Ať už bude prezidentem Obama nebo McCain, tento dvojnásobný průšvih Washington donutí, aby redefinoval globální roli americké armády a ekonomickou roli americké vlády. Co může obyčejný občan očekávat? Co by si měl přát?

Začněme 615 miliardami dolarů na obranné výdaje, které již Kongres schválil. Ty je třeba připočíst k 189,3 miliardám dolarů určeným ke krytí dodatečných výdajů na války v Iráku a Afgánistánu a dalším položkám, které nám Pentagon a jeho kongresoví spojenci naúčtovali. Dokonce i ve Washingtonu jde o významnou sumu, která vyčerpává finanční zdroje a politickou vůli vydávat prostředky na domácí účely jako je zdravotnictví, alternativní energetika nebo vytváření zelenějších pracovních míst.

Ale nadto je třeba položit otázku, co budou nyní političtí představitelé po armádě požadovat.

Neokonzervativní ideologové, tito staří spojenci Johna McCaina, po léta tvrdí, že by americké ozbrojené síly měly fungovat jako světový četník - zejména kontrolovat světové zásoby ropy a zemního plynu. To přinese americkým korporacím velké zisky a -- což je pro neokonzervativce důležitější -- poskytne Washingtonu politickou zbraň v podobě odměn či trestů pro potenciální rivaly, ať už čínské nebo evropské.

Tradičnější americký nacionalista McCain jde stejným směrem. "Na Středním Východě," vysvětloval v roce 1992, "musíme hrát zásadní roli, protože světové zdroje ropy leží v této části světa." Při letošní podpoře Gruzie proti Rusku podobně upozorňoval na potřebu zabránit Moskvě v kontrole důležitého ropovodu.

A co Demokraté? Od Franklina D. Roosevelta až k Billu Clintonovi se potichu věnovali téže kontrole globálních zdrojů ropy a používali armádu k obraně této kontroly. Ve skutečnosti se mnozí dnešní republikánští neokonzervativci svému řemeslu vyučili coby spolupracovníci demokratického senátora Henryho "Scoopa" Jacksona - a myšlení mnohých zahraničněpolitických kapacit mezi Demokraty, pokud dokonce ne většiny, se od té doby nijak nezměnilo.

Obama dosud šel s proudem. Ale pokud se stane prezidentem, bude čelit velmi omezeným zdrojům, navzájem si konkurujícím prioritám a stále jasnějšímu poznání, že přítomnost amerických jednotek vyvolává mimořádně silný nesouhlas veřejnosti ropných islámských státech, jak vidíme v Saúdské Arábii a Iráku.

Nikdo nemůže z dosavadních Obamových vyjádření určit, pro co se rozhodne. Avšak nové skutečnosti otvírají cestu k tomu, aby znepokojení občané -- voliči Demokratů i Republikánů -- přinutili Kongres k rozpravě o otázce, která přitahuje pozornost veřejnosti. Heslo "Žádnou krev za ropu" by mohlo být dobrým začátkem, pokud bude doprovázeno upřímnou podporou rozvoje alternativních zdrojů energie.

Pokud jde o novou roli vlády v ekonomice, netušíme, co by McCain udělal -- pokud by dělal vůbec něco. Ani on to neví. Přinejlepším by byl kolísavý a nespolehlivý.

Obama se naproti tomu jasně vyslovil pro přísný dohled nad finančními trhy, který by zahrnul též dlouhodobý a tvrdý dozor nad investičními deriváty a dalšími spekulativními nástroji.

Vyzval k devadesátidennímu moratoriu na konfiskaci hypoték a novému stimulačnímu balíčku, který by vytvořil pracovní místa a vedl k obnově silnic, mostů, vodovodních a kanalizačních systémů a dalších součástí upadající veřejné infrastruktury.

A otevřeně deklaroval, že všichni Američané by měli mít právo na zdravotní zabezpečení.

Nicméně to je pouhý začátek. Kasínoví kapitalisté a kněží volného trhu si namastili kapsu a způsobili pohromu. Nyní, ať už volby vyhraje kdokoliv, přišel čas pro nás ostatní, abychom se znova domohli vlády nad věcmi veřejnými a podle slov ústavy "hájili obecné blaho."

Sociálně demokratické vlády v Německu, Nizozemí a ve Skandinávii nám ukázaly směr humánního rozvoje v oblasti výchovy, sociálních programů a větší daňové rovnosti. Měli bychom se od nich poučit a vytvořit vlastní americká řešení palčivých každodenních problémů Američanů.

Republikáni a mnozí pravicoví Demokraté budou ječet "socialista", stejně jako se McCain a Palinová pokusili nálepkovat Obamu coby "teroristu". Špinění je dlouhodobou taktikou těch, kdo překáží sociální změně, ať už šlo o volební práva žen či Afroameričanů nebo o právo dělníků organizovat se v odborech.

Boj za tato práva byl často krvavý, dokonce měl své oběti na životech. Víme však dobře, kdo jej nakonec vyhrál.

15.10. 2008, Truthout/Perspective, Weissman, S: Welcome to the RevolutionZDE

Z angličtiny shrnul Karel Dolejší