Mít navíc velmi negativní společenské důsledky ve smyslu závažného znedůvěryhodnění politiky pro podstatnou část občanů. A přece taková situace nastala a to po volbách do Sněmovny a Senátu v roce 2006. Pravicová konzervativní (údajně) ODS se v tomto roce zmocnila prakticky již všech klíčových pozic nutných pro řízení a správu země. V tomto roce vlastně již ovládala vedení krajů (12 hejtmanů ze 13), radnice většiny středně velkých a velkých měst, prakticky měla i většinu v Senátu a navíc svého prezidenta. K získání všech klíčových pozic jí vlastně scházelo jen ovládnutí (samozřejmě ne absolutní, ale za pomoci koaličních partnerů) Poslanecké Sněmovny.

Když navíc vezmeme v úvahu, že přímo členové či lidé jinak blízcí ODS mají silné pozice i v bankovním sektoru, dozorčích radách státních a polostátních podniků či mediálních institucích, lze jistě hovořit o hegemonii jedné politické strany v naší zemi nebo-li také jedné převládající ideologii. V tomto roce jsme si tuto skutečnost mohli navíc více než dříve plně uvědomit a to i ti, kteří tuto hegemonii ještě nedávno více či méně nevnímali či osobně nepociťovali. Za podivných okolností získanou většinou v Poslanecké Sněmovně získala ODS a její spojenci zásadní vliv na tvorbu legislativy.

Což ihned tato nejsilnější pravicová strana u nás rychle začala využívat při snaze prosazovat své klíčové priority jako snižování daní, výrazné snížení principu solidarity ve zdravotnictví, školství nebo důchodovém systému či příprava privatizace zbývajících důležitých státních nebo polostátních podniků. V politice zahraniční se tento vliv projevuje často až nesmyslně vyhraněným vymezováním vůči EU a naopak jednostrannou orientací na podporu politiky USA (jde vlastně v tomto případě o lokajství, ne nepodobné tomu před rokem 1989 ovšem s orientací na opačnou světovou stranu, vůči zemi, která pod vedením Bushe a jeho agresivní zahraniční politiky založené na častém prosazování nejen ale zejména ekonomických zájmů vojensky, ztratila výrazně podstatnou část mezinárodního respektu, kterému se těšila byť omezeně ještě v minulém desetiletí, kdy jí přiznávala většina světa roli přirozeného globálního vůdce).

Tato politika prováděna současnou vládou se nejviditelněji projevuje křečovitou snahou silově a bez relevantních odborných argumentů a bez ohledu na zhoršení vztahů s jinými zeměmi (velmocemi na východě) prosadit u nás umístění radarové základny USA nebo vysíláním našich vojáků do rizikových oblastí, kde USA usilují o ovládnutí klíčových surovinových zdrojů, tedy jejich těžby a distribuční cesty. Právě zahraniční politika současné vlády velmi dobře ilustruje její úroveň a ideologii.

K východu se staví, jakoby snad ani neexistoval, i přestože právě z tohoto prostoru k nám proudí strategické suroviny a také celkový hospodářský objem se zeměmi ležícími v tomto prostoru tvoří nezanedbatelný podíl. Jednostranná orientace na USA a její nejbližší spojence viditelně zhoršuje naše vztahy nejen s Ruskem, ale i s mnohými zeměmi arabskými (možnost lepší hospodářské spolupráce) a to samé platí i o zemích Jižní Ameriky.

Vláda se chová v tomto směru velmi nezodpovědně a ta nová bude muset mnohé její kroky a rozhodnutí korigovat a už nyní je jisté, že ji to bude stát značné úsilí a s nejistým výsledkem. Vláda navíc v situaci kdy nám zbývá posledních několik let, kdy můžeme čerpat mnohamiliardové dotace z evropských fondů (tato historická příležitost se navíc v takovém rozsahu již nebude opakovat), chová vůči EU přezíravě, kde může tam ji kritizuje, samozřejmě ne z pozic odborných ale ideologických (viz. naprosto stupidně zvolené heslo naše předsednictví EU) a svým vyjadřováním nikoho nenechává na pochybách, že v EU vidí jen jakousi dojnou krávu, ze které lze vyždímat především tučné dotace na mnohé rozvojové programy. Ovšem ani co se týká možností čerpání těchto prostředků, vláda nečiní to co by měla. Takže vážně hrozí, že ani zdaleka nezískáme z těchto dotačních fondů tolik prostředků, kolik by bylo reálně možné. Viz. řada chybně připravených projektů či malá pozornost k oblastem, kde tvorba takovýchto projektů – žádostí o dotace, nebyla v patřičném objemu vůbec podchycena (např. programy vzdělávací, sociální či památková péče). Právě tímto směrem by vláda měla nasměrovat svoje úsilí na místo hloupého poklonkování současné vládě USA, která má navíc dost starostí sama se sebou a krom toho jde vlastně o garnituru, která je dnes již prakticky na odchodu a brzy ji nahradí jiné vedení.

Politika v podání ODS – korupce, zastrašování oponentů, prosazování skupinových zájmů

ODS a její nejbližší spojenci u nás vládnou v krajích a v mnoha středně velkých a velkých městech pohodlně a bez patřičné kontroly ze strany opozice již řadu let. V krajích konkrétně od roku 2000 (tehdy proběhly historicky první volby do krajských zastupitelstev), v městských zastupitelstvech často už i tři volební období, mnohde dokonce již i čtvrté. O tom, že tato obrovská moc soustředěná do rukou jediné politické strany může být velmi škodlivá, svědčí konkrétní skutečnosti. Úplně postačí uvést jen několik příkladů, jinde je totiž situace buď stejná nebo velmi podobná.

V roce 2006 ODS dosáhla po komunálních volbách nadpoloviční většiny svých zástupců v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Tak velkou moc zde neměla žádná politická strana od roku 1990, snad s vyjímkou Občanského fóra (ale tehdejší situace byla vyjímečná – bylo krátce po pádu starého režimu a lidé tehdy navíc měli v politiku důvěru a pohybovali se v ní navíc často i skutečné osobnosti s vysokou odbornou i mravní úrovní). ODS po absolutním vítězství v roce 2006 sice ke spolupráci přizvala koaliční partnery, ovšem může prakticky vládnout a rozhodovat i bez nich. Tato situace pak vede k tomu, že oni koaliční spojenci takříkajíc nezlobí. Odkývou všechna důležitá rozhodnutí, do zadávání a kontrolování veřejných zakázek raději také moc nemluví.

Zejména od Zelených by se dala očekávat aktivita směřující například k řešení katastrofální situace s dopravou v hlavním městě. Tedy kroky směřující k posílení veřejné dopravy na úkor individuální, podpora směřovaná k cyklistům apod. Co vlastně zelení jako jedna z vládnoucích stran v Praze v tomto učinili? Odpověď není složitá. Zelení se chovají přesně jako jejich zástupci na vládní úrovni tedy podle hesla – udržet se u moci co nejdéle a tomu přizpůsobit svoje chování.

Opozice v Praze byla navíc prakticky zbavena klíčových kontrolních funkcí a nemá tak přístup k potřebným informacím, ať už se to týká hospodaření s městským majetkem, zadávání veřejných zakázek, či plánováním strategického rozvoje města. Všechna klíčová rozhodnutí tak činí hrstka stále stejných osob vyznávajících jednu jedinou ideologii – ideologii volného trhu bez přívlastků. Praha však není ani zdaleka jediným městem, kde opozice prakticky nemá přístup k potřebným informacím a nemůže tedy plnit svoji roli – kontrolovat finanční toky, výběrová řízení a veřejné zakázky apod.

Opozice má téměř nulový vliv ve městech jako je třeba Kladno, Ústí nad Labem, Teplice nebo Pardubice a mnohá další. Ne náhodou řada velmi problematických rozhodnutí radnic, kde neomezeně vládne pravice v čele s ODS, neuchází pozornosti odvážných novinářů, tedy těch kteří se nebojí některé do očí bijící praktiky alespoň z části odhalit a popsat. Vlastně tak suplují roli opozice, která je odstavena na vedlejší kolej. Není vůbec žádným tajemstvím, že neomezená či téměř neomezená politická moc jejich nositelům (dočasným) dává šance s ní jakkoliv nakládat. V mnoha případech dochází jednoduše k tomu, že tito ztrácejí zábrany a svého postavení využívají k vlastnímu ekonomickému zajištění i pro dobu až budou mimo takovou funkci.

Neomezená moc totiž láká své nositele k panovačnému jednání, silovým řešením a stylu řízení a správy věcí veřejných dle hesla vítěz rozhoduje sám a bere vše. ODS má dnes skutečně na úrovni městských zastupitelstev a krajů napříč republikou tak silné postavení, že se jí o něm snad ani nikdy nesnilo. Je velmi pravděpodobné, že ve volebním roce 2006 u nás dosáhla pravice svého maxima. Je tedy zřejmé, že její postavení bude postupně oslabovat.

Jak před několika týdny uvedl ve svém textu mladý český sociolog Stanislav Holubec, typickým politikem ODS je dnes muž narozený v letech 1955 – 1970, převážně technického vzdělání. Často i s bývalým členstvím v SSM či KSČ. Takový člověk je velmi nakloněn pragmatickým a konzervativním způsobům řešení problémů v politice i mimo ni.

Holubec dále uvádí, že díky svému členství v ODS má dnes práci přibližně 10 tisíc lidí, počet trestně stíhaných komunálních politiků ODS potom odhaduje na přibližně dvě stě. O tom jak silné je dnešní postavení ODS na komunální úrovni pak svědčí ten fakt, že dnes asi 60% občanů u nás žije ve městě či obci, kde je starostou či primátorem člen ODS nebo člověk který za ni kandidoval jako nestraník. Jak Holubec uvádí, v těchto městech nastupují na některá místa místních úřadů často lidé blízcí starostům.

Stanislav Holubec – Co jsou zač členové ODS?, Literární noviny 18.8. 2008, s. 3

Negativní důsledky tohoto stavu, kdy jedna politická strana vládne tak silným vlivem lze dobře ukázat na několika názorných příkladech. Zneužití postavení v politické funkci může mít několik podob. Zřejmě nejčastější jsou tyto: obohacení se při zadávání veřejných zakázek pro stavební firmy. Již zakázky v řádech několika milionů jsou dobrou příležitostí k vlastnímu nezákonnému obohacení. Ten kdo se ve stavebnictví pohybuje potvrdí, že je běžnou praxí navyšování nákladů během stavebních prací při realizaci konkrétní zakázky a to i v řádu desítek procent oprosti původní ceně. Děje se to vskutku běžně.

Mezi tímto navýšením lze vcelku bez problémů ukrýt tzv. provizi, lidově řečeno úplatek pro ty, kdož danou firmu vybrali k realizaci. Druhou možností k vlastnímu obohacení je prodej či pronájem městských pozemků. I zde lze ukrýt zajímavou provizi jako odměnu za službu soukromé osobě či společnosti. A třetím nejčastějším případem je změna účelu využití pozemku z formy méně na více komerční a ekonomicky lukrativnější. Ostatně případů, kdy zastupitelé na úrovni města či kraje vyňali plochy určené například k zemědělskému využití na využití k účelům výstavby komunikací, stavbě průmyslové zóny či výstavbě obytných objektů není málo. I zde se nabízí velmi dobré možnosti k různým neprůhledným operacím a manipulování s finančními toky.

Je na místě uvést stručně konkrétní příklady o kterých se zmínila média. Zde jsou citace:

Ve čtvrti Nové Skorotice v Ústí nad Labem byly z veřejných prostředků postaveny komunikace, jedná se o lokalitu kde má své bydlení řada místních podnikatelů, ale i politiků ODS, například i ministr Gandalovič. Své domy si zde postavili i čelní místní politici ODS jako náměstek primátora Jan Řeřicha nebo radní Tomáš Nedvěd a Petr Ryšavý. Ryšavému navíc patří v této lokalitě velká část pozemků, přitom část z nich koupil jako ornou půdu, na které se nesmí stavět. Když se stal zastupitelem, město pozemky změnilo na stavební parcely a půdu tak velmi zhodnotilo. Šlo v této čtvrti nejen o stavbu silnice a chodníků, ale i dvou kruhových objezdů a to z veřejných prostředků.

Honorace ODS, ta si bydlí!, Haló noviny 21.7. 2008

Kauza v Chomutově je poměrně nedávná a mnoho lidí tento případ sledovalo či sleduje a ví tedy o co v této záležitosti jde – doslova skandální podmínky, za kterých byl na dobu 50 let pronajat firmě CV Relax areál Kamencového jezera, které je jedinečné svého druhu nejen u nás, ale i v Evropě. Areál kamencového jezera byl za podivných okolností a neprůhledných podmínek pronajat na 50 let firmě, jejímž jednatelem je Zdeněk Fojtík, zastupitel města Chomutova za ODS.

Navíc za podmínek, které jsou pro město naprosto nevýhodné. Ani silné veřejné protesty nezměnily velmi kontroverzní rozhodnutí vedení chomutovské radnice, kde spolu spokojeně vládne ODS a ČSSD ve velké koalici.

Jan Štětka, Kamencové tsunami, EKONOM č. 27 – 3.7. 2008

Jiným příkladem je úplatkářská kauza v Brně, kdy někteří místní politici vybírali jakési výpalné za zvýhodňování stále stejných firem při veřejných zakázkách na stavební práce ve městě. Dokonce se dochovaly záznamy z telefonátů, které až příliš připomínaly onu dnes již klasickou fotbalovou kauzu s kapříky či jablky jako šifrovacím jazykem pro ovlivnění výsledků zápasů v naší fotbalové lize. Řada veřejných zakázek na stavební projekty ve městě Brně byla podle všeho dělaná jen na oko a vybíralo se mezi okruhem stále stejných spřátelených firem. Přepisy telefonních hovorů fotbalové kauzy, které byly shrnuty do dnes již klasického výroku „Ivánku kamaráde, můžeš mluvit?“, jsou si s kauzou Brno velmi podobné. Telefonická nahrávka z roku 2004, kdy spolu hovořili současný senátor za ODS Vlastimil Sehnal a majitel brněnské stavební firmy a sympatizant ODS v jedné osobě Přemysl Veselý, hovoří skutečně velmi jasnou řečí. Zde se téměř nic nezakrývá a již na první pohled je vše poměrně jasné. Malá ukázka zde:

Veselý: „V zásadě v roce 2001, 2002 nebo 2003, vím, že se to dá vyhodnotit jednoduše. Vyber si. Rozhoduje o tom, pět, šest nebo sedm lidí, pak se jednou za tři měsíce sejdeme, máme tady seznam městských nebo krajských akcí, udělá se seznam, do toho seznamu je napsáno, že je to firma Veselý nebo DIS nebo Skanska a ví se, že to je zakázka za dvacet milionů, tak si vezmu tady kalkulačku, řeknu 20 krát 0,1 a půl, je to tři sta.“

Sehnal: „Je to tak“.

Veselý: „A napíšu si tam, že jsem to odfajfkoval“...“A funguje to. Já jim furt říkám, hoši, my jsme firmy na stejné úrovni, jestli Skanska nebo Veselý nebo Rulíšek, nemůže jedna chtít čtyřikrát tolik, když má dvě sta lidí, příklad, já mám tři sta, tak nemůže chtít Vlastík 300 a Veselýmu stačí 100.“

Atd., apod.

Sehnal: „Máš to zúčtovaný pěkně. Poctivě zúčtovaný.“

Vlastíčku, kamaráde, můžeš mluvit?, Literární noviny 8.9. 2008 s. 8

Běžný občan bohužel podobné kauzy často již ani nijak zvláště pozorně nesleduje. Proč taky, jeho vliv na omezení podobných případů je v podstatě nulový. Navíc úplatkářských kauz se jen za dobu od minulých voleb v roce 2006 událo tolik, že občan je vůči nim poměrně málo citlivý a nehodlá se jimi podrobněji zabývat. Což je i vcelku pochopitelné. Od toho jsou tu jiné kompetentní orgány..

Netečnost však není na místě. Když nic jiného, nemělo by nám být lhostejné kdo nám vlastně vládne. Celkový osobnostní profil politiků, tedy především vzdělanostní a mravní, musí být vystaven veřejné kontrole. Na tu nelze rezignovat. Zvláště když má u nás nyní tak velkou moc jedna politická strana. Jakých praktik je schopna se v plném světle ukázalo třeba při únorové volbě prezidenta. Například neprodyštné obklíčení senátorky Juřenčákové politiky ODS tak, že s ní nemohli komunikovat ani členové stejného senátorského klubu, tedy její nejbližší kolegové, podivné náhlé zdravotní indispozice některých senátorů a poslanců, náhlé prozření poslance ČSSD Snítilého, kdy náhodnou a to právě během volby zjistil, že už se necítí být sociálním demokratem nebo dopisy s kulkami pro jiné volitele, jsou jasnou ukázkou, kterak se mafiánské praktiky usadily v české politice jako prakticky již běžný jev.

Václav Klaus byl nicméně zvolen. Zde už je přímo jakousi nepsanou občanskou povinností požadovat odstoupení z veřejných funkcí všech těch, kteří tyto praktiky provozují za účelem prosazování úzce ideologických a stranických či osobních zájmů na úkor všeho ostatního, tedy i obyčejné lidské slušnosti a poctivosti.

Ostatně i stále ještě toho času premiér vlády ČR Topolánek v letošním lednovém rozhovoru pro Hospodářské noviny (4.1. 2008) jasně uvedl, že politik musí myslet i za občany, kteří v každodenním shodu často zapomínají na důležité společenské potřeby ve světle každodenního shonu z práce k nejbližšímu supermarketu a k nejbližší telenovele. Premiér na sebe tímto výrokem prozradil více než sám asi chtěl. Sám sebe pasuje do role moudrého správce věcí veřejných a reformátora, který občanům, jež v běžném shonu nemají čas sledovat co se kolem nich děje, vše rád vysvětlí a potřebné kroky zrealizuje. Jen když mu do toho nikdo moc nebude mluvit.

Neomezená moc jedné politické strany má skutečně dalekosáhlé a mnohdy velmi negativní důsledky. A to samozřejmě nejen u nás, v České republice. Řada politiků zvyklých na výsadní postavení a rozhodování bez nutnosti širší debaty se staví do rolí vševědoucích osob, které rády vše potřebné zařídí. Typickou ukázkou jsou některé výroky a činy vedení městských částí v Praze, kde má ODS již řadu let výsadní postavení a může zde často vládnout úplně sama bez koaličních partnerů nebo tito plní roli jen toho druhého či třetího ale jen symbolicky a víceméně do počtu.

František Koukolík ve své „Vzpouře deprivantů“ popisuje osobnost manipulátora, deprivanta. Popisuje jej jako člověka, který se na první pohled nemusí chovat nijak zásadně odlišně, než je běžné. Takoví manipulátoři jsou nebo mohou být mocensky a ekonomicky vysoce úspěšní. Lze se s nimi setkat v politice, v čelných funkcích armády, policie nebo soudnictví. Vyskytují se většinou tam, kde jde o moc, majetek a možnost být pravidelně viděn ve sdělovacích prostředcích. Základními znaky jejich chování jsou posedlost mocí, bezúhonnost, absence svědomí, zároveň však apel na svědomí těch druhých. Používání lží a manipulací k prosazování osobních cílů. Na druhé straně ovšem dokáží velmi přesvědčivě a účelně hovořit o morálce, pravdě a spravedlnosti.

Každý sám si již může tyto povahové vlastnosti porovnat s vlastnostmi našich politiků. Možná budou mnozí překvapeni, že právě někoho takového volí či volili. Sám se každý může rozhodnout zda osoby těchto „kvalit“ by měli spravovat věci veřejné.

Anna Garčicová, Vláda deprivantů, Britské listy 22.2. 2008

Existuje hrozba obnovení opoziční smlouvy ?

Letošní krajské a senátní volby budou velmi zajímavým referendem o dnešní politice jako takové. O politické kultuře, vyspělosti a morálce. Nejde jen o souboj mezi zavedenými partajemi o to, jak si rozdělí moc mezi sebou. Rozhodnout musí v prvé řadě voliči. Tedy ti, kteří dosud ještě nerezignovali znechuceně nad stavem naší dnešní politiky a společnosti a k volbám se dostaví. O mnohém rozhodne již volební účast. V těchto volbách půjde i boj menších stran za zachování svého postavení. Pokud podstatnou sílu hlasů na sebe dokáží strhnout obě hlavní strany na levici a pravici, je velmi pravděpodobné, že stav naší dnešní politické kultury a důvěra lidí v politiky se nijak zásadně nezmění. Navíc nastane akutní hrozba toho, že obě nejsilnější partaje již nebudou dále otálet a změní volební systém pro volby do poslanecké sněmovny tak, aby se v nich posílily většinové prvky a tedy aby v nich posílily svůj vliv na úkor ostatních menších stran. Tato hrozba je zcela reálná. Proti ní však musí veřejnost dostat jinou možnost. A to možnost posílit vliv každého volebního hlasu. Tedy tak aby odrážel co možná nejvíce poměrné zastoupení dle odevzdaných hlasů. Například je nutno požadovat model, při kterém co nejméně hlasů propadne ve prospěch hlavních stran od voličů, kteří tyto zavedené strany volit nechtějí. Jiným oprávněným požadavkem veřejnosti je přijetí zákona o obecném referendu a stanovení jasných, čitelných a srozumitelných podmínek pro jeho vyhlášení.

Nicméně jiný mocensko-volební systém v těchto volbách je jen snem. Přiznejme si to a probuďme se. Samozřejmě však volby budou soubojem o podobu našeho současného sociálního a zdravotního systému. Pokud si ODS víceméně udrží vliv v regionech nebo utrpí jen malou porážku, lze očekávat další snahy o privatizaci ve zdravotnictví a omezení mezigenerační solidarity v důchodovém systému a v systému sociálním obecně pak další omezení výdajů na úkor i velmi chudobou ohrožených skupin občanů.

V případě posílení obou hlavních stran pak navíc může nastat i situace, která zde již jednou byla a přinesla výrazné znedůvěryhodnění politiky i významu voleb jako takových. Hrozba zvaná velká koalice aneb vládnutí a rozparcelování si moci a vlivu ve dvou. I toto může reálně nastat. Scénář z roku 1998, kdy vznikla menšinová vláda ČSSD tolerovaná ODS výměnou za obsazení důležitých postů v mocenské struktuře státu. Může nastat. Teoreticky. Je to ale reálné za situace vzájemné nenávisti?

Nelze zapomenout na pokusy zneužít toto postavení tím, že změnou volebního systému se nastaví taková pravidla, která umožní stálé střídání dvou hlavních stran a omezí nutnost vytváření koalic na programovém základě. Dobře tuto situaci vystihoval bilboard z časů opoziční smlouvy, na kterém bylo jasně a stručně řečeno vše podstatné „volte ODS nebo ČSSD my už se nějak dohodneme.“ Výsledky Čtyřkoalice si ale pamatujeme všichni.

Tato situace může nastat ve velkém i po těchto krajských volbách. Předvolební kampaň tuto možnost jen zvýrazňuje. Hodně se podobá té z roku 1998 nebo 2006, kdy byla vyvolána jako vždy, když se to hodí ona stále ještě účinná antikomunistická karta a mediálně pak volby byly uměle vymezeny jako hlavní souboj mezi tržně konzervativní ODS a sociálně citlivější a o princip sociálně – tržního hospodářství se opírající ČSSD. Souboj se zúžil uměle na duel Paroubek – Topolánek a za nimi dlouho nic.

Občané se mohou rozhodnout, zda svým hlasem zasáhnou do volebního souboje i přes riziko, že jejich hlas bude po volbách využit docela jiným způsobem, než jak se sami vyjádřili. A to riziko zde je. Zejména křesťané a zelení zklamali. Obě hlavní strany navíc v minulých dnech a týdnech kromě vzájemného soupeření různými prostředky také dokázaly ústy svých přestavitelů v krajích vyslat jasné signály o tom, že jejich společné koalice v řadě regionů se mohou stát tvrdou realitou. Politika je ale o umění se dohodnout i za velmi ztížených podmínek. Vzhledem k velké opakované vyrovnanosti voleb do poslanecké sněmovny nebo často i voleb komunálních, má každý odevzdaný volební lístek svoji cenu. Minulé volby parlamentní rozhodlo několik stovek hlasů. Výběr je sice jako vždy poměrně omezen, přesto existuje dost motivů k tomu, aby účast ve volebním klání byla taková, aby skutečně odrážela názor lidí na současnou správu věcí veřejných.

Jediné řešení je k volbám jít a u urny přemýšlet. A pak teprve zvolit.