25. 9. 2008
Mezinárodní měnový fond jako mrtvý brouk?Světem otřásá krize USA. Skromně se o ní říká, že je to krize hypoteční. Ve skutečnosti je to ale krize daleko hlubší a dlouhodobější. Je to krize vzniklá z masivního předlužení, jak vnitřního tak zahraničního. Z toho jak Spojené státy už celá desetiletí žily a žijí na dluh a nad své poměry. Týká se tu všech: státu, lokálních orgánů, bank, podniků i obyvatelstva. Je to projev jejich ekonomického úpadku a ústupu ze slávy. Situace je např. už hrozivá pro celý automobilový průmysl, někdejší páteř americké ekonomiky, a zřejmě i pro stavebnictví podminované rizikovými hypotékami. V takových případech v desítkách států vždy s velkou razancí zasahoval Mezinárodní měnový fond, který dokázal dávat velice autoritativní doporučení co a jak má ta či ona země a její vláda dělat. V posledních .desetiletích třeba státům bývalého sovětského bloku (včetně ČR), Argentině nebo Mexiku. A byly to tvrdé až drastické rady, které bolely. Tak třeba obyvatelé Argentiny (nejen) se z nich nevzpamatovali dodnes. |
Ale dnes, kdy jde daleko o víc, kdy se stav národního hospodářství USA dotýká nejen jich samých ale určitě, a to výrazně, třeba celé Evropské unie, Číny, Latinské Ameriky atd., je "ticho po pěšině". Mezinárodní měnový fond zřejmě nemá co dodat. Je to s podivem, protože jiným by určitě dokázal spolehlivě poradit. V duchu jeho tradičních postupů vůči řadě slabých "banánových republik" by určitě bylo na místě zejména: 1. Výrazně devalvovat americký dolar (USD). Nikdo dnes si není jistý, jakou má vlastní reálnou hodnotu, ale jak se zdá, takové euro by už mělo stát aspoň dva (ne-li tři) USD; 2. Pokud USD má i v budoucnu sloužit jako důvěryhodná rezervní měna, pak je nutno obnovit jeho vazbu (směnitelnost) na zlato, zrušenou v r. 1970; 3. V zájmu podpory domácích úspor, omezování inflačních tendencí a vstupu nezbytného zahraničního kapitálu výrazně zvýšit úrokové míry; 4. Prosadit výrazné škrty rozpočtových výdajů (na armádu, tajné služby, veřejnou správu, diplomacii, zahraniční "pomoc" a základny, různé dotace včetně těch záchranných atd.), minimálně o 200 až 300 mld. USD ročně; 5. Významně posílit rozpočtové příjmy podstatným zvýšením sazeb a hlavně jejich progrese u daní z příjmů, nejen těch pracovních, ale především příjmů z majetků (kapitálů) všeho druhu; 6. Reorganizovat veřejnou správu tak, aby směřovala k efektivnímu "malému" státu, což předpokládá zrušení ne desetitisíců, ale statisíců úřednických pracovních míst.; 7. Podporovat reprivatizaci skomírajících domácích bank a podniků do rukou solventního zahraničního (japonského, arabského, čínského) kapitálu; 8. Zrušit právní ochranu státu podnikatelským subjektům a kapitálům umístěným v nejrůznějších "daňových rájích"; 9. Pro zvýšení důvěryhodnosti USD jako rezervní měny odstranit křiklavý měnový hazard spojený se spekulativními obchody a emisemi typu hedgových fondů, derivátů, hypotečních listů apod. Tady nestačí nějaká regulace, ale už dávno je nutný jejich jednoznačný zákaz a eliminace těchto "trhů" vůbec; 10. USA musí přebrat plnou odpovědnost za vlastní emisní a měnovou politiku zřízením řádné státní centrální banky jako všude jinde. Vzít ji tak z rukou dosavadního FEDu (Federálního rezervního systému), který je vlastně majetkem konsorcia několika soukromých bankovních subjektů (jedním z nich je i nyní zkrachovalá Lehman Brothers); Nutno konstatovat, že až dosud známá opatření, pokud vůbec byla přijata, situaci rozhodně řešit nemohou a nebudou. Naopak ještě tuto krizi prohloubí. Neboť místo podstatných zmíněných věcných kroků hlavní zahraniční centrální banky (ECB, japonská, britská, kanadská, švýcarská) pod tlakem zřejmé "mezinárodní" paniky a Spojených států v nápadné tichosti jim jen nalily další peníze a to odhadem už za 650 až 700 mld. USD (navíc v USA domácí měnová politiku byla rovněž zcela kontraproduktivně uvolněna). Není jasné, odkud se tyto peníze vzaly (zejména pokud jde o Evropskou unii a její ECB), kdo o tom rozhodl, a zda Spojené státy mají a budou mít vůbec schopnost je vrátit. To není "léčba", to je podávání morfia před smrtí, v daném případě před ekonomickým kolapsem. A co na to Mezinárodní měnový fond? Už dávno "před výbuchem" měly na místě rejdit jeho poradci a auditoři, už dávno měli mít v ruce nezbytné analýzy, podklady i návrhy. Místo toho jenom šéf jejich Rady guvernérů jakoby po straně a to až ex post utrousí, že "krize zatím ještě pořád neskončila". A to má být všechno? Co si počít s takovou institucí, která za nic neručí. Proč vůbec má kterýkoliv stát být jejim členem a platit jí vysoké příspěvky? |