Samozřejmě panu Tomáši Kolocovi neupírám jeho negativní zkušenost a rozhořčení nad přístupem Českých drah. Myslím však, že dříve, než se kdokoli rozhodne svou negativní zkušenost zveřejnit, měl by si zjistit, jaký je skutečný stav této věci. České dráhy sice v mnoha ohledech nepřekročily devatenácté století, vlaky se zpožďují, fronty u pokladen i neochota mnohých zaměstnanců jsou pověstné stejnou měrou jako nízká kultura cestování. Přesto se i v této státní firmě najdou světlá místa. Jedním takovým je právě elektronický prodej jízdních dokladů.

Zatímco u mnoha státních či komerčních institucí podobnou možnost nenajdeme, České dráhy svým cestujícím umožňují velmi komfortní nákup jízdních dokladů po internetu. V elektronickém obchodě ČD si lze zakoupit jízdenku s místenkou pro většinu rychlíků a vlaků vyšší kvality. Jízdenku si zákazník objedná, jednoduše zaplatí platební kartou a rovnou i sám vytiskne. Jedinou výjimkou z tohoto obchodního modelu je akviziční sleva eLiška, v jejímž rámci si cestující může objednat jízdenku mezi libovolnými dvěma krajskými městy za více či méně výhodných 140 korun. Je zřejmé, že ne všechny kombinace krajských měst jsou výhodné, avšak například pro cestu Ostrava -- Karlovy Vary najdeme jen těžko lepší nabídku. Vedle standardní ceny 140 korun nabízí České dráhy tzv. Šťastnou eLišku, což jsou vlastně náhodně přidělované zlevněné výprodejové eLišky. Šanci na takovou natrefit máte pouze, pokud jízdenku kupujete v den odjezdu. Šťastné eLišky jsou však nabízeny pouze pro některé relace, konkrétně je jmenuje ve svém článku pan Koloc. Pro nákup eLišky v elektronickém obchodě je nezbytné být držitelem IN-karty, tedy elektronické zákaznické karty Českých drah.

eLišku lze na internetu objednat, zaplatit platební kartou, avšak nelze ji přímo vytisknout. Cestující se tak musí fyzicky dostavit na nádraží, kde mu jízdenku vydá buď pokladní, nebo v některých stanicích zvláštní jízdenkový automat. eLiška byla zavedena právě jako možnost pořízení jízdenky online. Mimo jiné proto je tak levná. Tomáš Koloc však ve své úvaze vychází z mylného předpokladu, že služba prodeje jízdenek eLiška spočívá v umístění automatů na nádražích v krajských městech, které zde k páně Kolocově překvapení ve skutečnosti nejsou.

Jako elektronická jízdenka eLiška funguje více než dobře a možnost platby těchto dokladů platebními kartami online je zcela v souladu s moderními trendy online nakupování. Pan Koloc se podivuje, proč není možné uhradit v elektronickém obchodě jízdenku kreditem uloženým na IN-kartě. Obávám se, že za tento přístup je třeba České dráhy pochválit, nikoli kritizovat. Jak totiž IN-karta vychází ze srovnání s běžnou platební kartou? Jednoznačně méně bezpečně! Zatímco pro online platbu platební kartou je potřeba znát její číslo, datum expirace a kód CVV2, který najdeme na zadní straně nad proužkem pro podpis, pro platbu kreditem na IN-kartě by postačilo její číslo, datum expirace a heslo, které si zákazník pro přístup do elektronického obchodu ČD zvolil. Zatímco ke jmenované trojici údajů o platební kartě se nikdy nemůže dostat žádná osoba, trojice údajů na IN-kartě je přístupná teoreticky kterémukoli zaměstnanci Českých drah. Pro platbu na internetu zkrátka stačí v obou případech trojice údajů. Ty jsou u platebních karet neveřejné, zatímco u IN-karet k nim mají přístup desítky, stovky, možná tisíce lidí. V žádném z obou případů tedy není potřeba mít kartu při platbě fyzicky v ruce.

Zneužitelnost IN-karty je v tomto případě opravdu vysoká a Českým drahám se nelze divit, že platby touto kartou ve svém online obchodě neumožňují. Naopak nelze se pozastavovat nad tím, že v automatech ve stanicích takové platby možné jsou. Automat totiž vyžaduje fyzické přiložení karty. Pro její zneužití ji v tomto případě potenciální pachatel musí mít k dispozici, což je samozřejmě komplikovanější, než pouhé vyčtení trojice údajů ze zákaznické databáze. Existence takto děravé databáze je sice na pováženou, nicméně je historicky odůvodněná. Nevím sice, jak vypadá žádost o IN-kartu dnes, ale minimálně v prvním roce vydávání IN-karet si zákazník požadované heslo vyplňoval rovnou na tuto papírovou žádost. Tehdy vůbec nebylo možné IN-karty nabíjet kreditem. Možnost nabíjení kreditu i speciální jízdenkové automaty ve stanicích jsou tak ve skutečnosti rozšířeními služeb oproti předchozímu stavu, který si zřejmě přinesl svou nevýhodu z minulosti -- relativně nízké zabezpečení a reálné riziko zneužití.

Ve světle výše uvedeného nemůžeme v žádném případě vinit České dráhy z nemožnosti IN-kartou platit ani z nedostatečného počtu automatů ve stanicích. eLiška byla původně výlučně online nabídkou a jako taková byla zpracována výborně, jako ostatně celý neustále se zlepšující elektronický obchod Českých drah. Nikdo snad nemůže kritizovat, že ČD neumožňují zneužití peněz svých zákazníků.

Elektronický obchod ČD má sice své mušky, zejména by mu prospěla lepší interaktivita při výběru konkrétních míst při rezervaci místenky, z celkového pohledu je však v současném stavu plně použitelný. Počet vlaků, na něž lze v elektronickém obchodě zakoupit jízdenku, se neustále zvyšuje, což dokazuje zájem Českých drah na této komfortní formě prodeje jízdenek. Ve světle toho je samozřejmě pouze chybou cestujícího, že si (například na webových stránkách ČD) předem nezjistí konkrétní a ověřené informace o podstatě slevy eLiška a možnostech jejího získání a využití. V žádném případě není vhodné vyjít z nesprávných předpokladů a následně z vlastní chyby vinit České dráhy.

Kéž by jen všichni dopravci byli tak pokrokoví, jako České dráhy. Tomáš Koloc jednoznačně nemá pravdu, když tvrdí, že na jednu slevu se dá dostat do Hradce Králové, ale zpět nikoliv. Dá se, jen je třeba slevě rozumět a umět ji využít. Ostatně, dost by již mělo vypovídat ono písmenko "e" v názvu eLiška. Pokud vám nic neříká, zkuste se zamyslet například nad ikonkou Internet Exploreru na pracovní ploše svého počítače.

Autor je redaktorem IT magazínů Computer a Živě.cz