Miluji svůj rodný kontinent -- ale při podobných zážitcích si kladu otázku, jestli bych zrovna tak neměl rád i tu nejodpornější díru, kdybych z ní pocházel. Starý svět -- jak trefný přívlastek pro Evropu. Pomalý, unavený svět, jemuž chybí ambice, jiskra, akce.

Opouštím rezidenci ambasadora, šourám se po Spring of Freedom Street a vidím tu změnu: I ten poslední obyvatel města Washingtonu zamračeně spěchá ke svému cíli -- neboť už za chůze řeší nějaký pracovní problém! To je mládí , dravost, nekompromisní tah na branku -- to jsou Spojené státy americké...

S hořkostí v sobě a nevolností ve tváři, táhnu za sebou pravou nohu. V tom mi cestu zastupují tři podobně zdeptaní pánové -- přesněji invalidové: Jeden dýchá skrz jakýsi podivný přístroj, dalšímu chybí ruka a třetí za sebou vláčí končetinu stejně jako já.

"Vietnam, 1975," ukazuje prostřední mrzák na kamaráda s respiračními potížemi -- ten na mě mrká a trpce se šklebí. "Afghánistán, 2001," pokračuje bezruký a klepe si zdravou prackou na svůj pahýl. "Irák, 2008," ohlíží se poslední veterán za sebe a soucitně mě plácá po rameni. Těkám oněměle po třech lazarech a nejradši bych si za své předchozí úvahy nalískal.

Zvedám ze země pravou nohu a omluvně vysvětluji: "Psí hovno, pár metrů zpátky."