Pár sond níže letmo zmíněných (ve 13 zastaveních) se pokusí aspoň naznačit, že ne vždy bychom měli vytrubovat, jak bychom rádi "cosi" (copak asi?) komusi (kupodivu celé EU!) "oslazovali"! Během necelé stovky let jsme přitom stačili mnohokrát (ti úplně nejstarší mezi námi celkem osmkrát za 90 let!) změnit "dres", ať už příčiny či důvody toho byly jakékoliv...

*****

(1) --- Moderní náš stát vznikl díky zcela zvláštním okolnostem, které se vytvořily teprve v průběhu 1. světové války; tedy až vzhledem ke specifickým mezinárodně-politickým okolnostem, které k tomu výrazně přispěly. V Sarajevě předtím přišel o život nejen následník trůnu, s jehož názory byly spojovány naděje na reformy v monarchii; spolu s ním skonala také i jeho rodem česká manželka. Česká politika byla po celou dobu dlouhé vlády Františka Josefa orientována rakousky, i když psychologicky nejednou zašilhala k mocnému dubisku na východě, k Rusku. Také ještě na počátku té světové války nebyla v českém národě žádná významná představa strategicky zvažující státoprávní možnosti pro čas po válce . Prvním a zprvu stěží myslitelným předpokladem k takovým úvahám nutně především bylo, aby ta válka trvala dlouho. Aby byl čas k zorganizování sil pro hledání cest k výraznější autonomii pro "české království". Nějaký přímo demokratický (a funkční) program roku 1914 "v Čechách" neexistoval.

Málem jediní, kteří za války osobně riskovali potupnou popravu jako "zrádci vlasti", byli legionáři; kromě rodin několika exponovaných politiků v exilu a výjimečně později také tehdy pár domácích politiků. Nemálo Čechů či Slováků padlo v rakousko-uherské uniformě, ještě za monarchii.

(2) --- Zrovna tak může vypadat paradoxně, že před koncem 1. světové války nejen pro tehdy již "československý" odboj, ale také mezi dalšími slovanskými exilovými skupinami, byl zcela nesporně prvořadou autoritou T. G. Masaryk. A právě tak se až příliš málo ví, že ještě na počátku října 1918 prezident Wilson byl stále osobně přesvědčen, že pro poválečné uspořádání Evropy postačí v rámci stávající rakousko-uherské monarchie deklarovat tamním národům autonomii . Copak tehdy vstřícně nechystal císař Karel manifest, slibující přetvoření monarchie ve spolkový stát?! Zrovna tak bylo v říjnu 1918 pro přípravu poválečného uspořádání v Evropě zcela zásadní, jaké představy o tomto problému měl především prezident USA Wilson. (Mj. viz T. G. Masaryk, Světová revoluce , § 79; ale i § 103.) I když pochopitelně nelze ignorovat mínění o uspořádání světa v širokých lidových masách Evropy, když už byli válkou lidé unaveni a hledali pouze jednotící artikulaci o světě po válce mimo sebe v poselství nějaké vůdčí osobnosti (ať už třeba Masaryka, anebo Lenina).

(3) --- Vzniknuvší ČSR nevzniklo jako jazykově, kulturně a hospodářsky homogenní stát. Projekt "československého národa" byl pragmaticky nutný ; nebyl jen zbytečnou a mylnou "fikcí". Slováci -- už vzhledem ke společnému zahraničnímu odboji -- nemohli zůstat ve svém státě svou početností až na třetím místě, za "menšinou" německou. Nešlo tu o "nadřazenost", ale o politické desideratum, vzhledem k počáteční zjevné (a pochopitelné) nestátotvornosti a početnosti německého obyvatelstva ČSR (podle sčítání lidu z r. 1921 24,7 %; Slováků tehdy bylo jen 15,1 %!). Masaryk si od počátku naléhavě uvědomoval nepřipravenost slovenského národa pro jeho státotvorně plnoprávný život v nově vzniklém státě. (Po otci měl dokonce slovenský původ, ač osobní volbou se stal "za Rakouska" Čechem.)

Také bychom neměli paušálně vidět německou "menšinu" v ČSR pouze brýlemi roku 1918, anebo let 1935-38 . Málokdo si v tom dlouhém odstupu času těch 90 let uvědomuje, že prezident Masaryk hned druhého dne po svém příjezdu do Prahy (22. 12. 1918) oslovil "naše německé krajany" a třetí den navštívil německé divadlo, v němž se zmiňoval o naší "společné vlasti". Poměrně brzy po výchozí ostentativní averzi vůči ČSR stali se němečtí občané republiky také legitimními aktivními voliči do československého parlamentu, v němž roku 1925 zasedlo 54 německých poslanců. Krátce nato se objevili dokonce dva němečtí ministři v čs. vládě, což zůstalo tradicí až do kritického roku 1938. ČSR pak nezanikla vnitřní slabostí. Německé obyvatelstvo v ČSR začalo být po roce 1933 stále silněji pod vlivem nacismu z Německa. Politické reprezentace tradičních západních velmocí (Velká Británie a Francie) se nedokázaly zorientovat v možných důsledcích ústupků vůči autoritativním režimům.

(4) --- Po "Mnichově" -- jehož 70. výročí zrovna teď (30. 9.) vzpomínáme -- bylo Československo vydáno na pospas sousedům; kromě Německa se tehdy přiživilo i horthyovské Maďarsko a beckovské Polsko. Ne z vlastní vůle najednou vznikla tzv. "Druhá" republika. Bylo to sice jen necelého půl roku, ale navenek se ozřejmila jak snaha okamžitě pomoci českým uprchlíkům z pohraničí, tak také troufalost rozmanitých pseudomesiášů, hledajících v zakalujících se vodách veřejného mínění svou příležitost k osobnímu vzestupu . Prostým lidem zůstávaly "oči pro pláč" a bezradnost. Navenek nebylo možno přehlédnout aktivitu fašisticky orientovaných "Vlajkařů" nebo tehdy už jen "hraběcí rady", že musíme víc "spolupracovat s Říší" (tj. s "Velkoněmeckou říší").

(5) --- Po 15. březnu 1939 se po staletí rozdílnou zkušenost českou a slovenskou už nikdy více nepodařilo překlenout bez rušivých reminiscencí ; Češi měli z cizí oktrojované hitlerovské vůle Protektorát, Slováci mnohými oceňovanou "Farskou republiku" (také jako "požehnání" z Berlína). Přitom Slovenský štát formálně byl spojencem Německa; a zároveň zahraniční odboj jako kdyby mohl zcela ignorovat státoprávní poměry ve Střední Evropě a byl navenek "československý" . Slovenské "národní povstání" z konce léta 1944 ostatně probíhalo pod původními československými prapory!

V "Protektorátě Čechy a Morava" byla značně odlišná situace od té, v níž bylo obyvatelstvo "Slovenského štátu". Slovensko navenek zůstávalo -- i jako "spojenec" Německa -- mimo válečné hospodářství, jaké plně dolehlo na Protektorát. V českých zemích byl protektorátní prezident Hácha donucen dát dokonce české korunovační klenoty pod symbolickou ochranu protektora Heydricha. Tehdejší protektorátní vláda generála Eliáše se navíc ještě snažila udržovat kontakty s exilovou Benešovou "vládou".

Hned po vzniku Protektorátu se začaly tvořit odbojové skupiny z bývalých profesionálních vojáků propuštěných po okupaci z vojska (ale zůstalo pro tzv. "vládní vojsko" 7 000 vojáků), členů Sokola a inteligence. Pro KSČ začal odboj proti okupantům teprve po vpádu hitlerovských vojsk do SSSR (červen 1941). Nemalá část dělnictva uvítala možnost dostat za zvýšené pracovní výkony mimořádné příděly potravin. Mnozí lidé si vylepšovali materiální situaci dodáváním potravin na černý trh ("šmelináři"); dopadeným hrozila smrt zastřelením. Že Němcům v Protektorátě měl kromě přímé represe pomoci udržet klid v té české velkovýrobě zbraní také svatováclavský kult (zvláště od jara 1944), je zbytečné teď rozvádět. Je politováníhodné, že mnozí čeští lidé za úplatu byli ochotni odboj zrazovat (dokonce jeden z výsadku parašutistů, jejichž jedna skupina s úspěchem uskutečnila atentát na Heydricha).

(6) --- Během "květnového pražského povstání" (1945) Česká národní rada (ČNR) v tísni jednala také s "vlasovci" (původně sovětskými občany, kteří se jako němečtí zajatci dali naverbovat do německých uniforem k boji proti SSSR, k němuž ovšem nedošlo); takže nepřehlédnutelný politický tlak z Moskvy vedl rychle k jejímu zániku. Slovenská národní rada (SNR) mohla existovat dál a navozovala zcela zvláštní asymetrický model do struktury poválečného státu (pořád "ČSR", ale už bez dřívější Podkarpatské Rusi, "neformálně" anektované Sovětským svazem).

Je zde třeba nezapomenout, že v předválečné ČSR největší parlamentní strana ("agrární") nebyla pro poválečné politické uspořádání vůbec připuštěna. Počet politických stran byl omezen a uměle byly vytvořeny podmínky pro následnou převahu (marxistické) levice. V českých zemí byly povoleny jen čtyři strany, na Slovensku nejdřív pouze dvě; přitom komunisté měli samostatné zastoupení v obou teritoriích , takže od počátku disponovali třetinovým podílem na moci. Navíc také "levice" v české sociálně-demokratické straně sympatizovala s komunisty, což mohlo dávat až polovinu hlasů. (Tj. bez ohledu na české "národní" socialisty a lidovce, a slovenskou "Demokratickou stranu", podobnou "českým" lidovcům.) Kromě toho koncepce tzv. "Národní fronty" automaticky předem všechny strany zavazovala k realizaci společného programu. Některá klíčová ministerstva v ČSR měli od samého začátku ve své režii komunisté.

Masivní propaganda jednostranně zveličující jakoby výlučné zásluhy SSSR na konečném vítězství "nad fašismem" také přispěla k neobjektivnímu pohledu na válku. Výsledky voleb z roku 1946 ilustrovaly, že zcela jinak byly vyhodnoceny politické preference v českých zemích a na Slovensku . Mezi květnem 1945 a únorem 1948 se často operovalo také tím, že SSSR je slovanskou velmocí.

(7) --- Únor 1948 se odehrál bez respekt budícího odporu veřejnosti či stran, které předchozí vládní krizi svou neopatrnou demisí přímo vyvolaly. Tzv. "Akční výbory" -- údajně k očistě "od reakce" -- vznikaly v rozmanitých organizacích (včetně nekomunistických politických stran!) ještě před vlastním "vítězstvím pracujícího lidu nad reakcí". Lze sice teoretizovat nad tím, do jaké míry plné převzetí moci komunisty v ČSR nastalo "parlamentní cestou"; ale již samo obsazení velitelských míst v Pražském kraji komunisty těsně předtím (což nakonec bylo bezprostředním podnětem k vládní krizi) bylo činem připravujícím prakticky puč. Gottwald původně hlásal tzv. "československou cestu k socialismu". A naše nová demokracie měla být -- pro každý případ -- navíc "lidová" .

Kdo z těch tehdejších nadšenců sympatizujících s poúnorovými pořádky mohl tušit, že dojde k trestnímu postihu nejen potenciálně komunistům podezřelých osobností (gen. H. Píka), a tím spíše zjevných odpůrců režimu, pokud zůstanou doma (dr. M. Horáková aj.), ale obdobně také dokonce nepochybných praporečníků "Února" a dalších "socializačních" akcí ve státě (generální tajemník KSČ, Rudolf Slánský, označený za agenta imperialismu a taky popravený, i když byl osobním přítelem Gottwaldovým!).

Když se stal prezidentem A. Zápotocký, nejenže veřejně popřel, že dojde k měnové reformě; vytvářela se iluze o dalším "dělnickém" prezidentovi, dokonce literárně činném. Že byl spoluvinen za nejeden Politbyrem KSČ schválený rozsudek smrti ještě za Gottwaldova vedení, stěží si mohl někdo připomínat.

Samotní čelní komunisté, kteří schvalovali ony obludné rozsudky "padesátých let", nakonec jen velmi váhavě vytvářeli rozmanité "komise" k přehodnocování těch nechvalných procesů . Stěží lze přehlédnout, že neměli touhu k plné rehabilitaci obětí ani tehdy, když zavál relativně povzbudivý proud v kritice "kultu osobnosti". Dokonce v tomto klimatu už kritiky "kultu osobnosti" ještě se stavěl Stalinovi velký pomník v Praze na Letné!

(8) --- Pro ten čas padesátých let platilo, že socialismus byl vybudován jedině v SSSR. Zůstával ovšem nemalý šok z toho, jak "liberální" Chruščov potlačil vojenskou mocí maďarské povstání (z podzimu 1956).

Muselo vypadat jako zcela jedinečný trumf, když už v průběhu 3. pětiletky mohli komunisté v ČSR deklarovat, že dovedli druhý stát na světě do jakoby už socialismu, byť ještě ne na "sovětské" úrovni. Ostatní satelitní státy tzv. "lidové demokracie" mohly takto Československu závidět. (Že se od roku 1960 psala jako zkratka k označení státu písmena "ČSSR", vypadalo to málem, jako kdyby tu šlo o 17. stát SSSR!)

Počátkem 60. let se viditelně mnohé v životě lidí poněkud zlepšilo. Dokonce přestal být ideologický tlak na veřejnost tak toporný, i když bylo pořád třeba každoročně vyplňovat šestistránkové dotazníky velkého formátu , včetně nové otázky, jaký má níže podepsaný jedinec vztah k tzv. "maďarské otázce". Disproporce národního hospodářství ovšem trvaly.

(9) --- Pražské jaro roku 1968 začalo fakticky nehledaně již na podzim 1967. To pražští studenti nečekaně vytáhli do ulic se zapálenými svíčkami, demonstrujíce takto, že se málem čtvrt století po válce stále vypíná především večer elektrický proud , aniž člověk ví, kdy dojde znovu k jeho zapojení. Kupodivu byla tato spontánní (málem jako studentská recese vyhlížející) akce na počátku dalších kroků, které již byly politické. Prezident a první tajemník KSČ Novotný byl neoblíbený. Přímo mezi čelnými představiteli KSČ byli lidé, kteří najednou vycítili příležitost k vlastnímu většímu zviditelnění. Je docela s podivem, že mnozí čelní představitelé v sobě najednou objevili možnost uplatnit dříve skrytý šarm a začali taky argumentovat, a takto na sebe upozornili a stali se najednou nemálo populárními. U nového prvního tajemníka (od ledna 1968) Dubčeka překvapovala jeho navenek skromnost. Brzy nato také prezidentská funkce byla obsazena sympatičtější tváří (gen. L. Svoboda). V dubnu se objevil na veřejnosti zcela nový Akční program strany (rozumí se KSČ). Ne poprvé byl vytýčen slib bohatšího trhu zboží; ale zcela neotřele působil možný projekt na demokratičtější politické uspořádání ve společnosti. Když se začal dále zvyšovat tlak na možnost vzniku nových politických stran a ještě větší svobodu tisku, bylo vidět, že byli nesví nejen někteří soudruzi z Předsednictva a Ústředního výboru KSČ, ale také v Moskvě; nehledě na ty soudruhy dole "v terénu", jimž se muselo zdát, že jejich moci bude odzvoněno. Paradoxně sám Brežněv ještě na samém počátku příštího "Pražského jara" požehnal výchozím personálním změnám, které ten překvapivý další vývoj navodily.

(10) --- Netřeba zeširoka teď připomínat srpnovou okupaci. Z tzv. Akčního programu byla nakonec uskutečněna jen formální "federalizace". Posrpnové mezidobí trvalo jen tři čtvrti roku. Jakoby táž KSČ, ovšemže "normalizovaná", vydala teď své Poučení z krizového vývoje. Kupodivu i některé původní "ikony" "Pražského jara" spoluvytvářely kulisu těch i mezinárodně otřesných změn. Došlo ke čtvrté emigrační vlně. (Prvá před 2. světovou válkou, druhá -- celkem malá -- brzy po květnu 1945, třetí -- nemalá -- v souvislosti s únorem 1948, a ta čtvrtá -- také početně nesmírně silná a významná i intelektuální potencí -- po srpnové okupaci.)

Že se zase další nemálo početná skupina lidí naučila chytračit s pravdou a vytvářet si v uvolněném prostoru příležitost ke kariéře, je zase o něco více známo, protože je to zase o něco blíže k dnešku.

(11) --- 17. listopadu 1989 také nemohl nikdo předem očekávat, že z relativně nevinné vzpomínky na 17. listopad 1939 bude nakonec zážehová zápalka, která uvede některé nazrálé procesy do pohybu. (Dost obtížně bylo možno zaokrouhlené 50. výročí citlivých událostí -- půl roku po vzniku Protektorátu -- nějak pouze ututlat. Dodnes máme ale "zameteno", pokud jde o pravé iniciátory tehdejší policejně represivní akce na Národní třídě!)

Mezi listopadem a koncem prosince 1989 v duchu ne zrovna "revolučním" -- snad aby se někdo moc nepoplašil? -- zůstala zachována nejen kontinuita práva, ale také výkonných nebo soudních funkcí ve státním aparátu, o těch zákonodárných nemluvě (kooptací dalších formálně nevolených osobností byl Parlament pouze doplněn). Takže formou tzv. "sametové revoluce" se sice objevily posléze -- po svízelném jednání -- některé nové tváře v čele státu, ale od samého začátku bez komunistických odborníků ve vládě nebylo zřejmě možné vládnout. Nejednou velmi angažovaní nebo snaživí komunisté z předchozích časů jenom si pořídili nový a nenápadnější stranický převlek; kdekdo byl třeba velmi rychle v "Občanském fóru".

Po listopadu 1989 byl také poměrně rychle dán státu navenek nový název --- ČSFR. Jako kdyby nejvíce "hořelo" ve vzájemných vztazích Čechů a Slováků; anebo jako kdyby bylo nutné korigovat hned aspoň hláskovou "optiku" (ČSSR až na jedno písmeno připomínalo pořád SSSR).

(12) --- Neuplynulo mnoho vody a nejenže se stále debatovalo o tom, zda se má navenek stát prezentovat s pomlčkou, či bez pomlčky; a zda je to spíše "spojovník", anebo "rozdělovník". Posléze, a jakoby opět -- "tradičně" -- neparlamentním způsobem došlo k úplnému rozdělení státu ; vznikly ČR a SR. Dva tehdy vůdčí politikové obou většinových národů zatím společného státu si ke vzájemné spokojenosti rozdělili sféry svého příštího politického vlivu. Pokud se ještě na počátku roku 1990 někdo vůbec zmiňoval o možném spolkovém (zemském) uspořádání státu , už se nemusel dál namáhat. Rozmanitými parcelacemi na tzv. kraje byly tak jako tak opakovaně vymazávány historické hranice Moravy, tak i Slezska. (A pokud jsme se mnozí styděli od 1. ledna 1993 říkat "Česko", pak kdekdo dnes říká "v Čechách", i když jde o Moravskou Třebovou, Hodonín nebo Opavu.)

(13) --- Od 1. května 2004 je Česko členským státem EU. Je nemálo zajímavé, jak málo se obecně ví o tom, co a jak činí námi tam delegovaní poslanci, přímo o obecných aktivitách v rámci EU nemluvě. Až na to, že náš Ústavní soud posuzuje, zda je tzv. Lisabonská smlouva v souladu s českým "ústavním pořádkem". Kdekdo z našich podnikatelů šilhá po možnosti nějak se přiživit na slibně dotovaných projektech EU. Přitom se stále šíří nad českou zemí opar pochybností nad tím, že vlastně svým členstvím v EU (a zvláště tou nikým nečtenou Lisabonskou smlouvou!) ztrácíme národní a státní suverenitu.

Za ta rozmanitě se klikatící dlouhá léta od kdysi středoevropské monarchie, jejíž jsme byli (poněkud nechtěnou) součástí, po dnešní složitě (ale i riskantně) se globalizující svět jako kdybychom věděli jen jedno: ať nám na suverenitu nikdo nesahá! Jak chceme věrohodně být -- jako jazykově a kulturně Češi -- současně plnohodnotnými Evropany?! (Že budeme nabízet k všeobecnému nepochopení svým partnerům v EU na plakátech kostkový cukr?)