Když jsem chtěl, aby si moje dcerka opravdu s něčím vyhrála, vyrobil jsem dřevěnou maketu sporáku v měřítku cca 1:2, která se po léta stěhovala mezi bytem a zahradou a „vařilo“ na ní průběžně i mnoho dětí ze sousedství. Plastový, ale takto téměř nepoužitelný ekvivalent, by stál více než 1000 Kč. Jedni známí zase vyrobili klukům bytelné dřevěné auto na pískoviště, ve kterém se malé děti mohou i popovézt – o něj pak byla dokonce „rvačka“. Vzpomínám si, že když sám jsem byl dítětem, špičkovou hračkou byl dřevěný traktor, který se skládal z několika desítek částí, takže si hrající si dítě připadalo i jako mechanik.
Čekal bych, že pružný kapitalistický systém, který by měl reagovat na zájmy lidí (trhu), takovéto a podobné věci za přiměřené peníze vyprodukuje a zapodílí se tak pozitivně na výchově našich nejmenších.

Opak je ale pravdou ... zřejmě půjde o odraz a obraz nás samotných – dospělých, kteří preferují konzum, výrobky rychlé spotřeby a nějaký dlouhodobý vztah k nějaké opravdu dobré věci jim nic neříká. Tak proč bychom vymýšleli a vyráběli takové hračky? Však ony už to ty děti nějak přežijí ... a pak je čeká spokojený, perspektivní, úctyhodný a všeobjímající konzum. (Ještě by nám pak v našich scestných názorech oponovaly).