Poezie / Čas kočárů a lamp. Básně Kamila Bednáře (1912-1973) jsem měl vždy neurčitým způsobem rád. Četl jsem si jeho verše v těch starých časopisech již jako gymnaziální student, hned vedle veršů Josefa Kainara, Ivana Blatného nebo vůbec nejraději Rainera Maria Rilkeho. Nikdy jsem se ale nedostal k tomu, abych si přečetl celou sbírku. Až právě uplynulý týden: Čas kočárů a lamp (Čsl. spisovatel, Praha 1963) na mne vypadl v Antikvariátu v Bělehradské doslova z police.

Modrá obálka s kresbou Kamila Lhotáka a několik pozoruhodných údajů antiknižních: místopisně kdysi v knihovně Ústředního domu čs. armády pod pořadovým číslem: 28152/63, zn.: D 8315a, prošla dvojí revizi R 82 a R 95, až ji nemilosrdné razítko bez přesnějšího data označilo červeně jako: VYŘAZENO. Ach, vyřazená kniho básní! Koupil jsem si ji nostalgicky za pouhých 40 korun českých. Má trochu zašpiněný obal, zadní část je poněkud natržena. Sbírka, vydaná jako 217. v edici České básně (řízené ediční radou, jmenovitě: Miroslav Florian, Jiří Fried, František Hrubín, A. M. Píša a Vilém Závada) byla založena na straně 59. Až později při četbě jsem pochopil proč. Otevřel jsem ji na straně 76: „Čase kočárů a lamp / sbohem! Vidím tě očima blankytu nebe, / blankytu bledě modrých vazeb / svazečků Ottovy Světové knihovny.“ Nemohl jsem tu knihu nekoupit...

Je to nostalgická kniha básní, a není jen oslavou „starého dobrého Rakouska“, i když to tak na chvíli vypadá, když tu čteme: „V těch lucernách / žlutým leskem do černé noci / svítí ještě Rakousko-Uhersko, / do tmy rozvinuje / svůj černožlutý prapor / A já je miluji.“ Je to především sbírka o dětství a válce – proto možná se kdysi stala součástí vojenské knihovny, a poslední čtenář záložku nechal na básni: XV Zajatci (chce se mi to tak pietně nechat). „Šel jsem s nimi / Padal jsem s nimi / Vracel jsem se s nimi / Zůstával jsem ležet s nimi / Snad ve mně je pohřben / ten skutečný neznámý vojín.“ Kdo nebyl na vojně, možná se ho ty verše nedotknou, stejně jako verše písničkáře Karla Kryla k témuž tématu.

doplňující údaje na stránkách Národní knihovny ZDE

Výročí / Karel Kryl. Každý slova jeho písní zná: Karel Kryl (1944-1994) byl a zůstává mezigeneračním písničkářem. Bylo tomu minulé úterý patnáct let, co zemřel. Mohl jsem klidně začít tento bloc-notes jeho texty, neboť se rovnou měrou vztahují k nostalgii i vojně. Ale zdá se mi to trochu snadné, jsou k této věci mnohem povolanější; ale nikdy nezapomenu, jak jsem se jeho verše učil nazpaměť a znám je dodnes. Takové písně se nezapomínají, nikdy se nezapomínají. Dokázal v nich vyjádřit beznaděj, zoufalství, bolest – snad nejvíce té jedné generace, která viděla přijíždět do svých měst ruské tanky.

Ale i když mne v té době byly pouhé tři roky, také v mém mládí jsem si jeho písně zpíval: třeba na nádraží v Ostravě-Porubě, Vyškově nebo u dělostřeleckého pluku kasáren v Českých Budějovicích. Nikdy nezapomenu na onen teskný smutek v očích tolika mých kamarádů, kteří jeho písně zpívali doslova jako své hymny. Nikoliv jako generační výpovědi, ale jako hymny vlastního lidského osudu. Vzdor, ale i neporažený odpor jeho písní dozníval dlouho, a věřím, že stále tak nějak zní, vlastně pořád. Vždy jsem si myslel, že Karel Kryl byl zpěvákem mužským a pro muže, až mne hned několik žen překvapilo, že i ony ho znaly, a nazpaměť. Hrdost, to je patrně to správné slovo. Byly na něj hrdé jako na muže, který se nepoddal, a zůstal tu stát, v paměti, v bolestné vzpomínce na časy minulé i ty současné. Povolanější již minulý týden vyjádřili jeho význam, mne tu v této rubrice, vyhrazené tentokrát namnoze nostalgii, nepřísluší zabývat se jím více. Morituri te salutant...

O památku jeho a jeho odkazu se snaží pečovat například Klub Karla Kryla ZDE

Diskuse / Tichá válka o přežití. Občas si zapnu rádio ČRo6, abych si připomenul tu zvláštní frekvenci, která se občas pokouší vést diskuse i k aktuálním tématům. Přepadá mne při nich vždy nostalgie: nejen nad tím, jak jsou diskuse vedeny, ale často i nad postoji, které jednotliví hosté zaujímají. Nejinak tomu je i u diskuse s názvem Aréna, který moderuje každou středu Markéta Ševčíková. Diskuse se minulou středu týkala grantové podpory literárním časopisům. Podtitul ta diskuse měla příznačný: Tichá válka o přežití.

Pro čtenáře, které to téma nesledují, to možná je nové téma. Psala o tom už dříve ostatně různá jiná média, a v kostce se jedná o následující: jak být kvalitní a zároveň se uživit? Těžké: zvláště proto, že se časopisy obracejí k elitním čtenářům, jak sami prozrazují, takže by se dalo očekávat, že je elita bude také podporovat. To se ale neděje, a tak se jejich zástupci obracejí ke spásným grantům, které má pod sebou ministerstvo kultury (respektive ministerstvo financí). Moderátorka většinou svým hostům fandí, a nejinak je to i v tomto případě: stojí na stejné „kulturní frontě“.

Kulturní časopisy, jednalo zejména o tři: Revolver Revue (Terezie Pokorná), A2 (Libuše Bělunková) a TVAR (Lubor Kasal), prostě prosazují svoji linii, proti nim stojí mluvčí ministerstva Jan Cieslar. Co z toho může vzejít? Časopisy se trochu bouří, bouří se ale krotce. Vědí, že by jim také mohlo ministerstvo zatrhnout tipec. Posluchač se dozvěděl, že patrně ministerstvo svůj postoj přehodnotí, neboť časopisy jsou potřebné... Ale jak dlouho?

Vzpomněl jsem si, jak kdysi ještě v čase, který rozdával peníze velmi štědře, ale jen někomu a s legitimací, potkal jsem jednoho ze zakladatelů toho prvního časopisu: básníka a spisovatele Jáchyma Topola. Časopis Revolver revue vycházel v tzv. undergroundu a byl na to i patřičně hrdý. Jako byla hrdá literatura spisovatele Topola, který ji navzdory době i režimu psal. Ale to už je dávno. Časy se změnily. Také TVAR, pokud si dobře pamatuji, vycházel kdysi tak trochu navzdory, i když rozhodně v undergroundu nebyl. Ten poslední, časopis A2, se odštěpil od Literárních novin a chtěl být nezávislý na trendu, co prosazoval šéfredaktor Jakub Patočka. Což o to, prosazuje své trendy, jak může. Nebudu tady nikoho obhajovat, myslím si jen, že by měly hlavně vyrůst více soukromí donátoři, nebo odvážnější nakladatelé (pánové Otto nebo Šimáček se možná v hrobech obracejí); přeji pouze všem zúčastněným hodně trpělivosti. Nostalgie tady asi nikomu nepomůže, ale všechny s tím zvláštním steskem po „počátcích zrodu“ jaksi počítají.

Záznam pořadu ZDE

Architektura / Vila Primavesi. Tyhle všechny výše vyslovené pocity mne přepadly v Olomouci. V tomto sídelním městě arcibiskupském, kde bych tak rád potkal staré kočáry a viděl svítit ty staré plynové lampy. Na každém kroku tu člověk, zejména v centru, naráží na odrazy minulosti, té nedávné, ale i té zcela zasuté, která se ale hlásí o pozornost. Jenom těch andělů všude! Například: „Zde v Dex klubu v letech 1965-1967 začal hvězdnou cestu básník a písničkář svobody Karel Kryl“, pyšní se jeden olomoucký dům. Také krásně restaurovaná kavárna Drápal, provozovaná od roku 1907, má svůj půvab zašlých časů, i když sem už nechodí pánové v cylindrech a dámy s loknami.

Podrobnosti ZDE

Co byste ale neměli při návštěvě tohoto města – o jehož spirituální odkaz pečuje intenzivně katolická církev také snahou o vlastní dorost, přehlédnout, je vedle notoricky známých barokních skvostů (kostelů, sloupů apod.) naprosto omračující secesní Vila Primavesi. Ti, kteří nebyli pravidelnými diváky Vávrových „šumných měst“ mohou nezávisle na něm objevit půvab a boj s časem, který je tu znát, přesto ale výsledek není marný. Byla to vila kdysi lombardského bankéře Primavesiho, který měl za ženu vídeňskou herečku Eugenii, a s ní tři dcery. Ne, není to pohádka, i když tato secesní vila z roku 1905 (architektů Franze von Krausse a Josefa Tölka) pohádku připomíná. Ale nostalgie tu není na místě: jistě, potkávali se tu malíř Gustav Klimt s architektem Josefem Hoffmannem, kteří se významnou měrou podíleli kdysi - v čase černožlutých praporů - na interiéru. Příběh nejnovější restituce je dramatický a v polovině 90. let to vypadalo, že je všemu konec. Ale naštěstí nebyl...

Dnes tu potkáte milenecké páry, provoz doplňují komorní koncerty, výstavy. Kdo hledá výhled na Olomouc, ale i mnohem více, třeba tu tolik nesnesitelnou nostalgii, nenechá si právě tuto vilu ujít.

Více ZDE