9. 3. 2009
O rovnoprávnosti a o měření stejnou mírou, neboli růže pro každou ženuDen žen ovšem není jen den prodavaček květin. Měl by to být den, kdy lidé myslí na rovnoprávnost mužů a žen. Společenská rovnoprávnost pohlaví by měla být spojena se zásadou, že se oběma pohlavím měří v každodenním společenském životě stejnou měrou. To je ale zatím aspoň v Německu dosud nesplněným snem osvícenců... |
Titul článku Anny Čurdové k MDŽ 'Růže pro ... každou ženu?' mi nepřipomněl jen fikaného šéfa nějaké hamburské firmy, ale také ženu, která kdysi bojovala za rovnoprávnost žen. Ten můž byl speditérem a šéfem malého podniku, v němž se ráno nevědělo, jak dlouho se večer musí pracovat. Aby tenhle problém šéf aspoň nějak zmírnil, každé ráno podaroval své zaměstnance jednou krásnou růží. Ta mladá žena, který mi tohle kdysi vypravovala, měla toho svého tak ohleduplného a šarmantního šéfa nesmírně ráda a vůbec nechtěla věřit, proč tu růži každý den dostává... Olympe de Gouges ovšem s tímto případem neměla nic společného. To byla žena, známá svým bojem za rovnoprávnost žen. R. 1791 napsala "Deklaraci práv ženy a občanky". Žádala, aby ženy nebyly rovnoprávné s muži jen na popravišti, ale také na řečnické tribuně. Byla za své příliš revoluční myšlenky sťata gilotinou trochu podrobněji německy ZDE Politická rovnoprávnost žen už asi není v Německu takovým problémem. Každodenní jednání s nimi hlavně v pracovním procesu je ale bohužel ještě stejně dost často v rozporu s právními ideály. O diskriminaci se v té souvislosti ani dost často nemluví, ačkoliv o ni jde. Na to, jak by se tato žalostná situace v každodenním životě dala změnit, přišla podle mého rakouská ministryně pro ženy a státní úřednice Gabriele Heinisch-Hosek. Ta navrhla, že by firmy měly zveřejnit, co jejich individuální pracovníci vydělávají, a to včetně všech přídavků a prémií. Darování růží, proč ne. Přimluvit se za nějaké řešení, to je taky hezké, opravdu změnit se tím dá ale jen málo. Naštěstí už dnes bojovníci za rovnoprávnost žen a za rovnocenné zacházení s nimi už dnes alespoň v Evropě nekončí pod gilotinou. Proto by ženy měly výrazněji tematizovat své oprávněné požadavky. Někteří muž iby je možná dokonce v tom i podpořili. Bez nátlaku a opravdu citelného pokutování diskriminace se rovnoprávnost žen v každodenním životě nedá uskutečnit. Nebo si myslíte, že by to přece jen šlo? |