Premiér Topolánek společně se svými druhy se sice k podobně radikálnímu trvrzení neodhodlali, před několika dny Topolánek dokonce prohlásil, že věří v její případnou ratifikaci v České republice, avšak ve straně, které předsedá, se vůči ní vyskytuje stále mnoho negativních ohlasů. Stejně tak se k Lisabonské smlouvě staví i další pravicoví fundamentalisté, kteří jak v ní, tak v Evropské unii celkově, vidí dokonce i cestu k "socialismu".

Sociální demokraté naopak patří mezi ty, pro které je Lisabonská smlouva pomalu něčím až posvátným, bez kterého si život v EU nelze představit. Klausovo nadšení z irského nepřijetí smlouvy podrobili tvrdé kritice, nejinak se stavějí i k tomu, jak v této záležitosti vystupují Topolánkovi hoši a děvčata. Tentokrát jsou však poněkud smířlivější - byli by ochotní vládu i tolerovat, pokud se zasadí o ratifikaci smlouvy. Slovy předsedy Paroubka je to pro sociální demokraty "prostě základní věc". Vědí ale obě názorové strany, k čemu se vůbec vyjadřují? Nikoliv. Je jisté, že se staly oběťmi vlastních předsudků a naivních představ. Je vidět, že si ani jedna z nich nebyla schopná prostudovat tento dokument (který je jen lehce upravenou verzí paskvilu Euroústavy z roku 2005) patřičně do hloubky a zjistit si do detailů, co ve své podstatě "nabízí".

V první řadě se totálně mýlí představitelé ODS a eurospektické pravice jako takové. Pokud opravdu Lisabonská smlouva něčím není, pak jakýmsi projektem evropského socialismu. Samozřejmě, vyskytují se v ní pojmy jako je solidarita, sociálně-tržní hospodářství, plná zaměstnanost, udržitelný rozvoj a sociální spravedlnost, pro pravici silně vulgární slovíčka. Lze tedy pochopit, že v pravičákovi se po letmém přečtení smlouvy a zaregistrováním oněch pojmů může vyvolat dojem, že se zde chystá cesta k socialismu. Jenže chtělo by to číst opravdu pečlivě, jelikož stejně jako dnešní evropští byrokraté tak i Lisabonská smlouva pracuje s těmito termíny jen jako s zástěrkami před skutečnými záměry budování čistého (či spíše špinavého) kapitalismu v nadnárodním eurounijním podání.

Ano, Lisabonská smlouva chce dále rozvíjet byrokratické centralistické řízení evropských států, ovšem v rukách manažerů a nikoliv zaměstnanců, odborů, enviromentalistů, jak si naši paranoidní pravičáci představují. Co jiného to může dokazovat než požadavky na posílení role evropské banky, vznik centralizujících funkcí evropského prezidenta a posílení role hlavních center finančního kapitálu - Francie a Německa - na dění v Evropské unii? Z Lisabonské smlouvy jakoby zmizela charta základních práv. Lisabonská smlouva chce ještě rozšířit už tak všeovládající neoliberální ekonomické a (a)sociální koncepty tím, že by se měly všechny evropské země ještě výrazněji než dnes zapojit do světové ekonomiky, což by mělo být usnadněno postupným odstraňováním překážek mezinárodního obchodu. Oblasti zdravotnictví, školství a jiných veřejných služeb by se podle Lisabonské smlouvy měly hezky vymáchat v tržní vodě, čili pěkně "zjulínkizovat", "zliškovat", "znečasovat". Náš pan prezident je sice proti všemu z Evropské unie dost zaujatý, téměř nic, co přichází z Bruselu, mu nepřirůstá k srdci. Jak ale může v rámci svého antieuropistického boje opomenout takto "skvělé" návrhy, které jsou přímým naplněním jeho vize EU jakožto zóny volného obchodu, tedy Evropy neoliberální a nikoliv Evropy solidární?

Stoupenci pravice, kteří jsou téměř bez výjimky nadšeně proameričtí, by měli správně jásat nad militaristickými "NATOidními" návrhy, které jsou ve smlouvě obsaženy. Jestliže dnes už je EU značně "javiersolanizována", Lisabonská smlouva ještě utužuje Evropu pod náporem vlivu Spojených států amerických, údajnou společnou evropskou obranu nechá na 100% převést pod zřejmě nesmrtelné NATO.

Taková je Lisabonská smlouva. Škoda, že neschopnost komplexního studia či nacionalistické a jinak deformované uvažování našich pravicových "elit" jim znemožňuje se dozvědět, jakou neoliberální asociální krásou Lisabonská smlouva oplývá. Svými nesouhlasnými postoji si de facto komplikují svou vlastní pozici.

Zato sociální demokraté ve svém prolisabonském lobbingu tak přestávají být politiky stojícími na straně chudých a potřebných a stávají se součástí evropské antisolidární neoliberální buržoazie. Možná úmyslně, možná z nedorozumění. Jestliže ČSSD ale chce zůstat levicovou stranou, svá až fanaticky vstřícná stanoviska k "reformní" smlouvě by měla zásadně korigovat. Projekty typu Lisabonské smlouvy by se jí mohly jednou i vymstít, ať ztrátou neoliberalismem trápených voličů, tak ztrátou své stále ještě pevné pozice nalevo od středu.