Za bohatého se dnes považuje, když samostatně žijící má k dispozici měsíčně více než 3418 euro čistého nebo rodina s dvěma dětmi více než 7178 euro. Chudobný podle definice Evropské unie je samostatně žijící, který bere méně než 60 procent středního příjmu, což je 781 euro čistého měsíčně. Ačkoliv Německo patří stále ještě mezi nejbohatší země světa, bijí organizace sociální péče, odbory i vědečtí odborníci na poplach před vzrůstající chudobou ve Spolkové republice. Ta je posuzována v rámci Evropské unie, kde se považuje člověk za chudého, když má k dispozici pouze omezené materiální, kulturní a sociální prostředky. V Německu se to pak posuzuje podle možností jeho vyžití ve volném čase, v zemi, kde téměř všechny oblasti denního života jsou řízeny prostřednictvím trhu, tedy penězi. Lidé se pak nacházejí v chudobě, když svými příjmy nejsou schopni pokrýt své existenční potřeby. V Německu se to odvozuje 50 procenty z mezd a příjmů, které byly podle statistického spolkového úřadu v roce 2002 ve výši 2200 euro měsíčně. Pokud se tak stane, pak je nárok na sociální podporu a kromě toho i možnost příspěvku na nájemné a popřípadě na oděv a nábytek. Výška této pomoci je však rozdílná a rodiny mají větší nárok než samostatně žijící.

Na západě Německa, v tzv. starých spolkových zemích, činila průměrná sociální výpomoc v roce 2002 přesně 292 euro pro přednostu domácnosti. Koncem roku 2001 žilo ve Spolkové republice téměř 2,7 milionů lidí, kteří obdrželi sociální výpomoc. Statistika přitom ukazuje, že počet chudobných v Německu před 15 lety činil přes 11 procent a do roku 2005 vzrostl na 13,2 procenta. Problém není tedy nikterak nový a zaznamenává stále stoupající tendenci.

Jak vyplývá z údajů spolkového statistického úřadu, příjmy v Německu jsou velmi nerovnoměrně rozdělovány. Více než třetinu příjmů dostává pětina obyvatelstva. Ještě větší nerovnost je patrná, když se podíváme na rozložení osobního majetku. Z vládní zprávy vyplývá, že v roce 2004 připadá 47 procent celkového majetku nejbohatším 10 procentům domácností. Tento podíl ještě mezi léty 1999 až 2003 vzrostl o další dvě procenta, takže rozdíl mezi chudobou a bohatstvím se stále více zvětšuje. Největším rizikem je však nezaměstnanost. Od 70 let stále narůstala, takže pro "postižené znamená nezaměstnanost akutní riziko chudoby a sociálního vymezení", praví vládní zpráva. Přitom riziko chudoby se týká přes 40 procent pracujících. Nezaměstnanost chudobných mezi léty 1997 až 2004 totiž vzrostla z 30,6 na 42,1 procent. Podle Olafa Schulze jsou na tom nejhůře dlouhodobě nezaměstnaní a jejich děti.

Sociální demokracie prosazuje zavedení minimální mzdy a snížení zdanění u středních a nízkých příjmů. Z toho plynoucí výpadek ze státního rozpočtu by měl být hrazen zvýšením zdanění špičkových příjmů. Se vzniklou situací se zabýval i včera skončený dvoudenní sjezd strany Levice v Chotěbuzi. Kromě stanovení minimální mzdy navrhuje investiční program ve výši 50 miliard euro pro vzdělání, zdravotnictví, životní prostředí a práci. Unionistické křesťanské strany to označily za pokus zavést poměry známé již i z NDR, kdy chudoba a nezaměstnanost byla takto zakrývána.