Ale ani bytost, která je považována dokonce za všemocnou a všemohoucí, zřejmě nemůže dělat všechno. Již mnoho let před naším letopočtem si filosofové a teologové kladli otázku, zda "lze na události, která se již odehrála, zpětně něco měnit, nebo - zda to co se stalo, lze odestát? ". Je to vůbec možné a pokud ano, kdo je toho schopen? (Z úvah si dovoluji ihned vyloučit historiky, politiky, novináře, propagandisty, ideology, učitele a všechny ostatní nejrůznější placené zpracovatele veřejného mínění, kteří to dokaží víc než hravě). Může tak učinit jen sám všemohoucí bůh a, opravdu může? Choulostivá otázka.

Řada teologů se pokusila a pokouší odpovědět nejrůznějšími více či méně srozumitelnými konstrukcemi. Staví boha nad čas a prostor. Pro boha těchto teologů neexistuje žádná minulost ani budoucnost, nic se mu nemění ani nepohybuje, vše co se odehrává nebo míjí, zůstává v jeho prozřetelnosti neměnné a věčné, vše mu zůstává ve - v ě č n é m n y n í - přítomné. A vyřčená otázka se pak hned jeví jako nesmyslná či nesrozumitelná.

Bůh ale nemůže dělat více věcí. Nemůže například lhát. Dle jiných výkladů to ovšem nijak neomezuje jeho všemohoucnost, protože neschopnost dělat něco co není dobré, nemůže všemohoucnost omezovat.

Největší a prakticky naprosto nepřekonatelnou překážkou všemocnosti je však konání, kdy vstupuje do hry logická kontradikce. Výše uvedený případ nemožnosti měnit minulost je jen jedním, specifickým případem tohoto logického sporu. Dokázal a dokáže snad někdy někdo (ať je to KDOKOLIV) zařídit, aby něco bylo současně pravdivé a současně nepravdivé? Může někdo zajistit, aby kapsa byla současně prázdná a současně plná? Může někdo zajistit, aby dveře byly současně otevřené a současně zavřené? A oblíbený novinářský případ - může být děvče současně těhotné a současně nebýt těhotné? Nemůže. I když moje známá říká, že polovina populace velmi často a hravě koná v rozporu s veškerou logikou, a nepřipadá jí to těžké ani trochu.

A bylo by takové konání dobré, či ne?

Na aristotelovské logice člověk zbudoval onu celou nádhernou konstrukci matematiky, jíž lidstvo vděčí za přímo zázračný technický pokrok. Lze ji těžko zpochybnit, nelze nad ní jen tak mávnout rukou. Dokonce se domnívám, že právě tato již dávná teologická srážka byla více méně prapříčinou pozdějšího vzniku tzv. vícehodnotové logiky.

Právní teologičtí experti se proto nakonec obrátili přímo k samotnému ohnisku věci. Začali zkoumat a vysvětlovat, co vlastně znamená ona všemocnost a všemohoucnost (omnipotence, almightiness, allmächtigkeit, allgewalt). Lze předpokládat, že s úspěchem, neboť tento účinný metodický postup se praktikuje dodnes. Zdá se, že i dnes je nutno lidem svědomitě a vytrvale vysvětlovat, co vlastně znamenají některá všem jen zdánlivě jasná a srozumitelná slova.

Je velmi pravděpodobné, dokonce téměř jisté, že proto některé z těchto hloubajících a hluboce věřících teologů napadlo něco kacířského, něco - vyjádřeno dnešní moderní terminologií - o systematicky a hlavně masově úspěšně podávaném placebu. A byli to později opět někteří z nejhorlivějších nositelů a zastánců všech nejrůznějších následujících historických ideologií, kterým určitě vytanulo na mysli totéž - systematicky podávané placebo. A existuje snad jediný důvod, proč by se tato po tisíciletí zřejmě osvědčená zkušenost měla zrovna v současnosti nějak rychle opouštět? Jen je snad více než překvapivé, že samotná seriozní medicína objevila a považuje způsob působení a léčby pomocí placebo efektu za vysoce účinný - teprve dnes.

V této souvislosti si nelze nevzpomenout na severskou pověst o tajemství života, které musí být před zraky lidí pečlivě ukryto, neboť žádný člověk by poznání tohoto tajemství neunesl. Proto je skryto za těžkým závěsem jedné střežené komnaty jednoho nepřístupného hradu, ležícího za devatero horami a devatero řekami. Ukázalo se však, že naštěstí zrovna tohle tajemství zas tak moc lidi nezajímá. Moje známá se domnívá, že to místo vůbec nemuseli nějak extra hlídat a už vůbec ho nemuseli dávat do tak hrozitánské vzdálenosti. Lidé se tam rozhodně nesrocovali tak jako na Oktoberfestu. Přesto se však přece jen našel člověk, který nechtěl hrát ve filmu, ani se nechtěl stát ministrem, ani se nechtěl zviditelňovat v televizi, ani uslyšet v rádiu. Když se pak po dlouhých útrapách a strádání dostal do kýžené komnaty a vysílenýma, znavenýma rukama se mu nakonec podařilo závěs odhrnout, (ne)spatřil - NIC.

Dovoluji si skončit nádherným příkladem z literatury fantazie popisujícím bohy měnící minulost, - připomenutím děje jedné story lorda Dunsanyho (vlastním jménem Edwarda Plunketta) o "Králi, který nebyl", z jeho knihy "Time and the Gods".

"Země Runazar neměla nikdy žádného krále a nikdy mít žádného nebude, takový je nejvyšší zákon této země. Zemi vládnou kněží, kteří svědčí, že v zemi nikdy žádný král nepanoval."

Děj však pokračuje opravdu překvapivě. "Althazar, král země Runazar" nařídil svým sochařům vytesat mramorové sochy bohů. Sochaři jeho příkaz poslušně splnili. Když však byly sochy odhaleny, jejich tváře měly všechny tvář krále. Král byl n a v ý s o s t spokojen a sochaře štědře odměnil. Ale nahoře, v sídle bohů Peganě (Dunsanyho Olympu) chtěl Mung, jeden z rozhněvaných bohů krále okamžitě usmrtit. Ostatní bohové ho však zadrželi.

"Nezabíjej ho, protože nestačí aby Althazar, král, který se opovážil i jen na chvíli se domnívat, že jeho tvář se může podobat tváři bohů, jenom zahynul. Takový nesměl vůbec nikdy existovat, a ani se - nikdy narodit.

Mluvili jsme o nějakém králi Althazarovi? " zeptal se jeden z bohů.

"??? Nemluvili.

Zdálo se nám o nějakém Althazarovi?

"??? Nezdálo."

A protože král okamžitě zmizel z paměti bohů, přestal existovat v královském paláci a "stal se něčím, co nikdy nebylo a nikdy neexistovalo". Když pak lidé vstoupili do královské komnaty, nalezli u přepychového trůnu jen roucho a korunu. Když se ptali co je to za roucho a korunu, kněží jim vysvětlili, že "bohové odložili část svého oděvu a z jejich rukou vyklouzl malý prsten", - a učinili z paláce chrám boží.

Neměl snad lord Dunsany v konání bohů Pegany na mysli i chování masmédií, kterým se někdo nebo něco nelíbí či nehodí?