|
1. 7. 2008
IracionalitaNěkolik poznámek k reakci Štěpána Kotrby na zamyšlení Uwe Ladwiga.
ŠOK: Za delší reakci příspěvek Uwe Ladwiga nestojí. Samozřejmě, že stojí. Kdyby ŠOK pochopil, že Uwe Ladwig nežádá nic jiného než vymezení a vyjasnění pojmů, zcela základní požadavek pro racionální diskusi, tak by mu to možná došlo. Zjevně se tady ukazuje vliv dlouhého období, kdy se na českých školách místo logiky vyučovala bolševická dialektika. Matení pojmů může fungovat v umění nebo v propagandě, ale nemá co dělat v úvaze, kde jsou některá tvrzení předkládána jako pravdivá. |
|
ŠOK: Jazyk vymezuje, označuje a ohraničuje. Jazyk se vyvíjí a je podmíněn jednak geograficky, jednak dobově. Jestli v roce 1898 mělo slovo Kitsch význam pouze pro pojmy z oblasti malířství či sochařství, které zváno mělo být spíše dekoratérstvím, a to pouze v Mnichově, pak dnes je požadována (zvláště u literátů, onoho svědomí společnosti - sic!) dialektická jednota tvůrce a díla, aby nebyl zván kýčařem. Jinými slovy - autenticita. Politik nemůže být politikem od osmi do čtyř, stejně jako tvůrce náboženských obrazů, visících v kostelích, nemůže být opilec, sprosťák a chlípný nemrava. Ano, jazyk se vyvíjí a jazyk je podmíněn mnohým, včetně osobnosti řečníka. Proto zmiňovaná nutnost ujasnění si pojmů. Dialektická jednota tvůrce a díla? Dnes? Naprostý nesmysl. Možná v době romantismu. A jestli si ŠOK opravdu myslí, že tvůrce náboženských obrazů, visících v kostelech, nemůže být opilec, sprosťák a chlípný nemrava, tak zjevně chyběl na dějinách výtvarného umění, anebo se jeho požadavky na realistický a pragmatický pohled na život, které opakovaně ventiluje na stránkách BL, týkají pouze odhalování spiknutí za fasádou neziskových organizací a naivity a stupidity těch, kteří mluví o lásce a dobru, protože sám se z nich zjevně vyjímá.
ŠOK: Politika je takovým verbálním body artem, happeningem s místy sadistickými, anebo naopak masochistickými epizodami, nicméně součástí theatra mundi . Umění být zvolen může být verbálním body artem, když už musíme použít tenhle termín, ale redukovat celou politiku (nebudu se vůbec obtěžovat abych vysvětloval co toto slovo znamená a odkud pochází) na happening, je čistě banální redukce pojmu a discipliny, určená pouze k vyvolání levného efektu. Nicméně tento názor patrně zastává mnoho jiných lidí, protože stranou ocenění hereckého talentu si nedokážu vysvětlit, proč volíme takové idioty, jaké volíme.
ŠOK: Václav Havel se choval nikoliv jako v nepochopení Kolombíny i diváků tragický, ale vznešený Pierot , ale (bez ohledu na to, co si o tom myslí Petr Nachtmann) jako kýčař - šašek nejen v tvorbě literární, ale i politické. Kýčařem zůstal i jako člověk, zesměšňující a bořící i ty mýty, které sám pomáhal stavět. Protože právě autor dramat politických i divadelních, který si dává záležet na tom, aby stále zůstával v očích světa celebritou politicko-kulturní, propojující myšlení a éthos humanistického filosofa s tvorbou dramatika, anstavujícího zracadlo společnosti, a velikostí státníka, přesahujícího omezenost volebního období, má dialekticky svázány myšlenky vyřčené s činy vykonanými. Ať je to na prknech, které znamenají svět a umělcův život věčný, nebo na stránkách pomíjivého denního tisku či křídlech amerických bombardérů, které život berou s neúprosnou krutostí a onu pomíjivou slávu filosofa a dramatika staví do ještě absurdnějšího nasvícení, než Dürenmattovi Fyzikové otázku viny a trestu. Havel se stal namísto sebeobětujícího se Möbia stejnou mocichtivou zrůdou, jako je v Dürenmattově hře Mathilde von Zahnd. Namísto katarze však po skončení Havlových politických inscenací nastalo úlevné vydechnutí, že ona Zahradní slavnost pro patnáct milionů už skončila a ztráty byly tak malé. Premiéra byla současně derniérou. Opakovat se tento kus už nebude. Lístky do první řady si nikdo nekoupil.
Tohle by vyžadovalo podrobnou analýzu, větu po větě, preferovaně od nějakého psychoanalytika z Lacanovy školy, aby to bylo zábavné, ale nemám sil a navíc nejsem psychoanalytik. Shrnuto: Jestli hledáte kýč, tak tady ho máte. ŠOK má samozřejmě právo si myslet o Havlovi cokoliv, já sám nejsem jeho velkým příznivcem, ale tady jenom potvrdil, co Uwe Ladwig říká: "Kritikové by měli namísto nic nebo jen málo říkajících slov používat kriterií přiměřených oborů, a to s cílem jasnosti a přímosti." Tohle je čistě iracionální blábol, vyjadřující autorovu osobní nechuť k Havlovi, melodramatická démonizace velice komplexní osoby a velice komplexních fenoménů. Něco kvalitativně podobného jsem kdysi slyšel od jedné české emigrantky v Los Angeles. Když přišla řeč na Havla a na disidenty, suverénně prohlásila: "Disident? Ten si jenom válel prdel v kriminále a vozil se v mercedesu, zatímco my jsme museli makat." Kdyby byl ŠOK tak upřímný jako zmíněná dáma, mohl by klidně říct: "Disident? Ten si jenom válel prdel v kriminále a vozil se v mercedesu, zatímco my jsme museli být ve straně. Podotýkám, že dobrovolně." A já bych mu to, narozdíl od jeho opakovaných lamentací, předstírajících odhalování nějaké hluboké pravdy, uvěřil. Dokonce bych to možná i ocenil jako povedený praktický příklad původního významu konceptu chucpe. |
