1. 10. 2008
POZNÁMKA NA OKRAJ:Politika a management v krizové době, aneb Co když se neví, co se vlastně dějeŽe finanční krize neskončila, ale taky ještě asi nevyvrcholila, o tom jsem už psal předevčírem, ačkoliv jsem tehdy nemohl tušit, že američtí poslanci neschválí záchranný plán své vlády. Potom jsem v zajímavém článku v BL četl, pročpak asi Sněmovna reprezentantů odmítla sanační balík, a ve Spiegel Online, že poslanci po té mizérii si klidně odjeli na krátkou dovolenou. To mě přivedlo k mé dnešní poznámce... |
Jedním z politických problémů i při jiných krizích je to, že účastníci dění asi skoro vždy vůbec nevědí, co se vlastně děje. K tomu ještě přistupuje jejich osobní zaujatost i skutečnost, že nikdo není schopen "objektivně" reagovat správně v každé možné situaci. Vím ovšem, že taková objektivita v podstatě neexistuje, ale o ni tady nejde. Chtěl bych jen poukázat na to, že v různých situacích je zapotřebí různých schopností a že "normální" člověk nemůže být ideálním řešitelem všech problémů. V managementu je například známo, že malá a právě začínající firma potřebuje jiného šéfa než firma, která má už dobré postavení na trhu, ale měla by rozšiřovat své pole působnosti, či například světový koncern, který musí mít zástupce, který může vlastně na stejné úrovni jednat s ministry v různých zemích. Tohle platí už v "normálních situacích, obzvlášť ale v krizovém období. V takovém případě nejsou důležitými fakty pro jednajícího manažera důvěra, spravedlnost či náklonnost podřízených pracovníků, ale odborné znalosti, odhodlanost, odvaha a rychlé a cílevědomé jednání. Ano, i tehdy, když se vlastně neví, co se opravdu dějea co by byla opravdu správná akce a reakce. Krátce: Jednat se musí, ačkoliv se ví, že každé jednání je spojeno s chybami. Zajímavé ale je, že tohle není nutné jen proto, aby bylo možno nějak vyřešit problémy v některých firmách, ale také na státní a mezinárodní úrovni. Příklad z Německa: Kancléř Schröder byl úplně jiný typ člověka než kancléř Kohl. A Schröder to byl, který si myslel, že musí zatáhnout za záchrannou brzdu, aby zachránil německý sociální systém, a udělal to, ačkoliv věděl, že možná nevyhraje příští volby. Kohlovi by taky asi došlo, že by měl něco takového udělat, že je to opravdu nutné, přesto by to podle mého ale neudělal -- kvůli budoucím volbám. Zpět k těm poslancům v americkém Kongresu. Ti asi měli subjektivně víceméně dobré osobní důvody, které je většinou přivedli k tomu, aby nesouhlasili se záchranným plánem své vlády. Očekávalo se ovšem, že poslanci záchranný balík schválí. To ale právě dokazuje, jak špatně reagovali vedoucí představitelé obou hlavních amerických politických stran. Ti prý sice telefonovali jednotlivým poslancům, ale nezorganizovali to, co je dobře známo z Německa -- totiž oficiální zkušební hlasování. Takové hlasování by ukázalo, kolik poslanců si myslelo, že sice bude většina snad souhlasit, ale oni sami si budou chtít zachránit své křeslo odmítnutím. Neví se, jak by to hlasování dopadlo, kdyby předem zkoušeli, kdo bude souhlasit a kdo ne. Mohli tím dát všem poslancům vědět, že jde do tuhého a že by se proto měli rozhodnout pro záchranu finančního systému i za to riziko, že tím možná ohrozí svou další kariéru. Nejistota je něco, s čím musíme žít, ale dá se zmenšit. Že vedoucí američtí politikové zkušební hlasování nezorganizovali, to je vlastně škoda, protože nejen Američanům to můpže přijít draze. Že po takto kontroverzním rozhodnutí odjeli houfně na dovolenou, to se mi zdá dost podivné. Vám ne? |