1. 10. 2008
Bailout - ano, či ne?Nejen v Kongresu USA a v celé Americe, ale i v celém světě se dnes vášnivě diskutuje, zda ve stávající krizi finančního systému v USA by měl zasáhnout stát a poskytnout systému masivní finanční pomoc. A stejně jako je rozdělen americký Kongres a americké obyvatelstvo , je v této věci rozdělen prakticky celý svět. Jsou rozděleni senátoři, poslanci, ekonomové, finanční experti , laici, přičemž asi nelze pochybovat o tom, že všem jde o stejný cíl - o odvrácení možné ekonomické katastrofy ve světě. V souvislosti s touto záležitostí je velmi zajímavá knížka známého amerického sociologa ruského původu P. A. Sorokina The Crises of our Age (Krize našeho věku) napsaná již před více než šedesáti lety. Za uplynulých šedesát let se nepochybně leccos změnilo. Nicméně některé teze neztratily svou zajímavost ani po tolika letech. Zvláště pak je zajímavá pasáž o krizi tzv. smluvní ekonomiky. Níže uvedená pasáž je mým překladem stránek č. 184 - 185 z desátého reprintu citované knihy vydaného v roce 1946 nakladatelstvím American Book - Statford Press, Inc., New York, píše Jiří Nezval: |
P.A. Sorokin: Soukromé vlastnictví je součást smluvní (kontraktuální) ekonomiky a je základním kamenem klasického kapitalistického systému. V některých zemích - například v SSSR - bylo zrušeno nejen fakticky, ale i formálně. V jiných totalitních zemích bylo buď - fakticky i formálně - převážně odstraněno, nebo existuje pouze jen na papíře. V těchto zemích nezůstala ani stopa po jeho někdejší "svatosti" a "nedotknutelnosti". To co tam zbylo, vede jen podivnou existenci, je to věc odsouzená k zániku, pouhý bledý stín silného, plnokrevného soukromého vlastnictví devatenáctého století. V několika málo zemích jako jsou i USA nastoupil stejný trend, i když to nevedlo ke stejnému "pokroku" jako v zemích totalitních. Systém soukromého vlastnictví a klasického kapitalistického systému však byl vážně podlomen výsledkem neobyčejného růstu americké ekonomiky korporací a trustů. V současnosti vlastní korporace a trusty téměř jednu třetinu veškerého bohatství země a téměř polovinu celkového obchodního bohatství Ameriky. A jejich podíl na celkovém národním bohatství stále roste. Mnoho lidí si neuvědomuje, že ekonomika moderních korporací a trustů je již dnes zcela odlišná od ekonomiky kapitalistického systému založeného na autentickém soukromém vlastnictví a že růst ekonomiky korporací znamená současně rozklad ekonomiky smluvní. A ještě méně lidí si uvědomuje, že první smrtelnou ránu soukromému vlastnictví a smluvnímu kapitalistickému systému devatenáctého století nezasadili komunisté a socialisté, ale kapitáni průmyslu a finančnictví druhé poloviny zmíněného devatenáctého století. Klasickou formu soukromého vlastnictví a tím i klasický kapitalismus podkopali koncem devatenáctého století kapitáni průmyslu a finančnictví při rozvíjení ekonomiky velkých korporací. Klasické soukromé vlastnictví znamenalo právo majetek vlastnit, řídit jej, užívat jej - disponovat jím. Ekonomika velkých korporací toto nedělitelné právo rozdělila a oddělila do různých funkcí: na jednu stranu postavila vlastníky - tisíce a miliony drobných vlastníků akcií a cenných papírů - a na druhou stranu manažery - presidenty, správní a dozorčí rady, představenstva, která majetek řídí, užívají jej, disponují jím, ale - nevlastní jej. Málokterý z těchto ředitelů, pokud vůbec nějaký, vlastní třeba i jedno jediné procento akcií a cenných papírů korporace. Tito lidé jsou tedy pouze opatrovníci svěřeného veřejného majetku. Nenesou však ale žádné riziko a odpovědnost, tak jak tomu bylo a je u pravých, skutečných vlastníků. Příslušníci této nové "manažerské aristokracie" jakoby zapomněli jejich skutečné postavení. I když při správě veřejného majetku mnohokrát zcela selhali, málokdy zapomněli si sami sobě přidělovat vysoké mzdy a všelijaké bonusy, nezřídka dosahující stovky tisíc až miliony dolarů. Stavitelé velkých průmyslových a finančních říší - Rotschildové, Morganové, Rockefellerové, Fordové a Carnegies - dobývali svá ohromná bohatství zápasem s divokou přírodou, vlastnili je oprávněně a ručili za ně úplně vším, i svými životy. Současná manažerská aristokracie korporací reprezentuje postavení dekadentních potomků plnokrevné politické aristokracie: ponechává si a dokonce upevňuje privilegia svých předchůdců, aniž by poskytovala srovnatelné odpovídající služby společnosti. V tomto smyslu její postavení přesně odpovídá průměrné státní byrokracii. Obě řídí a tyjí z toho, co jim nepatří. Obě administrují veřejné vlastnictví - převážně ke svému vlastnímu prospěchu. Z tohoto hlediska je ekonomika korporací decentralizovanou totalitou, zatímco ekonomika totalitního státu je ekonomikou korporace centralizované. |