Nejdřív připomenu jedno stoleté výročí. Už je tomu opravdu celých sto let od chvíle, kdy se pro tehdejší současníky "cosi" nevysvětlitelného stalo, o čem se následně svět dovídal až po řadě let, a jen po troškách a se zvláštními rozpaky. Na Sibiři došlo náhle ke zkáze lesů na obrovské rozloze a nikdo s odstupem času si přiměřeně nedovedl vysvětlit, co se to vlastně stalo. Mám na mysli "tunguský meteorit". (Jiné úvahy by měly doprovázet vyhodnocení tohoto jevu, kdyby šlo o "meteorit", a zcela odlišné, kdyby se jednalo o zbytky "komety".) --- 30. června 1908 v 7:14 ráno jeden člověk najednou viděl, jako kdyby se nebesa rozskočila v oslepujícím žáru, s následným hřměním a závanem horka. Než si to mohl přiměřeně uvědomit, tlaková vlna jím mrštila na zem. Hukot, jako kdyby dělovými salvami, pokračoval. Ten svědek byl celých 65 kilometrů daleko od epicentra. Jmenoval se Semjon Semjonov. Epicentrum bylo poblíž řeky Podkamennaja Tunguska, v neobydlené a bažinaté tajze. --- Nedávná italská expedice letos přímo na místě získala zcela nové údaje o události. V další fázi klíčem zřejmě budou zkoumání na zvláštně tvarovaném dnu jezera Čeko, vzdáleného jen 10 km od epicentra výbuchu, kde další italská výprava bude hledat možné zbytky tajemného tělesa k rekognoskaci jeho původu.

Dalším zaokrouhleným výročím je diplomatický doklad úsvitu naší novověké československé státnosti přiznáním těchto práv čs. lidu a uznáním Národní rady francouzskou vládou, a to 29. 6. 1918, tedy před 90 lety. Pokud krátce předtím se sešla válečná rada ministerských předsedů Francie, Anglie a Itálie ve Versailles (3. 6.), jen Polákům byl tehdy již výslovně přislíben stát. Francouzský krok z 29. června vůči našemu odboji následovala britská vláda 5. září. K vyhlášení samostatnosti československého národa posléze došlo tzv. "washingtonskou deklarací" (18. 10. 1918). Že ani po 28. říjnu nebylo ve střední Evropě automaticky nic definitivní, dokládá i spojenecký protest ze 4. 12. 1918 tehdejší maďarské vládě proti jejím nárokům na Slovensko.

Jiné výročí nemá své zakotvení jen v jednom dni kalendáře, a ani není zaokrouhlené: Týká se rušného léta roku 1939; tedy již před 69 lety. Naléhavě je připomněl premiér Topolánek svým oceněním skromného britského občana -- a nyní i "sira" -- Nicholase Wintona čestnou plaketou. (Řád TGM mu byl udělen roku 1998. Titul "sir" má od roku 2003. Je mu letos již 99 let.) Díky jeho zcela nevšední a nanejvýš obětavé iniciativě se dostalo prakticky na poslední chvíli skoro sedm stovek (669) židovských dětí do Velké Británie, takže jejich cesta nakonec neskončila tragicky ve vyhlazovacích koncentrácích, jako se tak stalo rodinám, z nichž děti pocházely a které zůstaly doma, už v Protektorátě. (K prvnímu transportu překvapivě došlo 14. března 1939, těsně před úplným rozbitím ČSR.) Dnes žije z tohoto zcela jedinečného počinu na 5 tisíc lidí, jež můžeme po právu nazývat Wintonovými "dětmi". --- Zaokrouhleným výročím ovšem zde je fakt, že svět se o tomto zcela nepatetickém Wintonově hrdinství dověděl teprve před dvaceti lety -- roku 1988, když dokumenty náhodou na půdě objevila manželka...

Jedno další výročí je taky nezaokrouhlené. Uplynulo 58 let od chvíle, kdy komunistický režim v ČSR poslal po formálně inscenovaném procesu na potupnou smrt řadu politiků, v čele s původně národně-socialistickou funkcionářkou dr. Miladou Horákovou, předtím za války vězněnou za odbojovou činnost. Bez ohledu na to, že tehdejší vedoucí představitelé KSČ a státu nemohli nevědět, že obvinění všech obžalovaných byla vykonstruována, a bez sebemenšího zřetele na protesty významných světových intelektuálů a politiků byla dr. Horáková -- jako žena -- zcela bezohledně 27. června časně ráno s dalšími třemi odsouzenci pověšena. Její dopisy na rozloučenou nebyly nikdy adresátům předány. Nesměla ani naposled políbit svou dceru. Tehdejší režim si pochvaloval, že během procesu došlo soudu přes šest tisíc "rezolucí", v nichž "lid" žádal pro obžalované tresty smrti. (Ta "dělnická" prokurátorka, která nanejvýš dramaticky dštila síru na hlavu obžalované dr. Horákové, měla čelit značně opožděné obžalobě za napomáhání k vraždě teprve v říjnu 2007, již jako 86-letá. Mnozí z čelných inscenátorů těchto procesů, jako např. R. Slánský, tehdejší generální tajemník KSČ, stali se obětí téže zvrhlé "justice", které sami předtím požehnali. Nejvýznamnější pachatelé justičních vražd v tehdejší ČSR mají po smrti bez trestu.)

Již v květnu 1968 začaly nepokoje v Paříži, které nebyly jediným dokladem toho, že nová mladá generace měla odlišné představy o životě vůči té, která dospěla v čase končící světové války. V ČSR probíhalo tzv. "Pražské jaro". V podmínkách politického kvasu, který začal už na podzim předchozího roku 1967, jako kdyby "pod vedením KSČ" se měl život ve státě reformovat na "socialismus s lidskou tváří". Rostl tlak zdola na obnovení pluralistické politické struktury ve státě. V českých zemích se nepřehlédnutelně volalo po reformách ekonomického řízení společnosti, na Slovensku převažovalo hnutí za plnou federalizaci. Když se objevila v Literárních listech z 27. 6. 1968 stať "2 000 slov", mnoho lidí ji vítalo, KSČ byla vůči jejímu obsahu na rozpacích, ale sovětští komunisté ji hned považovali za pádný doklad "kontrarevoluce" v ČSSR. Letos 40 let mající text autorsky podepsal Ludvík Vaculík, a jako signatáři se podepsali četní intelektuálové, herci, sportovci, i někteří dělníci. Do tří týdnů k nim přibyli další, také přímo z tehdy i později významného pražského ČKD. Pro pozdější normalizační čas je nepřehlédnutelné, kteří lidé pak následně zatoužili z tohoto seznamu v zájmu svých kariér nenápadně vypadnout...

Chtěl bych teď rychle přeskočit do současnosti. V Ženevě byl nedávno dokončen nový velký urychlovač částic ("LHC"), od jehož provozu si vědci slibují zcela nové poznatky o povaze hmoty. Zvláště o podmínkách, jež umožňují proměnu energií na masu; o tom, jaké částice tvoří tzv. temnou hmotu a co je tzv. temná energie; ale také se bude podrobněji zkoumat, zda jsou kvarky a leptony vskutku "fundamentálními" částicemi. Poprvé bude lidskými prostředky pro srážky částic dosaženo energií řádově v TeV (teraelektronvolt). Není vzrušivější zkušenosti pro lidský intelekt, než je cesta za dalším poznáním, jak světa, tak člověka v něm. (Obavy, že by provoz LHC v CERNu znamenal nějaká rizika pro planetu Zemi, jsou ovšem neopodstatněné.)

Druhý námět ze současnosti se týká hrátek kolem prezidentských voleb v jedné africké zemi, v Zimbabwe. Konaly se tam nejdříve parlamentní a prezidentské volby, už 29. března. Ty pro stranu stávajícího prezidenta, Roberta Mugabeho, a rovněž pro něho osobně, nedopadly slavně. Mugabemu se podařilo nejdřív 5 týdnů vyhlášení výsledků těch prezidentských voleb oddalovat. I ten váhavě vyhlášený jejich výsledek byl zřejmě z nouze ctnost; jako kdyby ani zřejmě vítězný protikandidát, Morgan Tsvangirai, nezískal nad 50 % hlasů, takže se mělo konat 2. kolo volby. Mugabe ignoroval ústavně stanovený termín tohoto kola a nejdříve si rozmanitě připravoval půdu k tomu, aby mohl po 28 letech vlády zůstat nadále u moci. V zemi zavládl vojenský teror, Tsvangirai dočasně uprchl ze země, došlo k hromadnému zatýkání jeho stoupenců (kolik jich přišlo o život, nelze zatím spolehlivě zjistit). Nakonec Mugabe vyhlásil to "2. kolo" až na 27. června. Tsvangirai sice bez ohledu na zkušenosti s "1. kolem" uvažoval, že do toho nerovného zápasu přesto vstoupí, ale bylo mu zjevné, jak velkým rizikem bude pro jeho případné voliče dát mu hlas. Předvolební teror byl tak silný, že se Tsvangirai nakonec své kandidatury vzdal. Prezidentská "volba" teď jediného kandidáta 27. 6. nicméně proběhla. (Kupodivu, když neměl konkurenta, nepotřeboval Mugabe ani tři dny na to, aby se znovu ujal prezidentského úřadu.) Poznamenejme pouze, že v Zimbabwe je 80 %-ní nezaměstnanost a inflace se pohybuje v nepředstavitelných 165 000 % za rok. Tamní generálové jsou připraveni na to, aby se pučem chopili vlády ve vhodném okamžiku sami.

A ten "třetí" problém -- abychom si mohli zakoketovat s číselnou symbolikou -- souvisí s tím, že zrovna v červnu Irové pohřbili tzv. "lisabonskou smlouvu". Milion Irů si dovolilo formou referenda dát 12. června 2008 najevo výhrady vůči této smlouvě svým "NE!" v poměru 53 ku 47 procentům. Hned se vyrojila řada úvah. Že Irové fakticky nevyjádřili správně svou vůli, takže by měli včas udělat reparát. Že Irové naznačili, že chtějí z kola (z EU) ven. Že 1 milion Irů se jakoby staví proti zájmům další půlmiliardy lidí z ostatních 26 států EU. Že Irové dali další signál, aby se napříště budovala EU jako "dvourychlostní". Přitom je nepřehlédnutelné, jakého rozmachu se Irsko dožilo po svém vstupu do EU. Takže Irové 12. 6. vlastně nehlasovali o EU, ale pouze o svých vnitřních problémech s vlastní vládou? Nerozvádějme, jaká kritéria charakterizují demokracii. Že se hlasováním vyjadřuje -- možná ne dost kvalifikovaně a jen právem většího počtu hlasů -- vůle voličů. A že pravděpodobně jen málokdo z irských voličů četl obšírný dokument, k němuž se hlasováním vyjadřoval. Zároveň dostával informace, že se následně zvýší daně (což pravda není), nebo že se sníží irský vliv v EU (což odpovídá pravdě). --- Nutně se nemusíme připomínat, jak předtím dopadla zrovna v Irsku "smlouva z Nice" (2001), dánské hlasování proti "Maastrichtu" (1992) nebo poměrně nedávné hlasování o "evropské ústavě" francouzským a nizozemským "Ne!" (2005). Proti dvourychlostní EU se oficiálně hned čtyři dny po irském hlasování kategoricky vyjádřilo jak Německo, tak Francie. Je otázka, do jaké míry je teď nutné zvažovat třeba jistý očekávaný pesimismus vůči "Lisabonu" z Velké Británie nebo z Česka. Není nezbytné nyní poměřovat "míru smrti" dokumentu z Lisabonu, když hospodářství EU zatím -- i v těch stávajících potížích kolem stále stoupající ceny za ropu -- prosperuje pořád slušně. Nezaměstnanost se za posledních 15 let v EU snížila z 12 % málem na polovinu (7 %). Atd. --- A euro si pořád dobře stojí vůči dolaru (za $1,60; se stoupající tendencí; v únoru jen za $1,44). Mimochodem, právě 1. 7. 2008 oslaví svých 10 let existence!

Samozřejmě že nejde jen o "červen" nebo o sugestivně traktované "osmičky"! Stále se něco děje. Jen té zodpovědnosti za vlastní konání kdyby bylo na světě víc!