Z článku se totiž dovídáme, že "princovi" obhájci z trestního řízení Josef Lžičař a Umar Switat se distancovali od zahájeného řízení o přistoupení Hamada al Thani jako vedlejšího účastníka k výše zmíněné žalobě vyjádřením, že "nedostali od klienta žádný pokyn či příkaz ke vstupu do civilního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze" a "nemají žádné informace, zda v tomto směru vyvinul nějakou aktivitu někdo jiný". Neopomněli uvést, že jim "princ" dosud nevypověděl plné moci, což vyznívá, jako by zatím nikdo kromě nich neměl právo jednat jeho jménem. Zmínka o distancování, tedy o rozhodném odmítnutí spojitosti s věcí, dodala zprávě správný říz a ráz skandálem zavánějícího sdělení.

Autor k tomu dodal, že se mu nepodařilo dovolat se advokátce Anně Větrovské, která se podepsala pod příslušné podání. Z toho je zřejmé, že když narazil na překážku, nedbal dále na zásadu, že věrohodnost zprávy se má prověřit nejméně ze dvou zdrojů. Na tom, že v pátek nesehnal advokátku, není nic divného: vždyť v této době mohla mít soukromé důvody, aby nepracovala. Kdyby se autor poradil aspoň s nezúčastněným právníkem, rychle by zjistil, že výše uvedené údaje jsou sice pravdivé, ale zpráva sama o sobě je tak nicotná, že se za ní žádná senzace ani skrývat nemůže a dokonce ani nestojí za zveřejnění. Především Anna Větrovská obhajovala Hamada al Thani dříve, než se případu ujal Josef Lžičař, a zůstala i po jeho nástupu ve styku. V průběhu nezákonně vedeného procesu před senátem Moniky Křikavové (za nezákonný jej označil rozsudkem Nejvyšší soud ČR) byla jedním ze dvou důvěrníků obžalovaného, kteří zůstávají v soudní síni v případě vyloučení veřejnosti. Dále nikoho, Hamada al Thani nevyjímaje, nic nezavazuje, aby v případě zahájení dalšího soudního řízení neudělil plnou moc a nezadal práci advokátům, kteří pro něj pracovali dříve. Řízení, jež zahájil u Krajského soudu v Praze, je civilněprávní věc, která s jeho trestním řízením nemá procesně žádnou spojitost. "Princ" využil svého práva zvolit si svobodně právního zástupce a nepotřeboval k tomu vypovědět plné moci obhájcům z trestního řízení. Mohli bychom se sice ptát, proč tak učinil, ale pokud jsme nezjišťovali, z jakého důvodu kdysi nahradil Annu Větrovskou Josefem Lžičařem, zjevně se ptát nebudeme.

Nekoná se tedy žádná senzace, nic, co by stálo za špinění novinového papíru. Zajímavé je ovšem "princovo" rozhodnutí vstoupit do sporu mezi sedmi žalobci a advokátkou Marií Benešovou. Přesněji řečeno, zajímavé by byly jeho niterné pohnutky k takovému kroku. Nemyslím, že by se ho hanlivé výroky Marie Benešové na úkor žalobců příliš týkaly a také jinak nemístné komentáře soudce Vojtěcha Cepla k "princovu" případu proti jeho osobě přímo nesměřovaly. Pokud se ovšem Hamad al Thani cítí přesto dotčen na cti, má svaté právo se přistoupení dožadovat. Žádnou ze stran ale svým rozhodnutím nepotěšil, protože projednáním dříve neznámého procesního požadavku se soud musí zabývat a do jeho vyřešení nelze provést odvolací řízení. Jeho vystoupení nemůže na skutkové podstatě výroků paní žalované a jejich hodnocení nic změnit. Může pouze podnítit další projevy nevraživosti novinářů k žalobcům Pavlu Němcovi a Pavlovi Kučerovi, které by ovšem měly nechat nestranný soud lhostejným.Tato okolnost mě vede k úvaze, že kdyby jim chtěl někdo uškodit, mohl by Hamadu al Thani dát podnět k jeho překvapujícímu rozhodnutí.

Poznámka red.: Autor je aktivistou spolku "proi nezávislou justici" Šalamoun, který se k případu pedofilního "katarského prince" dlouhodobě veřejně vyjadřoval na straně bývalého ministra Němce