Myslím, že není přesné nad novou hrou Odcházení zlomit hůl způsobem, jakým to udělal naposledy Jan Čulík. Domnívám se, že její nedostatky jsou zcela jiné, rozhodně jí ale nelze vytknout, že je to pouze "Havlův protest proti zkorumpovanosti dnešní politiky". To by totiž znamenalo udělat z ní toliko snadnou agitku, která reaguje na nejrozšířenější rys dnešního společenského neduhu, který s oblibou rozvádějí v nekonečných litaniích právě česká média. Havlova hra, která měla květnovou českou premiéru s vysokým puncem snobismu (možná tím jen naplnila ještě další rozměr, s kterým autor, jak ho trochu podezřívám, nějak potutelně počítal), tedy tato hra je na prvním místě osobní reflexí autora nad vlastním počínáním: možná neobratnou, nicméně dosti vydařenou polemikou nad vlastní neschopností ustát svou existenci ve změti osobních a společenských vztahů.

Bylo již dříve zmíněno, že tu Havel pracuje ve svém dramatickém kusu s dvěma ozvěnami: na Čechovův Višňový sad a Shakespearova Krále Leara. Ano, dramatik Havel se pokusil zasadit svůj osobní příběh do jakéhosi zániku jednoho světa, ve snaze ironicky jej okomentovat a pokusit se pochopit i svou vlastní roli v něm, jež místy přerůstá ve velmi osobní tragédii monarchy téměř shakespearovského ladění. Nejde přitom o to, do jaké míry je tato dramatická Havlova koketérie s velkými klasiky vydařená, rozhodně ale vyvrací tezi, že by šlo Havlovi pouze o kritiku současné politické korupce. Bude-li čtenář číst Havlovu hru pečlivě, uvědomí si, že autor nebojuje proti korupci, nýbrž že se jí snaží místy zaznamenat způsobem, v něm se může dokonce jevit jako klíčový prvek celého demokratického systému.

Role jedince ve světě, v tom malém i v tom velkém -- od malicherných intimností k velkým řečem pro auditorium -- je základním napětím postavy, ironicky nazvané dr. Rieger, až příliš podobné samotnému Václavu Havlovi. Je dávným ozvukem dr. Kopřivy z Havlova Larga desolato. Nemusí to být zas tak vtipné, a samotná ambivalence, s jakou Havel nabízí pohled i sám na sebe, je místy velmi úděsný. To už není ani náhodou filozof, ale spíše troska. To už dávno není disident, a z času disidentství mu už nezůstala téměř žádná rekvizita. Vynikne to nejlépe ve vztahu k ženám, ať už se jmenují Irena nebo Monika -- a znalci Havlova soukromí si mohou dosazovat konkrétní ženy a milenky - , nechybí mu ani v konfrontaci s postavou Kleina, trochu nešikovně parodující Václava Klause.

Čulíkova výtka, že se Havel nepokusil nabídnout recept na boj s rafinovanější podobou politiky současnosti, je přeci jenom zajímavá: ale pouze potud, pokud předpokládá, že o to měl autor usilovat. On ale o to prostě neusiloval, naopak, místy tu rozehrál trochu provinční parodii na systém, jemuž čouhá sláma z bot, není ani hrozivý, ale pouze směšný -- a směšné jsou i ty postavy. Do jaké míry upřímně nastavil autor zrcadlo sám sobě, se v tomto Havlově zrcadlovém bludišti dozvídáme až příliš často.