Jana Fischera požadovat, aby jednotliví ministři, kterých se problematika přemrštěných manažerských platů týká, navrhli řešení v podobě výrazné redukce nejen platů, ale také výhod manažerů státních a polostátních firem tak, aby odpovídaly ekonomické realitě, ve které se nyní náš stát nachází.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 30.4. 2009